DObré ráno,
chtěla bych se Vás zeptat na radu....sama nevím, co dělat.
Mám přítele, 7let vztah, je naprosto senzační, prostě nemám teď k němu žádnou vítku, kterou bych mohla proti němu použít.
Jen mám teď nějakou zmatenost v hlavě...nevím co to je, ani proč to přišlo....ale jde mi o to, že stále brečím, mám úzkost, když přemýšlím nad naším vztahem.
Když se dívám na společné fotky, tak mi tečou slzy, protože ho mám tak hrozně moc ráda, ale hrozně moc....ale na druhou stranu bych chtěla být sama, jako ani nevím jak...ale prostě to tak vnímám.
Moc bych nám tím ublížila, kdybych to ukočnila....ale sama nevím, jak s tím bojovat.
Nejsem zastánce pro nějaké pauzi nebo tak....a mám strach, že kdybych ho opustila, a pak si to uvědomila, že bych tu šanci už asi nedostala.
Máme spolu nový byt, a řešíme i budoucnost, jako že vlétě bychom začali na miminku..atd...nevím, co se se mnou děje.....jestli prostě vyprchala láska???
Moc mě to bolí...díky za případnout diskuzi.... :-(
pidmco, tak po sedmi letech bývá krize ;-) . Zkus nějakou vlastní psychoanalýzu, najdi skutečné důvody, které ti na vztahu vadí, co by mohl přítel změnit... promluvte si to tom.
A pokud nic konkrétního není, tak bych se na tvém místě rozešla. Život je příliš krátký na to, aby ses utápěla v depresivních pocitech a zůstávala s někým jen ze zvyku, solidarity, kamarádství... Časem to totiž vyjde stejně napovrch 8-) .
nuuna, tak to je dobrý :-D akorát že já teď už sama doma asi dlouho nebudu, protože už jsme tu 3 x-)
pid, zkus na to nekoukat moc černě, akorát se zbytečně užíráš ještě víc, zkus si ten týdenní oraz a pak uvidíš ;-) přesně si na tu zmatenost a rozpolcenost pamatuju, je to protivný, ale ono se to nějak vybere ;-)
pidmco: stále si stojím za tím samým, najdi si nějaký koníček, který tě zaměstná a nebudeš mít čas "vymýšlet kraviny". Já jsem si asi půlroku procházela nehezkým stavem (naštěstí to nesouviselo s partnerem) a furt se mi hlavou honily pitomý myšlenky, špatně jsem usínala. Až jsem si našla koníčka (ruční práce) a během týdne intenzivního snažení a vytváření různých věcí jsem byla zase v pohodě. Zní to trochu ujetě, ale mně to tenkrát hodně pomohlo. Utekla jsem od běžných malicherných problémů, měla jsem sama ze sebe radost a dlouhý večery byly vyplněný něčím smysluplným.
Když už trávíte spoustu času spolu, tak co děláte? Nudíte se a snažíte se horkotěžko něco vymyslet a nebo máte tyhle chvíle aktivní?
pidmco..klídek,to je ponorka ;-) ,my jsme spolu 20 let,a kdyby mm neměl takovou práci,že buď jezdil na týdnovky,nebo do ciziny,tak se zblázníme oba 8-) ..a takto se máme pořád rádi a stýská se nám..teď byl půl roku doma,venku sněhová kalamita,nedalo se nikam chodit,to byla katastrofa...tak jsem odjela teď 22.března na týden za dcerou a už je dobře...víš,člověk potřebuje být chvilku sám,nebo mít v bytě svůj koutek kam zaleze a relaxuje.Plně tě chápu,máš pocit,že máš v duši prázdno a nic necítíš..udělej si radost,něco hezkého si kup,běž na kafíčko s kámoškou..neboj,to je normální :-)
já to mám tak,když je miláček celý týden do 3-4 hodin v práci,tak se mi hrozně stýská a chci,aby byl doma.minulej týden měl angínu,byl doma a já se po dvou dnech těšila,aby už šel konečně do práce. :-D
pidmco: to co psala meandra ze začátku, s tím souhlasím. Ženský jsou v tomhle stejný. Nadávají na grázla, ale bezhlavě ho milují a pak na něj zase nadávají a říkají, že by chtěli nějakého hodného...Ale když pak mají hodného, tak se s ním hodně brzo začnou nudit a chtějí grázla..
Tvého přítele považuju za toho hodného a když jste spolu takovou dobu a nebyli jste zvyklý být spolu pořád a teď jste se sestěhovali, tak máš asi opravdu jen ponorku. Zastávám názor co nejdřív naplánovat nějakou větší akci třeba se ženskýma a pak si naplánovat nějkaké menší pravidelné akce sama - já mám třeba power jógu, volejbal, keramiku...přítel zase posilovnu a kickbox, takže se přes týden skoro nevidíme, i když spolu bydlíme už 2 a půl roku. A pak si užíváme společné víkendy. A někdy i ty máme oddělené. A o tom to je, nepřejíst se toho druhého. Pak jsme si vzácnější. A budeš i SAMA jak bys chtěla.
Z tvého příspěvku usuzuju, že se nechceš rozejít protože víš, jaký je to poklad. To je důležitý, že o tom víš, co v něm máš. Myslím že je to jen krátkodobý stav, který souvisí s tím přestěhováním a miminkem (najednou to začíná být vážný a máš strach..) To je můj názor, snad ti trochu pomůže. Dej vědět, jak ses rozhodla..
pidmco: necetla jsem jine reakce, ale rekla bych, ze po takhle dlouhem vztahu je to spis stereotyp, to zacina premitat kazdy o tom, "co se stalo" a proc uz to enni takove jako driv. Pauzu si davat nemusite, ale normalne bych vysvetlila priteli, ze potrebujes prostor na sebe, byt chvili sama - treba na vikend, nebo odjet na tyden s kamoskou (to by bylo asi idealni), ze jak jste neustale spolu, ze je to uz trochu ponorka. Asi zacinas premyslet o tom, jestli je to fakt clovek na cely zivot, vzhledem k tomu,ze si ho ted chystas k sobe "pripoutat" (berte obrazne) ditetem. Rekla bych, ze je to spis normalni prubeh vztahu, ze ktereho vyprchaly vasne, ale jinak je to krasny vztah a urcite i dal bude, jen se musis dat do kupy a prestat myslet na "blbosti".
Berynka, máš pravdu, že z kamaráství není dobré zůstávat, ale já vím, že je tam víc..je to moje zlato, bych pro něho dýchala, nevím, co bych dělala, kdybych ho neměla...takže s ním nejsem jen tak ze solidarity....
Prostě se mi pomíchaly city, což nevím proč...ale věřím tomu, že to půjde, a přejde to.
Chci s ním dál žit, takže proč by to nešlo....
Frisbee, díky. Trochu mě to uklidnilo.
Jj, musím vyrazit někam s kamarádkou, na nějaký prodloužený víkend, nebo i na týden.
Rozhodně nemám v plánu si hledat něco nového, nebo tak něco...chci, aby se mi tam začalo stýskat po mé drahé polovičce, vědět, že se na něho těším, když nebudu s ním.....
Ach jo, je to trápení tohle....nechápu to a asi nepochopím.
Zdá se mi, jako kdybych byla ve špatném snu a pořád si myslím, že se jednoho dne probudím a bude dobře.
pidmco,neboj,to bude dobrý...já to vyřešila i tak,že jsem natahala domů psy a kočky,tak se nestačíme nudit :-D ,neboj,srdíčko,hezky se odreaguj a uvidíš,že z tebe bude nová žena :-)
Nevestapetulka, no my jsme spolu už bydleli....první dva roky každý zvlášť, pak dva roky u nás doma - sami, v garsonce, pak dva roky u jeho rodičů, a teď teprve sami ve svým.
Rozhodně vím, co v něm mám za poklad, to ano...vím, že ho mám hrozně mooooooc ráda.
Hrozně moc.
jsem prostě pomatená.
Jestli je to tím svým prostorem...to nevím.
Ale snad to přejde a přestane mě to utápět v úzkosti.
Nechci ztratit tak úžasného človíčka jako je on. Je pro mě ta životní opora, stál při mě v těžkých chvílích, tak jako já při něm...prostě máme krásný vztah.....až na tu moji hlavu....kdybych mohla, tak ji vyměním....
Civet, když jsme spolu, tak se nenudíme, teda aspoň mi to tak nepřipadne, nemáme žádné akční věci...ale je to v pohodě.
Teď si chci koupit nové kolo, abych mohla jezdit s ním. Máme kolem sebe hodně cyklostezek.....
Připadne mi, jako kdybych byla nějak citově vyprahlá...ale vůbec nevím proč...asi se to přidalo k tomu všemu co řeším....
A hlavně, ono nejde se jen tak ze dne na den rozejít s člověkem po 7letech.... :-( strašná představa.
Nesmíš nad tím tak moc přemýšlet. Zkus se zabavit něčím jiným. Jo jak píše frisbee, zvířata jsou super. My máme potkany a když jsme na sebe třeba našvtvaný, tak jdu za nima, pohraju si s nima, zavrtám nos do měkkýho kožíšku a je mi líp. Psa nemáme, ale kdybych ho měla, tak vypadnu na dlouhou procházku a vrátím se odpočatá a s jinýma myšlenkama..A líbí se mi, jaké hezké věci o něm píšeš...
Zkoušela sis s ním o tom promluvit? Třeba se bojí stejně jako ty..
Nevestapetulka, jj, on to ví, že se něco děje, jednou jsem totiž své emoce neukočírovala a rozbrečela jsem se před ním, tak jsem mu řekla, že mám strach o náš vztah, že prostě nevím co se děje, tak mě objal, a řekl mi, ať nepláču, že to bude dobrý...a viděla jsem na něm, jak je z toho chudák sám špatný.
Min.pátek jsem brečela tak hrozně moc, že mě přepadl takový chtíč, že jsem chtěla odjet k mamce, tak mě tam odvezl, chudák, tak moc jsem plakala, když jsem vystupovala z auta, on nevěděl, já taky ne....u mamky jsem se nějak uklidinila, a už jsem ho zase chtěla mít u sebe.....a tak jelikož byl kousek od nás, tak mě vyzvedl, a odvezl si mě zpět domů. Byl hrozně rád, a já jsem byla taky klidnější........ALe prostě jeden den jsem docela v pohodě, a druhý den přemýšlím nad rozchodem....že jako chci být sama, ale přitom bych ho hrozně moc chtěla potkat...znovu, a být s ním....nechápu to. Nikoho jiného nechci. Je to můj poklad.
A vím, že nad tím hrozně moc přemýšlím, ale to je taky tím, že ani v práci nejsem tak moc vytížená.........
Hlavně mě děsí ta úzkost, to nevím, proč mi to dělá...když myslím na náš vztah, na mého drahého....a tak moc jsem na sebe naštvaná....musím ho tím totiž taky hrozně trápit...ale má trpělivost, a za to mu hrozně děkuju, a řekla bych že miluju ještě víc.....i když jsem momentálně bezcitová....
Uvažuji...no...spíše si to jen řikám, jestli by to nebylo lepší, abych nás tak netrápila, jestli by se tím něco vyřešilo, přitom vím, že jemu by to tak moc ublížilo, a myslím, že mě, až by mě to docvaklo, co jsem udělala, tak že mě taky...a to teda hodně.
Věř že bys ho hned chtěla zpátky, když jsi ani u mamky nevydržela. A je fakt úžasnej, když to vzládá. Přítel by si hned myslel, že mám jinýho a rozhodně by takovou trpělivost neměl. Opět si potvrzuju to, že patří k těm hodným..
Ještě mě napadlo, jestli by nebylo dobrý najít odborníka, když máš takové velké výkyvy nálad..(Jednou ho miluješ, druhý den se chceš rozejít)
Už jsem byla u psycholožky a dělala se mnou nějaký test, aby zjistili, jestli to třeba nejsou nějaké úzkosti, nebo třeba deprese....ale jelikož vznikli...z ničeho nic...tak sama řiká, že je zvědavá na výsledek.
Ten budu vědět příští týden.
To já věřím, že bych to nevydržela bez něho....
pidmco..ještě mě napadla jedna věc,jestli to není deprese,zkus se poradit s holkama z této diskuze,tam je kubaka,ta by ti mohla pomoct ;-)
http://www.modrykonik.sk/forum/tema/d...
Frisbee, jo tak tam já jsem taky.....holky mi něco psaly, ale nevím, myslím že to deprese není...jako na jednu stranu bych byla ráda, kdyby to deprese byla, aspoň by jsem věděla, proti čemu bojovat. :-|
Omlouvám se, ale celou diskuzi jsem nečetla, tak snad tady nebudu psát něco mimo.
Určitě je dobré být občas bez partnera. My to s mužem řešíme tak, že jede třeba sám k rodičům na víkend a já jsem u svých, tak si od sebe odpočineme.
A taky by mě zajímalo, jak to máte doma? Ono to fakt vypadá jako ponorka. My totiž, když jsme spolu doma, tak ne vždy se spolu nějak intenzivně bavíme. Prostě, když jeden nemá náladu, tak si to hned řekneme a jsme doma spolu, ale každý vlastně sám - sedneme si třeba každý ke svému počítači nebo jdu žehlit a on vaří a tak. Takže spolu za ten den prohodíme jen pár vět a ok. ;-)
tak jsem pročetla celou diskuzu a musím souhlasit že je leoší když si od sebe lidi občas odpočinou.s bývalým přítelem jsem byla asi 5 let a ke konci jsem taky měla takovýhle pocity,nakonec se rozešel on se mnou,ptz si myslel že nám to neklape.
s nynějším přítelem také trávíme odpoledne doma,pokažé přijde z práce,ale jak je napsaný v posledním příspěvku já si jdu něco svýho a on taky třeba kouká na telku nebo tak, a obvykle se třeba sejdem společně večer u TV nebo jde na procházku.
to samé i víkendy-dřív jsem si říkala že jeto divný ale ted on třeba jede k rodičům a já zůstanu doma nebo jsem v práci,a v neděli se na sebe moc těšíme.
Děkuji Vám za vaše názory....zřejmě to prostě bude krizovka 7 roku...ale věřím, že to přejde...chci to :-)
Jen si teď řikám, že škoda, že už nejsme svoji....protože nevím proč, ale svatbu eď...nevím nevím....miluju ho moc...a asi se vám to bude znát divný...ale prostě nevím, byla bych klidnější, kdyby jsme už byli svoji....ale momentálně mám nějaký divný strach/pocit ze svatby....teda, zatím nemám mít z čeho, protože o ruku požádána ještě nejsem...ale myslím, že to brzo přijde....třeba to pak budu brát jinak v ten okamžik.....prosím, neukamenujte mě za to, děkuji :-)
pidmco, já ti dám takovou pragmatickou otázku: "Máš pocit, že v životě potkáš někoho lepšího?" Sama asi zůstat nechceš a jistě ty i on máte své chyby. My se s mým mužem známe 8let a neskutečně mě štve, ale je mi jasné, že já ho taky. :-D Ale jiný by mě asi štval víc. :-D
petru, odpověď zní...Nenašla... :-) Je to můj poklad, životní opora...vím, že to zní divně, když píšu, že ho miluju, ale zároveň mám zmatek v hlavě...ale věřím, že se to vykrystalizuje :-)
A bude dobře.. :-)