Ahoj, asi si trochu potřebuju vylít srdce a možná trošku potřebuju slyšet, že ten pocit nemám jako jediná, ale zažívá ho možná víc z vás. Jsme s přítelem přes rok, moc ho miluji, znamená pro mě všechno. Už pár měsíců ve mě dřímá touha po miminku. Je mi 29, do téhle doby jsem si užila všeho co šlo, znáte to, diskotéky, něco jsem pocestovala, poznala, vystudovala atd. Vždycky jsem si přála potkat toho správného chlapa a žít ten obyčejný, "nudný" život, mít svatbu, miminko. Přítel byl zpočátku vztahu pro svatbu i pro mimčo (to na začátku vztahu asi každý :)), postupem času očekávám, že svoje slova vezme vážně, ale zatím to "nějak vázne". Snažím se být trpělivá, nemá cenu nedejbože nutit partnera do tak zásadního kroku, ale zároveň šíleně bojuju s biologickými hodinami a hlavně s tím, že bych už miminko moc chtěla. Taky některá s tímto bojujete nebo jste bojovaly?