DObré ráno,
chtěla bych se Vás zeptat na radu....sama nevím, co dělat.
Mám přítele, 7let vztah, je naprosto senzační, prostě nemám teď k němu žádnou vítku, kterou bych mohla proti němu použít.
Jen mám teď nějakou zmatenost v hlavě...nevím co to je, ani proč to přišlo....ale jde mi o to, že stále brečím, mám úzkost, když přemýšlím nad naším vztahem.
Když se dívám na společné fotky, tak mi tečou slzy, protože ho mám tak hrozně moc ráda, ale hrozně moc....ale na druhou stranu bych chtěla být sama, jako ani nevím jak...ale prostě to tak vnímám.
Moc bych nám tím ublížila, kdybych to ukočnila....ale sama nevím, jak s tím bojovat.
Nejsem zastánce pro nějaké pauzi nebo tak....a mám strach, že kdybych ho opustila, a pak si to uvědomila, že bych tu šanci už asi nedostala.
Máme spolu nový byt, a řešíme i budoucnost, jako že vlétě bychom začali na miminku..atd...nevím, co se se mnou děje.....jestli prostě vyprchala láska???
Moc mě to bolí...díky za případnout diskuzi.... :-(
pidmco, ja si tim taky prosla ..... Jen nedelej ukvapeny zavery, vyckej a ono se to zase vrati do normalu. Zacni sportovat, to je nejlepsi uvolnovac stresu a jestli muzete mit zvirata, tak taky vrele doporucuju - kocky jsou super odsavace stresu ... a nebo pejsek by taky mohl pomoci.
Jenom si prosimte neprej zadnou depresi - to je neco, proti cemu se zatracene spatne bojuje ....
josefko, díky moc.
Máš pravdu, že se to postupně lepší....snad to není jen jeden z další přeskokanů dolů...ale je pravda, že když mi bylo hrozně, viděla jsem to jako jediné východisko...utnout to...tak hrozně mi opravdu bylo. Ale lepší se to. A jsem moc ráda. Samozřejmě bych deprese mít nechtěla, to ne, obdivuju lidičky, kteří s tím dokážou bojovat...a pár´jich takových znám, a fandím jim.
Každpádně díky...myslela jsem si, že jsem divná, že to prostě k tomu průběhu nepatří...ale po takové době asi ano.
pidmco děkuji Ti za tuto diskuzi. když jsem četla Tvé příspěvky, jako bych byla na Tvém místě, fakt jsi mi brala myšlenky z hlavy :-) jsem ráda, že nejsme sama, kdo se divil svým pocitům. my jsme spolu šestým rokem, tkaé se to blíží 7 leté krizi a bydlíme spolu už pár let a jsme spolu dost často, koníčky mám nějaké, ale i tak jsme spolu asi byli moc.
Taky jsem přemýšlela o útěku do jiného města nebo do zahraničí, o rozchodu a přitom mám přítele moc ráda, nemyslím že zůstávám jen ze zvyku, vážím si ho a těžko si představit být bez něj. Lepšího chlapa si k sobě nedovedu představit.
držím pěsti pro správné rozhodnutí nás obou, ať je to dobré, jsem na tom dost podobně ;-)
holky ja myslim ze je to normalni, mit po urcity dobe pochybny pocity a zmatenost v hlave. Mate spolu byt, premyslite o mdetech, o svatbe,... najednou si zaciname uvedomovat ze tohle je ten zivot, plnej zavazku nejen k sobe samymu ale i ke svymu protejsku. A ze treba uz bude poklidne plynout - tim nemyslim ze by nebyla ve vztahu vasen nebo laska. Vestinou je nam tohle pouto prijemny, predstavuje pro nas urcity hnizdo, pocit bezpeci. No a nekdy nas prepadne i ta druha stranka veci ;-)
Zerog, tak to jsi mi teda udělala radost...samozřejmě, víš jak to myslím :-)
Sama jsem z toho byla ze začátku docela dost špatná, nevěděla jsem, co dělat...a proto ty úzkostné stavy bych řekla....každopádně se zatím zdá, že je to den ode dne lepší a lepší..a snad to tak i zůstane....
V té době, kdy jsem byla k.o. pro mě bylo jednoduší to "ukončit" i kdybych věděla, že toho budu hrozně litovat, sama jsem to nechápala, ale potřebovala jsem vzduch, i když nemáme žádné takové problémy, které by mě k tomu tlačily....
Myslím si, že je to vývoj dlouholetého vztahu...bez dětí, bez svatby atd.....
A je možná fakt, že je to i tím, že se už teda začíná dít to, že už JSME dospělí na to, abychom se vzali, měli děti....my spolu teď 3/4 roku bydlíme v novém bytečku, v našem, před tím jsme spolu již 4 roky bydleli, takže přestěhováním to asik nebude...i když...neměli jsme tu za začátku nikoho známého...takže nevím...
Na začátku roku jsem věděla, že si ho chci vzít...v tom období jsem z toho začala mít hrozný strach, ani netuším proč....a teď je to trochu lepší...asi je to tím vším...každopádně toho chlapa zbožňuju, i když má saomzřejmě chyby, jako já a všichni ostatní...ale je to pro mě ideální chlap, se kterým chci žít, mít rodinu, atd.
Ty, které to nezažily, tak neví o čem mluvím, a tak se setkala i s takovýma názorama, že jsem žasla.....ono je jedno, když jsem ready...nemám problém, a mám reagovat na tohle....a druhý je to, když víš, jak se ta druhá cítí...jak ji to hrozně ubližuje, že něco takového se ji v hlavě motá......
No každopádně ZEROG díky....
Sambucca, Tobě taky díky....
A samozřejmě ostatním, co mě/nás podržely taky díky....moc si toho vážím, a uklidňuje.. :-)
pidmco - tak to sme rády; jinak neboj ono je to normální; spíš naopak divný by bylo kdyby si vůbec nepochybovala - to totiž pak často končí katastrofou :-p
a až spolu budete dýl po svatbě i dětech tak si zas občas budeš říkat proboha koho sem si to vzala :-D :-D :-D :-D
Nečetla jsem celou diskuzi, jen tvůj první vzkaz, takže možná budu opakovat, co už tu zaznělo. Z vlastní zkušenosti ti můžu říct, že dokud máš z toho, co se s tebou děje strach a bojíš se o váš vztah, tak láska určitě nevyprchala. Dej tomu pár dní čas a věřím, že se budeš cítit jako dřív.
z vlastní zkušenosti..tohle je asi normální...mě pomáhá sbalit se a odjet na víkend nebo týden někam jen s ženskýma..s nějakým tancem nebo sportem..Přes den vypnout telefon a komunikovat se svým běžným světem jen večer..a chviličku..prostě vypnout a neřešit nic z toho, co máš kolem sebe denně...mě to pomůže vždy..těším se pak mnohem víc na všechny ty svý lidičky...
Pidmco, Zerog, mluvíte mi z duše, tak vězte, že v tom nejste samy!
Já mám taky HODNÉHO. Tak moc si mě hýčká, až me to někdy dojímá. A už jsem taky probrečela půl den, protože jsem se bála, že náš vztah nemá budoucnost. Další den jsme byli spolu a já se z toho strašně moc těšila :-N
Jsme spolu 5 a 1/2 roku. První takový můj stav přišel po 3 letech. To už jsem myslela, že se spolu asi rozejdeme. Avšak tento pocit byl pouze z mé strany. Moc mi pomohlo, když jsme si o tom spolu promluvili. Byl z toho překvapený, protože si myslel, že vše funguje tak, jak má, ale imponovalo mi, že mi nic nevyčítal a měl se mnou trpělivost.
Další takový stav přišel nedávno. Máme teď po jeho rodičích byt, ale jsme tam jen o víkendech. Přemýšlíme o koupi/stavbě domečku a nechceme proto zatím investovat do oprav bytu.
A já i přesto, že vidím jeho chyby, že mám k němu často výhrady, ho mám ráda a říkám si, že lepšího najít ani nemůžu. Protože každý máme chyby a já si ho vážím nejen proto, že on ty mé dokáže tolerovat.
Doporučuji si přečíst tento článek, a opravdu celý: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psyc...
Myslím, že tvůj problém, ač již zřejmě neaktuální, se týkal syndromu "přechození"... Můžeš se podívat dále na googlu na "přechozený vztah", ale v tom odkazu je to vcelku kvalitně zpracované :-) ... je to svým způsobem přirozené a nemělo by se to nechávat spát. Ono taky možná třeba chybí nějaká reflexe z dřívějších vztahů, ty, které měly nějaké grázly nebo byly v minulých vztazích nešťastné, si toho váží třeba víc (ne, že by ty sis nevážila), ale mají možnost se vrátit v mysli zpět a vzpomenout si, jak se cítili s ex a v čem je nynější přítel lepší. Tak jak jsi na tom teď, už je to lepší, co ta svatba? ;-) x-)
Ahoj Pampellisko,
díky za to.
Elis_two, taky děkuju.
Je to mnohem lepší, sem tam mě to ještě přepadne....a v tu chvíli je to teda docela naprd...ale i tak je to dobrý, o proti tomu, co jsem prožívala dříve...
Vím, že je dobrej partner, každej máme svoje chyby, ale já i přesto vím, že mě má rád takovou jaká jsem, i já ho. Dokonce se nám zlepšil i sex ;-) na teda samozřejmě, že by to bylo jako na začátku, ale je to víckrát do měsíce...i když, já to teda často nepotřebuji...ale když už, tak hlavně, že to chci...to jsou pro mě maličkosti, u kterých si řikám, že to ještě stále funguje a čím dál líp....je to asi jako nějaká manželská krize...přeci jen, jsme spolu 7 1/2 let....ale je teda zajímavé, že mě to poprvé chytlo až po těch 7letech...tak doufám, že jakmile to odezní, tak že to přijde, kdyby náhodou za dalších 7let.
Sem tam mi samo vždy přelítne...co kdyby, jak kdyby...ale víte jak to je...prostě hlavně si nedovedu představit si zvykat na jinýho chlapa, jiný zvyky....jiný domov....neeneee, vím, že to jednoho dne bude ok. Navíc, mám jeden příklad kde to tak bylo....a pak přišlo mimčo...a o 100% lepší...což mi dodává velkou sílu...takže jen doufám, že na prcka nebudeme dlouho čekat...
Ještě jednou děkuji za názory. Jsem ráda, že je to v dlouhodobém vztahu tak nějak normální jev, i když mi to tak ze začátku nepřipadalo.....někde jsem četla, že to tak je a že páry které říkají, že se jim to nestalo, tak že většinou kecají.....no nevím....může to postihnout jen jednu polovičku....a ta druhá o tom nemusí vědět, že.....
Děkuji Vám a přeji hezký den.
P.
Pidmco, jsem ráda, že je to o něco lepší :-) Koukám, že máš takové pocity až po 7 letech!!! U mně to bylo mnohem dříve :-(
S tím miminkem máš asi pravdu. Pokud ten chlap opravdu stojí za to, chová se k dítěti jako pravý táta. V takovém případě ženská prostě nemůže pochybovat!!! :-)
Ahooj prozivam to stejne zajimalo by mne jak ses z toho dostala ze na to porad nemyslis. Taky. Jsem takovy naladovy. A maam to vic krat za den. Jsem odhodlany bojovat a rikam si ze tio bude dobre a potom je promne. Lepsi to ze se rozejdeme chci byt sam ale. Chci. Byt taky sniii. Newim co mam delat mame to komplikovane. Uz jsme si kvuli tomu rozesli bylo to moc tezkee. Prvni tri dny. Jsem ro vubec nedaval klepal jsem dse jak ratlik atd.... Zkouseli. Jsme byt kamaradi nebavit se spolu. Secko bylo divneee. Ona mnela neco s jinym a ja s jinou. Pokouseli jsme se na sebe zapomenout. Ale porad sem na ni myslel. Pred dvoma dny jsme to teda zase zkusili a dys nani myslim tak mam. Divnyy pocit neni to stestii. Newim. Co to je spis neco jako strach. A newim. Jestli jsem. Stastny ze ji mam. Mnel bych byt. Ale porad mam. Ten. Pocit. Ten divnyyy
Chvci. S ni byt stastny. Atd... Nerozeznam ty pocity co k ni citim. Nemuzu ani rict ze to je laska ale to bude asi tou tri mesicny peuzou newim jsem strastne zmateny a porad menim nalady a nechci je menit. Chci. Verit v to. Ze budem spolu stastni ale nejak to. Moc nejde a dys de tk jenom nachvili. A pak mam zase jinou naladu. :( chvci. To zvladnout. Chci s ni byt. Pomozte my. Prosim. Prvni takove pocity mne prepadli docela brzo po roku a trech mesicich
Ne nadarmo se svatbě říká "přechodový rituál" :-) Je dobré si takové pocity přiznat a projít jimi, ideálně za pomoci nějakého neutrálního člověka, psychoterapeuta. Ale řekla bych, že po svatbě se život dostane do jiných kolejí, kdy tyto pocity často odejdou, protože už prostě pro ně přestane být místo. Jak se říká, kostky budou vrženy. Otázka jen je, zda člověk ty kostky chce vrhnout, a to by si právě měl před svatbou promyslet...
@pidmco@pidmco@pidmco
Ahojky Pidmco, vim, ze uz je to spoustu let co jsi sem psala. Cetla jsem tvuj prispevek a vsechny komenty k tomu.
Ocitla jsem se ted nejak ve stejne situaci jak ty a nevim jak si pomoct.
Chtela jsem se te zeptat, jak si stim bojovala a jak to cele vlastne dopadlo.
Mej hezky den, a dekuji za odpoved.
Ahojky Pidmco, vim, ze uz je to spoustu let co jsi sem psala. Cetla jsem tvuj prispevek a vsechny komenty k tomu.
Ocitla jsem se ted nejak ve stejne situaci jak ty a nevim jak si pomoct.
Chtela jsem se te zeptat, jak si stim bojovala a jak to cele vlastne dopadlo.
Mej hezky den, a dekuji za odpoved.
Ahoj,
Prozivam stejne pocity.
Mam je uz tak 3 mesice, navstivila jsem psychologa-psychiatra. Dostala jsem antidepresiva, s tim ze mam depresi. Nekolikrat se nam nepovedlo stehovani, vzdy obtize s majitelem. A zacla jsem mit silene pochyby. Prvni teda prisla uz pred Vanoci presne po roce vztahu, sesypala jsme se a rekla ze si myslim ze spolu nemame byt. Padny duvod jsem
Nemela. Uzkost mi krade pocit lasky, mam panickou poruchu.
Snazim se si veci uvedomovat a po antidepresivech to bylo 3 tydny ok, a ted to najelo znovu. Jsem z toho v psychu. Vim ze to musim vyresit ale nevim jak. Mam stavy kdy silene miluji a pak kdy pochybuji a pozoruji se jak vnimam jeho dotek, blizkost atd. Jak mi snim je. Nekdy hledim na obrazek laska a pak me prijde jak kdyby otravnej a trapnej.
Je to nejlepsi chlap na svete, udelal by vse pro nas. Prijal mou dceru, meho narocneho psa. Dela vse pro nas. Je to IT slusne vydelava, neni sobec.
Predtim jsem mela prvni skolni lasku pet let, to bylo nahoru dolu asi mne to naplnovalo ta nejistota. Tam se tohle nedelo. Pak otec me dcery, tam to bylo podobne, spis skemrani o lasku a podvadel me. A ani tam tento pocit nebyl. Ale vyhodil me s dcerou na ulici, uz jsme ho nejspis nebavili a ja se z toho sesypala, mam z toho trauma. Byla to "divoka laska" asi hlvne z me strany. Tam sem nepochybovala a byla zamilovana 5 let.
Tady diky starostem ohledne bydleni zamilovanost opadla po roce a kus. Miluji ho, ale ne tak jak ty dva predchozi. Citim se nevdecne a provinele. Mela jsem dva totalni blbce a ted sem dostala "andela". Pracuje HO takze jsme spolu temer furt. Ja delam jen polovicni uvazek. Vikendy porad nekde cestujeme. Rozhodne se "nenudime" moje hlava ovsem srotuje stejne jakl vase. Chtela bych vedet, jak jste dopadli. Rozchazet se nechci ale trapim se tim, hrozne me to uzira.
Dekuji