Přechozené vztahy

Zobraz úvodní příspěvek

la_dryade la_dryade

Autor diskuze

24.07.2016

http://klimes.mysteria.cz/clanky/psyc... K zamyšlení... Tohle téma, je, jak tak koukám, asi celkem "evergreen", nicméně nerada bych tu působila jako někdo, kdo si chce na svém milém mermomocí vydupat žádost o ruku (i když ano, byla bych za ni ráda). Na co se chci zaměřit víc je jak bojovat proti "přechození vztahu" (viz výše) - je nám 26 a 30 let, zanedlouho to bude 6 let, co jsme spolu. Z toho 4 roky spolu bydlíme, z mého pohledu všechno klape jak má (sice ne bez konfliktů, ale jak s oblibou říkám "neumím si představit člověka, co by mě po tak dlouhé době štval míň než on :) ). Aktuální problémy, které nám "brání" vztah někam posunout jsou v zásadě tyto: 1) přítel si před rokem "konečně" našel dobrou práci, kde se velmi realizuje a věnuje jí téměř veškerý čas, aby "to někam dotáhl"..s tím, že já rozhodně nesedím doma v koutě a nečekám na něj :) pracuju na plný úvazek, k tomu studuju a mám spoustu aktivit. Sečteno a podtrženo z toho nicméně vychází, že na sebe máme dost málo času s tím, že se aktuálně nerýsuje moc možností, jak z toho "kolotoče" vypadnout a být víc jeden pro druhého, věci, kterými se zabýváme, jsou celkem náročné na čas i psychiku (když si promítnu první roky vztahu a chtě-nechtě sklouzávám k takovému tomu "to bylo tak krásné, zatímco teď už to není ono", musím racionálně zohlednit i to, že tehdy jsme prostě měli "čistou hlavu", žádné starosti, a tak nebyl problém běhat z party na party nebo třeba strávit celý den v posteli všelijakými příjemnými aktivitami :) Já si každopádně ten nedostatek společně stráveného času (to, že vedle sebe po vyčerpávajícím dni v práci padneme do postele za společně strávený čas nepovažuju)uvědomuju a jsem ochotná se přizpůsobit jak jen to jde a pracovat na tom, abychom vztah "nešidili". Ostatně obecně vzato jsem ta aktivnější co se týče plánování věcí, které bychom mohli dělat/zažít...přítel tvrdí, že "na to nemá hlavu" a že "když přijde z práce, tak chce mít jenom klid", i když se poslední dobou snaží trochu překonávat, aby mi udělal radost. 2) toho, že se v práci snaží něčeho dosáhnout, si strašně moc cením výsledek je ale bohužel v nedohlednu, protože stále vydělává (a ještě minimálně rok a půl bude) na dluhy, které si způsobil sama-dodnes-pořádně-nechápu-čím ještě než jsme se seznámili. Aby nedošlo k mýlce, rozhodně netřeme bídu s nouzí, máme kde bydlet, co jíst...ale jet na dovolenou, vzít si hypotéku, vzít se...na to prostě není a ještě dlouho nebude. Nejsem žádná zlatokopka a jeho peníze bych nikdy nechtěla, mám svoje...ale vyhlídky jsou prostě poněkud tristní :) 3) úplně nejzásadnější a nejsmutnější věc je, že my o své budoucnosti prostě nemluvíme. Přítel občas prohodí něco o dětech, z čehož je jasné, že své geny by rád předal dál :), ale "konstruktivní" debata typu: za jak dlouho je reálné pořídit si vlastní bydlení a jaké, jaký je názor na svatbu a kdy, kolik dětí a kdy...vlastně ani nevím, jestli se mnou dlouhodobě počítá, protože ani na toto řeč nepřišla. Jsem z podstaty cynik a vím, že naplánované vzdušné zámky se často rozplynou z minuty na minutu, ale po takové době si myslím, že odpověď na otázku, zda jsem "žena pro život" nebo "žena prozatím" bych si zasloužila. Já dost dlouho nechávala věci plynout s tím, že "jsme pořád ještě mladí a máme čas", ale uvažuju čím dál víc konstruktivně...chci normální život, svatbu, rodinu...sice ne hned, ale určitě chci. A pokud budou jeho představy od těch mých diametrální, nemá smysl vedle sebe "umírat pomalou smrtí". Za posledního cca půl roku jsem na toto téma chtěla asi 3x zavést řeč, resp. dnes potřetí. Poprvé to bylo krátkou dobu po dost nepříjemné hádce, odvolal se na tu hádku s něčím ve smyslu že "v současném stavu není schopen se o takových věcech bavit", podruhé to nějak zamluvil, to už ani nevím...a dnes, i když jsem byla milá, neinvazivní a vpodstatě jsem po něm nic nechtěla, hlavně jsem zdůrazňovala, že ho teď rozhodně neženu k oltáři ani do porodnice, ale že mi prostě přijde zvláštní a ne úplně správné o společných plánech po takové době vůbec nemluvit..nějak spontánně vyhrkl, že děti chce, svatbu nechce (s tím, že mi tedy ani nesdělil, jestli ty děti chce se mnou nebo je chce obecně). Dost mě to vzalo, tak jsem na chvíli odešla s tím, že za mnou hned za chvíli doběhl, že jsem to asi špatně pochopila, že o tom nepřemýšlí, nemá to v plánu, atd. ...prostě to začal nějak vysvětlovat, já už nevím. Dala jsem mu dost jasně najevo, že pokud by se naše představy o životě zásadně rozcházely, mám v plánu to ukončit, protože je to jediné rozumné řešení. Jinak ale žádné scény, pláč, křik...nic. Naopak jsem mu řekla ať toto téma teď raději necháme úplně být a že pokud o tom bude chtít mluvit, bude muset pro změnu začít on (a kdoví jestli já budu chtít). Dá se říct, že ta debata byla jen hloupá shoda okolností a že i to další, co jsem vyjmenovala, se dá lehce změnit...já ale začínám mít pocit beznaděje a pocit, že to "přechození vztahu" prostě není jak odvrátit, aspoň z mé strany. Nebudu se s ním hádat, nebudu na něj zlá, ale moje vnímání našeho vztahu se začne posouvat od "toho,co má smysl" k "dokud není nikdo lepší a dobře se nám spolu bydlí, budiž". Nechci to takhle, ale nemůžu si pomoct, sice se nám spolu (vedle sebe?) dobře bydlí a žije, ale společné aktivity, nějaký "drive", který by ten vztah měl mít...nějaký směr...to tam prostě není a je to špatně. A sama to nezměním. Jestli to někdo dočetl až sem, zaslouží medaili :) přijímám jakékoli rady, názory i kritiku, nejsem zrovna člověk, co by si byl na tohle dlouhé, složité a pro mě bolestné téma schopen jen tak mýrnyx-týrnyx postěžovat kamarádce u kafíčka...nemám ani tu potřebu, stejně tak nějak tuším, co bych si od koho z mých blízkých vyslechla :) proto jsem zvědavá spíš na naprosto nezaujaté názory zvenčí.

Odpovědět

1 2 3

svatbajanaahonza svatbajanaahonza

02.08.2016

@verunkajsemja Já nevím, nevidím do ní, ale ono občas si přiznat pravdu hodně bolí a někdy to trvá i roky... bohužel :-| Já bych na to v její situaci neměla asi nervy a pro někoho možná zbaběle utekla dokud je čas, ale než člověk dojde do fáze, kdy si připustí, že tohle fakt už nemá zapotřebí a že by jinde bylo líp, je někdy několikaleté trápení... Možná si nemají co vyčítat, nevím, ale já zadavatelku chápu. Vzhledem k tomu, že se tu ptá, tak sama přemýšlí a hledá kde je pravda. Za sebe můžu říct, že člověk, který má dluhy, když něco chce utratit, tak asi hlavně za sebe a svou prezentaci (drahá elektronika, auto...) ale se mnou nikam nejede, mi za to nestojí. A abych čekala až si rozmyslí co a jak, tak to už teprv ne. Nicméně neznám je, nevím jak fungují, ale věřím, že to je hodně složitá situace. A možná ještě složitější než si lze u PC domyslet...

Odpovědět

cestmira cestmira

02.08.2016

@la_dryade Dle tvého posledního příspěvku, si myslím, že na tebe pravá láska teprve čeká. Z toho co a jak píšeš, mi přijde, že nevíš co to opravdová láska, skutečně je. Je fajn, že budeš mít i v manželství svojí hromádku a všechno perfektně právně ošetřené, protože takovým lidem se snáze utíká z manželství, když během něj, tu skutečnou lásku poznají. Působíš na mě jako extrémně vypočítavý člověk. Nechtěla bych tě za partnera. Představ si hypotetickou situaci - udělala bys v práci fatální blbost, která by ti zkazila pověst a kariéra v oboru by byla v tahu - čekala bys od svého životního partnera, v takové životní situaci, co? Že vezme tužku, papír a začne počítat a bude po tobě chtít polovinu nákladů na vše, obklopí se drahou elektronikou, zajde si sám na veletrh nejnovějších technologií, zatímco tebe nechá doma snít o dovolené na horách. Zkrátka tě v tom nechá vymáchat, protože to přeci byla tvoje blbost a neopatrnost. Vím, že si řekneš, že jsi hvězda, které se nic takového nemůže stát, ale představ si takového partnera jako jsi ty, např. pro své dítě, kterému např. nějaký hendikep ztíží šance na zisk exkluzivního vzdělání...každý udělá občas nějakou blbost. Nejsme dokonalí ... jen někteří si to o sobě myslíme.

Odpovědět

•

Diskuse pokračuje po 1 roce

•

musai musai

10.12.2017

@la_dryade Já se zeptám.. a budu doufat v happyend: jak to dopadlo?

Odpovědět

martipoky martipoky

19.12.2017

@la_dryade ahoj, docetla jsem do konce. Radila bych ti precist moje prispevky v diskuzi "valentyn - taky vas nepozadal?" . Uz jsem skoro pul roku stastne vdana :) zadost o ruku prisla v ten moment, kdy uz jsem vse vzdala a byla jsem rozhodnuta, pokud me nepozada o ruku, po 7 letem vztahu odejit. Citila jsem presne jako ty, ze je cas posunout se dal. 1) mozna o svatbe neuvazuje, protoze nema penize na prsten, na obrad, hostinu. Jasne mu naznac ze s penezi se to vzdycky nejak udela a staci i mala svatba. 2) myslim ze po 6ti letech vztahu musis citit jestli je to ten pravy na vzdy, tim myslim, ze podvedome musis vedet, jestli si te vezme nebo ne, zda o to stoji. 3) necekej do nekonecna, ovsem tlacit moc na pilu se taky nevyplaci. Drzim palce at vse dobre dopadne!

Odpovědět

martipoky martipoky

19.12.2017

@la_dryade jeste jsem procetla dalsi prispevky a chtela bych doplnit, ze ty finance ve vztahu delaji nekdy hodne. Vim, ze splaci dluhy po kterych je ti prd, ale! Driv, kdyz jsme penez nemeli tolik a nemeli jsme spolecne ucty, do nekonecna jsme resili kdo kde zaplatil utratu, manzel porad s penezi nevychazel . . .po 4 letech spolu jsme rekli a dost, zalozili jeden spolecny ucet a bylo. Od te doby vse klape, ani mracek problemu. Mozna bys mela udelat velke gesto a alespon cast dluhu doplatit. Pak najednou pujdete do plusu, budete sporit, on bude vedet, co vse jsi pro nej udelala a ze to myslis vazne s vasi budoucnosti. Nebude muset tolik drit a budete si zit najednou trosku volneji. Je dulezite neserit moje/tvoje. . .

Odpovědět

mikinkacs mikinkacs

19.12.2017

@martipoky Ne každý vztah končí happyendem :-) já jsem se po 7mi letech doslova na*rala a po 8mi letech jsem to ukončila. Odmítala jsem ho uhánět, prostě jsem se zeptala, jestli chce někdy svatbu, řekl že nechce a já jsem řekla, že to je konec našeho vztahu a ať se prosím odstěhuje, až si něco najde. Přechozený vztahy z mého pohledu nejsou dobré. Btw pán by se aktuálně najednou ženit chtěl, jenže já už mám jiného... Mému muži jsem od začátku řekla, jak to chci a nechci a on taktéž. Nemá cenu se x let snažit k ničemu :-D

Odpovědět

la_dryade la_dryade

Autor diskuze

07.01.2018

Ahoj, děkuji těm, co si vzpomněly a "refreshovaly" toto téma.. Rok 2017 byl po citové stránce turbulentní. Koncem května se na svatbě našich známých mého přítele několik lidí ptalo ve smyslu "kdy už teda my", v jednom z těchto případů se na tazatele velmi nepříjemně utrhl ve smyslu "co ho jako všichni otravují, jestli to myslí tak, že mi teď má dát prstýnek"... To se ke mně dostalo a byla jsem v takovém šoku, že jsem s ním cca 3 dny neměla sílu vůbec mluvit...(zezačátku dorážel a zajímal se co se stalo - vůbec mu to nedocházelo -, následně se "šprajcnul" a prohlásil něco ve smyslu že "aby se o tom problému, až tedy dostanu chuť, chtěl ještě bavit on"..). Debata proběhla. Byla emotivní i věcná, vyčetla jsem mu, že jediné na co se soustředí je práce (také se té svojí hodně věnuju, ale nikdy jsem neodsouvala na druhou kolej náš vztah a dbala na to, aby měl pocit, že je pro mě důležitý)...opětovně jsem vysvětlila to, že po takové době je neakceptovatelné nemít ani náznakové plány do budoucna a především jasně nevědět, zda s člověkem protějšek vůbec počítá... Nebyl schopen mi na to nic kloudného říct. Prostě "neví, takhle nad tím nepřemýšlel", max.jsem se dočkala jeho oblíbené dvojité negace ("není to, že bych nechtěl").. Řekla jsem mu, ať vypoví nájem, že končíme. Strašně brečel a ještě následující den se mi nějak pokoušel vysvětlit to své "nevím"...to ale nejsem schopna reprodukovat, protože to pro mě v té době absolutně nebylo validní a pochopitelné, trvala jsem na "pokud po takové době vůbec nevíš, tak asi nechceš". Následně jsme vedle sebe museli vydržet týden doma, kdykoli mě viděl, tak brečel. Jednou jsme měli sex - a to byl naprosto strašný zážitek, nic láskyplného, spíš se v tom z jeho strany nakumulovaly negativní emoce a asi jakýsi "vztek" za to že jsem si dovolila se s ním rozejít.. Nicméně, neustála jsem to. Neustála jsem tu definitivu a po týdnu mu řekla, že měním rozchod na pauzu (nutno říct, že on mě k tomu, ať se nerozcházíme, přemlouval v slzách den po rozchodu, pak už prakticky ne, sice plakal, ale bral věci tak, jak jsou). Sbalil se tedy a dohodli jsme se, že měsíc bude u rodičů a budeme nad naším vztahem oba přemýšlet. Po tom měsíci (vlastně počkat, přemýšlecí lhůtu si prodloužil ještě o dva týdny) nepřišel se žádným zjištěním ve smyslu že mě tedy miluje, chce se mnou žít apod., přišel s jakýmsi pokusem o konstruktivní vymezení problematických oblastí, kvuli kterým probíhaly nějaké konflikty...cením tu snahu, ale v ten moment mezi námi byla fakt propast, tyhle "přemýšlecí pauzy" prostě nefungují, jak by měly...nebo minimálně u nás to nezafungovalo.. Dohodli jsme se na nějakém pomalém "restartu vztahu"(to byl cca začátek srpna) s tím, že se nebude hned stěhovat zpátky, že by to bylo divný...ale bylo to dost křečovitý. Ještě si živě pamatuju, jak jsem mu vyčítala že "restart" podle mě neznamená být s tím druhým v kontaktu 2x týdně... Prostě celý to bylo strašně divný a nic se nevyřešilo. Pak jsem odjížděla na Island a implicitně se on v ten moment nastěhoval zpět - bylo potřeba hlídat kočku. Přijela jsem a už zůstal, už se "restarty" neřešily - prostě zůstal doma. Neřešilo se ani to, jak je všechno poněkud "vlažné".. Druhý dech chytil přibližně začátkem října. Nelze to datovat ze dne na den, neproběhlo ani konkrétní gesto, konkrétní rozmluva o věčném tématu společných plánů...žádná katarze v tomto smyslu. Možná si spíš opravdu všiml, že to začínám mít vnitřně "na salámu" (ani v létě jsem ubulená nečekala na jeho rozhodnutí, ač to tak z předchozího napsaného může působit, ale situaci jsem aktivně řešila - v tomto smyslu mi okolo října už přecejen došly síly a začalo mi být vesměs jedno, jak ta obrovská časová i citová "investice" do našeho vztahu dopadne). Čím víc mi vše začalo být jedno (dokonce jsem někdy během podzimu prohlásila něco ve smyslu, že "pod vlivem toho, co se mezi námi událo, teď na pořadu mého uvažování svatba ani děti nejsou), tím víc se choval hezky a iniciativně, což prakticky trvá doteď. V polovině prosince jsme (po neuvěřitelně dlouhé době) absolvovali společnou dovolenou - nedopadla fantasticky ani katastrofálně, takže v rozhodování moc nepomohla. O Vánocích mi dal dárek ve velké krabici, po které následovala menší a menší...při rozbalování mě natáčel...a ve mně byla malá dušička - ne nadšeným očekáváním, ale spíš strachem. Protože já už nevím, jestli s ním chci být. Až mě to děsí - po tom všem, co jsme spolu zažili a jak jsem bojovala o to, abychom dopadli dobře....jako by mi "došly baterky". Paradoxně právě v době, kdy on (ač se explicitně nevyjadřuje) "jde do sebe", chová se ke mně objektivně opravdu hezky a mám z něj pocit, že nad záchranou našeho vztahu konstruktivně přemýšlí....a také v době, kdy se blíží finální splacení jeho dlouholetých dluhů, takže bude v tomto smyslu možné si vydechnout. Jenže co čert nechtěl...mám pocit, jako by ve mně definitivně vyprchala ta láska, stydím se za to, nadávám si, že je to nerozum, když teď opravdu může být dobře....ale nezmůžu se na víc než na setrvačné fungování, křečovité úsměvy... Prokletí nerozhodnosti a tisíce možných úhlů, ze kterých nad situací přemýšlím - mám čekat a snažit se (tentokrát spíš "spravit sebe"), brát to tak, že jsme se v našich přístupech prostě časově nesešli a procházíme si velkou krizí... Nebo prostě hodit flintu a smířit se s faktem, že láska vyprchala, ač v tu racionálně ne příliš "vhodnou" dobu..? - Opět medaile pro kohokoli, kdo to dočte :) Neumím tohle popisovat krátce :)

Odpovědět

jitro1 jitro1

09.01.2018

@la_dryade Trochu jsem si prolítla celý příběh a dovolím si napsat svůj pohled. Jsem dva roky vdaná, s manželem se známe celkem necelý tři roky, je nám 29. Jeden ze zásadních parametrů, proč jsem se rozhodla kývnout na žádost o ruku (jsme takový ty tradiční lidi, co spolu nejdřív chodí, pak se zasnoubí, pak se vezmou, a pak spolu teprv jdou bydlet), bylo, že se nám dobře komunikovalo o nepříjemných věcech, o konfliktech mezi námi, a že jsem viděla, že dokáže uznat chybu nebo nějaký svůj blbý postoj. A myslím si dodnes, že to je hrozně důležitá součást vztahu. Přijde mi vedlejší, jakej vlastně je, jak moc je zralej nebo rozumnej - i kdyby byl sebedokonalejší a nechtěl na sobě a na našem vztahu pracovat, bylo by mi to k ničemu. Takže já třeba moc nechápu, jak spolu dokážou lidi být (a proč spolu vlastně jsou), když si nedokážou normálně o něčem důležitým promluvit. Je jasný, že se to musí oba učit, o věcech mluvit, ale aby po 4-6 letech nebyli schopní mluvit o tom, jestli svatba jo nebo ne a proč... ? O čem ten vztah pak jako je? Teď když se přítel snaží a změnil přístupy, je to dost na tobě, jak se rozhodneš. Láska není pocit nebo něco, co se nějak stane, a když se to nestane, tak holt smůla. Láska je dost o rozhodnutí, že s tím člověkem chci být z nějakých konkrétních důvodů, a pak se budu taky učit milovat ho a milovat jeho povahu a zvládat jeho nedostatky. Takže těžko radit něco jinýho než - mluvte spolu, komunikujte, a ty se rozhodni, co chceš.