Ahoj holky, chodím sem už dlouho a pročítám vaše diskuzní příspěvky, ale napsat jsem se odvážila až teď. Mám problém, a byla bych ráda, kdybyste mi napsaly, jestli jste někdy něco podobnýho zažily... a jak to dopadlo. Jsme spolu s přítelem už přes deset let, prožili jsme si "tlustý i hubený" roky. Celou dobu spolu žijeme, děti zatím nemáme. Po třech letech "chození" (společnýho bydlení) mně požádal o ruku. Měla jsem radost a chtěla plánovat svatbu, ale zrovna se to z finančních důvodů nehodilo... takže jsme ji odložili na neurčito. Po roce jsem znovu chtěla plánovat svatbu, ale zase jsem byla drahou polovičkou upozorněna, že z jistých důvodů to nelze (důvody tam opravdu byly). Takže jsem to hodila za hlavu. Asi po dalších dvou letech, kdy jsem se zase chtěla vdávat a znovu jsem byla upozorněna že to nejde jsem už vypěnila a pohádali jsme se. Z hádky vyplynula informace, že to požádání o ruku bylo myšleno tak, jakože se mnou chce strávit život a někdy si mně vzít... a ne že do roka bude svatba. Nechala jsem to bejt, ale už si připadám fakt trapně. O svatbu škemrat už se mi nechce, navíc jsem už tak strašně přetěšená (no a i docela stará - dost po třicítce), že si sama sebe jako nevěstu představit neumím. Jinak už jako manželé celou dobu žijeme, ve většině věcí se shodujeme, jen ta zatracená svatba je horký téma, na který už má alergii. Co s tím? Vykašlat se na to, když jinak je všechno pořád super? Zažila to některá z vás, a nebojíte se, že vás bude celej život mrzet, že ten "váš" den nikdy nepřišel? Nebo je to prostě blbost, lpět na jednom dni, když život je tak dlouhej a jinak je fajn?
Omlouvám se za tu dlouhou stať, ale nezvládla jsem to stručněji :-)
lemono: vis, jak jsi psala, ze mel hystericky zachvat kvuli svatbe a pri tom ty jsi celou tu dobu mlcela - napadlo me, ze ono to v nem celou tu dobu doutna, ze on vlastne ceka, az s tim prijdes a pri tom ma spatne svedomi, ze zasnoubenim slibil neco, s cim vnitrne nesouhlasi. a to neznamena, ze by vam vztah nefungoval
jak tu nekdo psal, ze prava laska se neboji zavazku..... teda, to je takova fraze! to snad nikdo nemuze myslet vazne. to je nejaky romanticky ideal z 19. stoleti... muze mi nekdo rict, co je to prava laska?
kazdy clovek jsme jiny. nekdo touzi po absolutnim bezpeci a snazi si s druhym vybudovat hnizdecko chranene i pravne, zakonem. nekdo potrebuje mit od partnera trochu vetsi "vzdalenost". spousta vztahu skonci svatbou. svatba prinasi psychicky zlom. pro nekoho stastny, pro nekoho nestastny. bohuzel se clovek malokdy dozvi, jak to dopadne, dokud to nezkusi posunout do stavu, ktery vyhovuje prave jemu.
ale pro povzbuzeni - koukni na film Zas tak moc te nezere, tam to jennifer aniston zvladne, i kdyz jen tak tak ;-)
Kotě: To jsem psala já a za svým názorem si stojím 8-) . Já nevím, kdo si a jak žiješ, ale já věřím, že pravá láska se závazků nebojí.
A pokud se někdo svatby vyloženě bojí, tak si nechává zadní vrátka. To si myslím já a viděla jsem několik případů, kdy to tak v praxi opravdu bylo a čas to potvrdil.
Nesouhlasím s tvým příspěvkem, ale nebudu to rozebírat a odsuzovat. Prostě jsi Lemoně napsala svůj názor a ona se na názory a zkušenosti ptala.
Ano, lingvisticky to jako fráze zní, ale má hluboký a životem prověřený OBSAH - každej ale tak hluboko nevidí, nebo vidět nechce ;-).
Takže zkus být trošku tolerantnější k názorům druhých.
Ps. Definici pravé lásky ti nedám. Neumím to rozfrázovaně definovat, ale právě ji prožívám se svým nastávajícím a jsem si tím jistá. A proto jsem si taky jistá, že existuje a odlišuje moje předchozí vztahy od tohoto. Takže se vlastné pravá láska dá nahradit vztahem s tím pravým mužem ;-)
Na druhou stranu, ale souhlasím s názorem, že papír nic neznamená a je to v pořádku do té doby, dokud to něm jeden netouží a ten druhý se ho vyloženě nebojí. Nechtěla jsem tady rozvádět fil. debaty. Prostě ať každej žije, tak jak mu to vyhovuje ;-).
Já jsem dost náročná, ale když to někomu vyhovuje jinak, tak proč ne? ;-)
lemona, my jsme se chystali oslavit společných 6 let, když jsme se domluvili na svatbě - chtěli jsme se brát už o dva roky dřív, ale manžel mi vysvětlil, že se to zrovna nehodí...no jak u vás. :-D Takže jsem mu řekla, že prostě je třeba, aby se náš vztah někam posunul dál - děti ještě v plánu nemáme a po těch letech to bylo pořád stejné. Tak nakonec souhlasil a skutečně je to jiné - hezčí. Taky jsem mu řekla, že do 30 chci být vdaná. ;-)
Lemona, já jsem se svým teď už snoubencem přes tři roky, z toho 6 měsíců spolu bydlíme. Ještě před pár měsíci jsem se ho ptala, kdy už se vezmem, když už delší dobu vykládá, že si mě chce vzít, je se mnou šťastný ...... a bylo mi řečeno, ať si počkám, že na to je vždycky času dost. Byla jsem z toho smutná, mě je 28 a jemu bude letos 30 a nakonec mě příjemně překvapil, když mě 16. 5. požádal o ruku a na září 2010 plánujeme svatbu.
Ahoj holky, tak jsem tu zase po dlouhý době... je to všechno na prd. Teď už jsem si skoro jistá tím, že svatbu nechce, protože nechce mně :-( . Dneska jsem si po dlouhý době prohlížela naše fotky z dovolených, a zjistila jsem, že ten jeho zamilovanej pohled jsem už sakra dlouho neviděla... už skoro rok, možná delší dobu. Vlastně se to všechno tak strašně plíživě změnilo, ale teď s odstupem vím že ty špatný nálady a nevrlost nemají příčinu v práci ani ničem jiným...
Navíc se všechno teď dost zkomplikovalo hodně vážnou nemocí jeho matky, takže řešit vztah by teď bylo přinejmenším netaktní. Dávám tomu rok, a když se nic zásadního nestane, tak to budu muset ukončit já. Bojím se že on by z čistý pohodlnosti a nechuti čelit konfliktům ani nic sám neřešil a nechal to tak, jak to je... Takže nakonec asi přece jen skončím jako stará panna :-( :-( :-(
Ahoj lemon, tohle téma je strašně těžký..já jsem stará konzerva, takže jsem se vždycky vdávat chtěla, ale těm chlapům to dochází nějak později. Jsme spolu 10 let, jasně, že diskuse byly, ano vezmeme se časem apod. Asi po 2 letech jsem brečela, pak trucovala a nic nepomáhalo. Pak jsem odmítala chodit na svatby našich přátel, protože mi to bylo opravdu líto, že o mě tak nějak nestojí. A nebyly v tom žádné důvody, peníze apod., vše vyřešeno. A já na psí knížku žít nechtěla. No vidíš, během jednoho roku se to tak otočilo, že jsme svatbu měli letos a čekáme prcka. Sám přiznává, že na to musel vyzrát, aby se necítil tlačený do svatby a to by nedělalo dobrotu. Taky jsem zvažovala, že tomu dám nějaký časový rámec a zabalím to, ale přišlo to samo. A nemyslím si, že by svatba neproběhla čistě z pohodlnosti, každý k tomu prostě dospěje jinak. Chce to v klidu si promluvit o důvodech, ledacos se dá pochopit, ale pokud má partner jiný pohled na svět a svatba pro něj není důležitá, tak na mě by to nebylo. Pro mě byla svatba a dítě zásadní a pokud bychom se v tomto pohledu neshodovali, tak by to bylo jednoznačně na odchodnou. :-p
Ahoj Kocule, to ti musím gratulovat ke šťastnýmu konci :-). Já jsem sem dnes vlastně napsala ani ne tak pro radu, jako se vypovídat. Protože už tu není co řešit. Myslím že to už není o tom, jestli je na svatbu zralej... myslím že je přezrálej, oba jsme přezrálý, a přechozený... V duchu si teď nadávám, že jsem na přechozený vztahy nevěřila. Protože co jinýho by to mohlo bejt, než přechozenej vztah, když objektivně se nic nezměnilo a z čistě provozního hlediska všechno funguje... Počkám jak to dopadne s tou nemocí u nich v rodině a pak to budu muset rozseknout ;-(
Lemon, to mě opravdu moc mrzí :-(. Je pravda, že na takových základech se manželství opravdu moc stavět nedá a bůh ví, jak by to bylo dál. Když se podívám na své rodiče, kteří jsou do sebe blázen i po 30 letech, tak je to asi ve hvězdách, jestli je to ten pravý. Držím ti moc palce a hlavu vzhůru.
Holky, tohle téma koukám zase ožilo. Já nemůžu moct číst, tak jen napíšu co si myslim - snad mě zase neukamenujete 8-( :-D :-D
Takže předně nic jako přechozenej vztah neexistuje ]-( - jen je to dobrá výmluva k tomu, když vztah skončí, když se nedostatečně snažíme, nejsme ochotni na něm pracovat atdpod....... je mnohem jednodušší říct, že byl přechozenej, než si přiznat vlastní chybu
moji rodiče spolu žijou 30 let bez svatby, pořád se maji rádi a nechtěli by bez sebe žít jen na to nemaji ten papír a už asi nikdy mít nebudou - jsou podle vás přechozený :-D :-D :-D :-D
já osobně se nikdy vdávat nechtěla, jen si chtěla tak hezky žít jako moji rodiče + mám 2 rozvedený sestry - takže dost pro to aby mě téma svatba nikdy nenapadlo :-p :-D ale jak přišel na svět malej (vcož je pro mě větší závazek než nějaká svatba), tak sem o tom začala uvažovat a přítele s tim otravovat :-D :-D
pro mě osobně jsou ve vztahu důležitější jiný věci - je jich spousta, ale zrovna svatba je jen jedna část z nich a nepříliš podstatná nebo lépe řečeno asi tak podstatná jako oslava mých narozenin :-D - jo je to fajn a přiznám se, že kdyby nebyla, tak mi něco asi bude v životě chybět, ale na tom život ani vztah prostě nestojí a pokud si někdo myslí, že ano je na nejbližší cestě k rozvodu :-S nebo lépe řečeno dám přednost životu bez svatby se spolehlivym chlapem, než životu se svatbou s chlapem na dvě věci a že takových ženatých vidim kolem sebe spousty, co to pro ně vztah nic neznamená ]-( :-(
přesto všechno, žiju s přítelem 10 let, miluju ho a dává my ve vztahu spoustu věcí včetně mé osobní svobody; máme syna a bez požádání o ruku jak mě, tak mých rodičů, bez nějakýho snubního prstenu, bez toho aniž bychom z toho dělaly caviky a vpodstě to někomu oficielně řekli 19.9. bude svatba, pokud se 19.ve zdraví dožijeme, protože nikdy nevíš dne ani hodiny |-| - prostě sme se domluvili, že si svatbou oslavíme tu naší desítku :-D - nic víc nic mín
takhle to prostě beru a kdyby sme si tu smvatbu neudělali, tak s nim klidně budu žít celej život bez papíru - já ho totiž k lásce a k tomu, abysme si sami sebe a jeden druhýho vážily, uchránili si svoji svobodu a přesto si byly věrný a fungovaly jako rodina vážně nepotřebuju - ve vztahu jsou totiž důležitější sakra jiný věci ;-)
brum hezky si ta napsala ale někdo nebere svatbu jako papír :-D jako třeba můj manžel on to bere jako krok dál a poctu dát mý svý jméno :-N :-D a i když já sem byla rozvedená můžu říct že asi teprve ted sem dozrála na svatbu :-N :-D
stud. - no to je zajímavej postřeh, že si až ted´dozrála na svatbu ;-) :-D jinak když si narazila na tý jména, musim se dokonce týdne rozmyslet zda si nechám dvě nebo jen po Jirkovi a vzhledem k tomu, že náš malej má ted´jméno po mě a bude se přejmenovávat uvažuju, že asi si taky nechám jen po manželovi - i když sem původně nechtěla - aby v tom přejmenovávání nebyl Jiřík sám ;-)
jinak ono je to poněkud složitější snad sem to napsala srozumitelně - jo beru to vpodstatě jen jako oficiální potvrzení toho, že už 10 let jako manželka žiju :-D a asi kdybysme se ted´nedomluvili, tak by mi asi něco v životě chybělo a kdyby nechtěl, tak bych ho asi taky donutila :-D :-D :-D
jen jsem tim chtěla říct, že ten základ je prostě jinde, my prostě ten vztah bereme vážně od začátku a prostě sme rodina, tak jako tak ;-)
dám příklad zrovna nedávno to Jirka řikal svýmu kamarádovi, co se zakoukal do svý dávný studentský lásky přitom taky 10 let žije s někym jinym, kde ten vztah funguje - na férovku mu řek, že jestli hodlá 10 ti letej fungující vztah zahodit nebo jen ohrozit, kvůli nějakýmu pobláznění smyslů, tak je úplně pitomej
brum já to pochopila co si tím myslela jj tohle řikaly mýmu ex taky jestli hodlá zahodit manželství a díky bohu zahodil :-D mám ted suprový chlapa no dozrála :-N sem se vdávala mladá 8-( :-N :-D
stud - a kolikpak ti bylo? - já jen, že obě moje sestry se taky vdávaly mladý a obě jsou dneska rozvedený s dvěma dětma - jaksi si vzali jak se za bolševika říkalo prvního chlapa co vylezl z kasáren :-D :-D :-D
jinmak samozřejmě netušim proč ses rozváděla předtim, i když už si to možná psala - ale ono je to individuální - ti dotyní musí vědět zda to za to stojí nebo ne - nikdo jinej do toho vztahu nevidí
naše mamka zas u tý nejstarší sestry nemohla její rozvod rozdýchat kvůli dětem atp....... (rozvedli se asi po 10 letech manželství, ale nefungovalo to už asi po 5 - furt se to drželo kvůli dětem - po letech mi segra řikala, že se měla rozvést dřív a naše máma jí to odpustila až po tom, co jsem jí já řekla jaká byla pravda - její ex byl a zřejmě stále je děvkař (jeho nové ženě to ale asi nevadí :-D) a mamce to došlo až když já sem jí řekla, že to švagr zkoušel i na mě |-|
brum: Hezky jsi to napsala ;-) Podle mě termín "přechozenej vztah" spíš označuje něco, co asi stejně nebylo tak úplně kvalitní a pevný, když to nezvládlo přežít to "přechození". Já svatbu taky k životu ve dvou potřebuju, mrzelo by mě, kdyby k ní nedošlo, chyběla by mi. Můj budoucí muž by se bez toho obešel (ale já myslim, že spíš myslí tu "šaškárnu" okolo, u něj to neni nějakej strach ze závazků, spíš nechuť k oslavám obecně. Myslim, že pocit, že budu oficiálně jeho žena a budu nosit jeho jméno, mu dělá docela dobře ;-) Je fakt, že "na hromádce" by vydržel asi daleko dýl než já, ale podle mě bny k tomu stejně jednou dospěl). ) Ale pokud mám správnýho chlapa a klape nám to, tak je svatba fakt taková "třešnička na dortu", je to krok kupředu, ale zase kdyby náhodou nebyl, tak holt zůstanem tam, kde jsme, dokud nepřijdou třeba děti (mimochodem, to je podle mě daleko důležitější - shodnout se na dětech, než shodnout se na svatbě. Tam když je každej jinýho názoru, tak je to fakt průser :-S ), a bude nám tam taky dobře ;-) Nejlepší je, když se sejdou dva co to cítí stejně. V případě, že jeden hrozně moc chce a druhej je hrozně moc proti, tak to už podle mě svědčí o tom, že vyznávaj trošku jinej životní styl, maj každej jiný prioroty, a pak je hodně těžký to skloubit dohromady a neni divu, že se to mnohdy nepodaří. Takže podle mě ty "přechozený" vztahy kdyby neskončily, ale dospěly k tý svatbě, tak to stejně trošku zavání rozvodem, nebo minimáně tim, že vydržej spolu za cenu hodně velkejch kompromisů. Většinou spíš za cenu ústupků jenom z jedný strany, a teda nevim, jestli bych byla v takovým vztahu spokojená.
Omlouvám se za ten sloh, nějak jsem se rozjela :-N
no bylo mi 20 no měly sme problémy ale on to vyřešil jinou ženskou řešit to nechtěl 8-( a na druhý straně jsem ráda my už spolu nežily ale žily jen vedle sebe :-|
krtek - jé díky :-D já to mám stejně, ten můj by taky vydržel na hromádce dýl než já - klidně jako naši :-) a taky nemusí tu šaškárnu, z který mám obavy i já se přiznám a to sem si objednala veterána :-D já bych taky tak rok ještě vydržela (sem chtěla na výročí - stejně nic jinýho než 31.července slavit nebudeme :-D), ale kvůli tomu že se mění malýmu příjmení, chci aby měl aspon rok ve školce si na to zvyknout, než pude do školy - s tim pocitem chlapa, mám pocit že tomu mýmu to taky dělá dobře, ale to přece jako správnej chlap nemůže přiznat, že :-D :-D taky když sem říkala, že si nechám obě jména moc nadšenej nebyl - tak ted´uvažuju, že si nechám nakonec jen to jedno, když Jiříček se přejmenuje, tak at´v tom neni sám - maminka taky (do konce týdnme to musim dát na matrice vědět)
brum: Přesně, taky se tváří, jak je mu to jedno, ale kdybych si chtěla nechat svoje příjmení, tak by to nerozdejchal. To prej by se přece vůbec nemusel ženit. Ne že bych to teda chtěla, ale jenom jsem to tak nadhodila - a ne-e, ostře proti.
krtek - přesně, jsem jen tak nadhodila, že si necháme s Jiříkem svoje a přesně tu samou odpověd sem sdostala :-D, že se nemusí ženit - pak na matrice sme podepsali, že malýmu se změní a já tam dala že chci 2 a on na mě - no takový jako že dělá jak je mu to jedno - dělej si co chceš :-D - no stejně tam ještě ve středu pojedu utřídit detaily - chci se domluvit s matrikářkou, aby nám malej přinesl prstýnky, tak jí asi rovnou řeknu :-)
brum: Já myslim že je to celkově jednodušší, když maj všichni v rodině stejný příjmení. Ale teda malej v tom bude mít chudák asi chvilku bordel :-N Já bych mu to taky radši nekomplikovala tim, že on si změní jméno úplně a ty jenom "trochu". Ještě že tatínek se bude jmenovat pořád stejně, aspoň nějaká jistota :-D
Ahoj všem, díky za názory... a tobě Brumdi přeju, ať svatba vyjde :-) ...
Ještě bych chtěla upřesnit to přechození, jak ho cítím já... myslím že ve vztahu je důležitej nějakej postup, zdolávání postupných cílů... Jako např. první společná dovolená, společný bydlení, společný zvířátko nebo rovnou dítě... svatba... No a my jsme všechny cíle, co jme mohli vyčerpali strašně rychle a pak se dlouho nic nedělo... strašně moc dlouho. A že ta blbá nálada není zapříčiněná prací nebo krizí nebo jinýma objektivníma věcma, ale že je zapříčiněná MNOU, to mi bohužel došlo až nedávno :-(
Ne, ale to je poznat z chování, všechno je jakoby z povinnosti... jestli tě někdy hlídal starší sourozenec, tak asi víš co myslím. Sourozenec tě má rád, to jo, ale jako mladší dítě jsi pro něj votravná a radši by byl někde jinde... ale zase slušnost velí nedat to najevo a snažit se to přežít.
Já vím, to si říkám taky, ale jak jsem psala ještě se to zkomplikovalo tou vážnou nemocí v rodině (ale on už se takhle choval před tím než se to stalo). Teď bych byla za hyenu, chtít se rozcházet když se děje tohle...
Jééé to sis spletla, my děti nemáme.. no vidíš, teď se mi ulevilo - představila jsem si jak by to bylo těžký s dítětem, takže nemít dítě je teď vlastně výhoda :-)