Milé dámy,
potřebuju se s vámi poradit. S mým milým máme hezký vztah, jsme spolu čtyři roky a v podstatě od začátku spolu bydlíme. Nikdy jsme se vážně nehádali, rozumíme si, máme spoustu společných zájmů (a ještě dobrý sex navrch :-) ). V poslední době jsme ale začali "bojovat" o něco, co jsem vždycky považovala za banální - peníze. Máme velký nepoměr v platech - partner vydělává asi 7x tolik co já, i když jsou naše zaměstnání srovnatelně časově i psychicky náročná. Holt to tak je, nedělám prostě v oboru, který je "in", zatímco partner dělá v IT v soukromé firmě. Za těchto okolností partner navrhl, že ponese většinu nákladů na domácnost. Já jsem do našeho společného "prasátka" přispěla bytem, který jsem zdědila po prarodičích a který jsme prodali a z výtěžku si pořídili byt nový. A to byl právě moment, kdy začaly naše spory.
I když jsme koupili nový byt, z dědictví pořád zbyla slušná částka a já jsem chtěla s partnerem probrat, jak s ní naložíme - spoření? investice? A on mi řekl: "Dělej co chceš, jsou to tvoje peníze." Následnou diskuzí jsem zjistila, že jeho filosofie je, že do našich příjmů nám vzájemně nic není a že je do budoucna odpůrcem společného hospodaření. Pro mě to byl trochu šok, protože pro mě je partnerství spojením ve všem, i v otázce peněz, a nikdy by mě třeba nenapadlo, že peníze po dědovi jsou moje, nebo že byt, který jsem koupila, je můj. Brala jsem to tak, že je to prostě naše společné. Nedokážu si moc představit, jak si s někým, kdo takhle přemýšlí, třeba pořídit děti - bojím se, že bych si mu musela říkat o peníze, což by mi přišlo strašně ponižující. Mám z toho prostě takový zvláštní pocit, jako bysme ani nebyli opravdoví partneři, ale jen dva individualisti, kteří fungují víc spolu než vedle sebe. Hlodá ve mně takový červík: počítá se mnou vůbec? Nenechává si tímhle tak trochu zadní vrátka?
Ještě dodám, že nejsme úplná ucha. Příteli je skoro čtyřicet, já jsem o devět let mladší. Předem děkuju za vaše názory.