Ahoj,
z několika důvodů, které tady nechci rozebírat, jsme se s budoucím manželem rozhodli nemít děti. nikdy. Vím, že tady je téma o nechtění dětí hned po svatbě, ale tohle je něco jiného. Okolí (rodina, přátelé) si nenechá vysvětlit, že děti prostě nechceme. Akorát slyšíme, že jsme ještě mladí (26 a 24) a že to jednou přijde a chtít je budeme. Už nám to pomalu začíná lézt na nervy a čím více se snažíme toto téma ignorovat a na podobné poznámky nereagovat, tím více si ostatní vedou svou....
Máte někdo podobné zkušenosti? Je tady vůbec někdo kdo nechce mít děti?
já mám poslední dobou problém s vlastním manželem, i když můj názor na děti znal (možná jednou ale určitě ne teď) a respektoval ho, teď nedávno mu bylo 33 a začíná o dětech mluvit, jestli je to tím věkem nebo co :-|
Bude mi 29. Ještě jsem chtěla tak rok dva počkat, protože si zatím nedovedu představit, že bych byla máma, ale teď o tom začínáme víc mluvit a já o tom musím víc přemýšlet. A jak o tom víc přemýšlím, tak si taky víc myslím, že ještě nejsem připravená. No bude to ještě boj.
Jenom má zkušenost: Ještě před rokem jsem tvrdila, že děti nechci, neměla jsem k tomu žádné vážné zdravotní důvody, ale nechtěla jsem prostě dalšího člověka vystavit tlaku společnosti - rozhodnout předem o jeho životě a vlastně i smrti...Dnes je ale vše jinak,začaly mi silně tikat biologické hodiny a po dítěti začínám toužit. Dříve jsem byla obtěžovaná jejich smíchem i brekem, dnes to vyhledávám...
Zezulicka, určitě se nenechám do ničeho tlačit, to nikdy nedělám, doma jsem spíš já ten co velí a manžel se podřizuje. Naštěstí :-)
mojik já už pro klid v rodině doufám, že se ty mé taky ozvou, ale když ne tak z toho taky vědu dělat nebudu, každopádně brečící dítě ve mě teď spíš vyvolává pocit zoufalství
ja mam nekdy pocit, ze biologicke hodiny pouze zpusobuji prehlednuti duvodu, ktere ted mame k tomu nemit deti... :-D Az zacnou biologicke hodiny delat svou praci, tak vetsina stejne jako mojik zapomenou, ze nechtely "vystavovat dalsiho cloveka tlaku spolecnosti a rozhodovat o jeho zivote"... apod.. :-)
ja doufam, ze se u me hormony nezblazni :-D
Pokud někdo tvrdí že děti nechce aby napr. nezatěžoval planetu a pak si je pořídí, protože mu tikají hodiny, pak s tebou zezulicko souhlasím, já jsem netvrdila že dítě nechci nikdy, jen to odkládám, chci mít jistotu, že jestli se rozhodnu mít dítě budu na to připravená a dokážu se o něj postarat tak jak by si zasloužilo a to bohužel pro mého manžela zatím nemám. A samozřejmě přemýšlím o důvodech pro i proti.
katulinka - jasne, a to je podle me spravne ;-) ne se do toho vrhat po hlave, ale dobre si to rozmyslet.
Uz jsem to tady psala podrobneji, mam dve byvale spoluzacky, jedna nedavno porodila a druha je tehotna. Nedodelaly ani stredni skolu, nebyly pusteny k maturite, takze maji jen ZS a dite jen jako vychodisko z nouze, protoze je nikde nezamestnaji.... :-( A bez vzdelani a jeste s malym ditetem nesezenou uz vubec zadnou praci...
koukám téma pro mě. no je 25 a vdávála jsme se loni, takže biologické hodiny určo nebijou na poplach. po svatbě mi bylo na blití z dotazů kdy budu mít děti, jakto že nejsem do měsíce po svatbě těhotná, ....taky jsem tvrdila že děti?? za 5 let pokud vůbec .Nikdy jsem nepatřila k holkám nakukují do kočárků. to spíš dělal manžel. Při pohledu na miminka jsem vidělá malé ďáblíky co mě vysajou a zničí život. Moje kamarádka to samé. Dítě brala jako nutné zlo. A teď je ona těhotná a my se začínáme snažit. proč?? ani nevím proč, prostě jsem změnila názor, začala jsem mít pocit rodiny, zázemí či nevím čeho ale najednou si to umím představit.A co dělám? koukám po kočárcích.
zezulicka, taky znám jednu takovou, ve 21ti nevyučenou s dítětem, končí jí rodičovská, do práce se jí nechce, vždyť tam ani nikdy nechodila, pokud jí vemou tak na nějakou montáž minimálně na dvě směny, co s dítětem neví, jeho otec jí opustil ještě nebylo na světě, bohužel žije s mým bratrem a všichni se hrozí dne kdy přijde že je v jiném stavu :-(
katulinka - a to, ze prijde s tim, ze je v jinem stavu je docela pravdepodobne, protoze co jineho kdyz te nikde nezamestnaji ze? :-S
strouzek - to je pekne :-)
ahoj katulinko, na jednu stranu ti radím, klidně ještě chvilku počkej, ale...
podívej ukážu ti to na sobě, taky jsem dlouho dítě nechtěla a ani partner mě do toho nenutil, teď už přece jen, jsme si řekli, že za chvilku by mohlo být pozdě (v dubnu mi bude 35), tak jsem se loni na podzim dohodli, že to zkusíme, otěhotněla jsem docela lehce (po cca 4 měsících), jenže jsem potratila (hned v 6 týdnu, prakticky týden po tom co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná) a protože to byl nevypuzený potrat, musela jsem s tím do nemocnice, teď nesmím minimálně 3 měsíce otěhotnět, a už mě začínají prohánět strachy, jestli to napodruhé půjde tak lehce jako poprvé, jestli se to nebude opakovat, času se nejadnou nějak nedostává...
tak klidně ještě pár let počkej, ale pokud děti v budoucnu chceš, počítej s tím, že to nemusí vyjít hned napoprvé, že mohou přijít komplikace, nebo že to může trvat déle, lékaři s tebou, pokud nebudeš moci otěhotnět, začnou něco dělat nejdříve rok po snaze o dítě, tak se pak může stát, že najednou už na to budeš moc stará, kdybych mohla vrátit čas, tak s tím začnu aspoň tak o 2 roky dříve, takže ještě máš čas, ale z vlastní zkušenosti ti radím, začít tak kolem 33 let (moje gynekoložka - mimochodem měla první dítě taky až kolem 33 roku - mi řekla, že bohužel, po třicítce začně u ženy lehce klesat šance otěhotně, po 35 roku to jde dolů už rychleji), je to jen na tobě...
saturnin, děkuji za tvůj názor, počítám s tím, že se může stát, že to později půjde hůř nebo vůbec, ale troufám si říct, že pro mě by to nebyl problém, jak jsem psala po dítěti zatím nijak zvlášť netoužím a i kdyby to nakonec nešlo, mohli bychom si dítě třeba adoptovat, přemýšlela jsem i o téhle možnosti, chtěla bych pomoci žít lepší život někomu, na koho se jeho vlastní rodiče vykašlali a myslím že by mi to vlastní dítě nahradilo, spíš by byl problém s manželem, ten děti chce a samozřejmě vlastní.
No já se bojím přesně toho, co píše saturnin. Je mi sice teprv 25 (vlastně bude, za 3 měsíce), ale jsem vdaná, nemáme dostateční materiální zázemí, ale děti chceme. Takže i když nebudeme mít dům, auto, já rozjetou kariéru, přesto se snažením nechceme moc otálet.
Moje švagrová se v 35 rozhodla, že už teda by i to mimčo chtěla. Předtím jim bránilo právě to, co jsem popsala výše, že nám by to nechybělo. Už je to 5 měsíců a zatím nic. Samozřejmě jim moc přejeme, aby se to brzy povedlo a vše bylo v pořádku, na druhou stranu ale pokud budou problémy, z větší části si za to můžou sami. Je to kruté, ale je to tak.
Jo, přesně tak. Ono to totiž nějakou dobu trvá, než se to povede a pokud to nejde, následují všechna možná vyšetření, dlouhá léčba, IUI, IVF, která se nemusí povést napoprvé a dá se dělat jen do 40 let. Samozřejmě jim přeju, aby šlo všechno hladce a ty zbývající 4 roky vůbec nepotřebovali.
Já to prostě beru tak. Pakliže vím, že děti chci (což vím, že oni proti nim nikdy nebyli, proč by jinak vyměňovali byt, a jednomu pokoji říkali dětský a i jména občas padla), tak si srovnám priority. Protože co mi pomůže velký perfektně zařízený byt či dům, dobrá práce, volné babičky apod., když pak budu nadávat na doktorku, že si troufla mi sdělit, že jsem přišla o 10 let později než jsem měla. Pak můžu být optimista jaký chci a stejně se musím smířit s myšlenkou, že už to nebude tak snadné a třeba se těhu bude muset i pomoct a nebude to zrovna procházka růžovým sadem. Já děti chci, takže jsou pro mě prioritou. Pokud by se zjistil problém, bylo by dost času to řešit.Možná to vidím až moc černě (dost času trávím na koníkovi)
katulinka:i já jsem v podobné situci, přítel by chtěl mimčo co nejdřív, zatímco já se na to necítím. Nikdy jsem si to nedokázala představit, být máma a zatím ani dneska ne. Kamarádky mají děti, mám je ráda, jsou rozkošné, ale svoje ještě nechci. Chci se věnovat jiným věcem. Ted je pro mě priorita něco jiného, a uvažovat o tom,že to za pár let bude těžší mi připadá docela stresující. Jasně, je to reálný pohled na věc, ale nějak mi to nesedí. Uvažuju asi jinak. A třeba naivně, ale hrotit a hnát se někam, kde se necítím, není nic por mě. Třeba se budu někdy stresovat ještě víc, ale proč bych to dělala už teď? Statistiky jsou drsné (kolik párů nemůže otěhotnět), vím, ale na druhou stranu kdybych si připouštěla všechny statistiky světa, tak nevyjdu z černé komory :-D :-D
ono je to někdy těžké, my se s partnerem potkali až v našich 28 letech, vztahy nám prostě nějak dlouho nevycházely, ze začátku jsme si uživali jeden druhého po 3 letech chození koupil partner dvoupkojový byt, následovala rekonstrukce a pak jsme tam přestěhovali mou mamku (její nápad, aby si někdo nemyslel, že jsem ji vystrnadila z jejího bytu), pak jsem rekosntruvali ten náš, když jsme zkončili, tak už jsme spolu byli 5,5 roku, já si tehdy myslela, že tedy pomalu zkusíme to dítě, ale partner nějak ještě nechtěl, tak jsem si řekla půl roku mu ještě dám, ale pak přišla krize (nehodlám rozebírat co se stalo, to je jen naše věc) a než jsme si ujasnili, že chceme spolu zůstat, tak už to bylo 6,5 roku, no a začalo to snažení o miminko, trvalo nám to nakonec jen cca 4 měsíce (až jsme byla překvapená, že tak rychle), první pokus dobře nedopadl, ale i když mám trochu strach, za věřím, že nám to vyjde, a i kdyby ne, asi by mě to mrzelo, že nemáme děti, ale oba jsme typy, kdy bysme se s tím docela dobře smířili, máme dost svých aktivit a koníčků, ani teď mě do těhotenství nežene nějaká přehnaná touha, ale zřejmě bych si vyčítala, že jsem se o to ani nepokusila, no a pokud to nakonec nevyjde, asi to tak mělo být, třeba jsem tady s jiného důvodu než vychovábat děti..., vím, že pro někoho je nepochopitelné čekat s dítětem tak dlouho, ale když už ho mám mít, tak ať vyrůstá v klidném prostředí, kde bude dost klidu a dost peněz (nemyslím tím moc peněz, ale dost na to, abych si nemusela dělat starosti s tím, že dítě krmím levným salámem nebo jogurtem, který nená kvalozní, a nemá moc ovoce, protože na to doma není dost peněz), nechci tím nikoho urazit, ale mě přijde zase nezodpovědné přivádět díte do ekonomicky nestabilní domácnosti a nechtěla jsem být finančně závislá na partnerovi, možná je to předčasné myslet na to teď, kdy plánuju svatbu a v mimčo doufám, ale chci mít jistotu, že kdybysme se s partnerem rozešli, tak své dítě dokážu uživit sama
Tak jestli si myslíte, že lidi nedokážou odpovědět na otázku, proč děti chtějí nebo mají děti, pak jste zřejmě bezdětné:-)Pochybuju že by se našla mamina, která by nedokázala odpovědět...
klariku: Naprosto s tebou souhlasím! Můžu se zeptat kolik je tobě a tvému příteli? Mně je 24 a manželovi 30 a on by na rozdíl ode mě dítě strašně chtěl. Někdy mám pocit, že mě do toho dost tlačí :-( Chápu, že je starší než já, ale u chlapů se to přeci bere jinak, ne? :-| V červnu to bude rok od naší svatby a otázky rodiny - kdy už bude miminko - mi už taky začínají lézt na nervy ]-( Copak svatba musí být spojená hned s dítětem? =-) Čím víc se mě ptají, tím víc se mi do toho nechce. Nějak se pořád na tu zodpovědnost necítím ;-( A začínám se bát, abych se někdy vůbec cítit začala!!!
Klariku naprosto souhlas, také by mi nevadilo, kdyby to pak nešlo a já bych si nějaké dítě spíš osvojila ;-) .
Dameca mě je taky 24 a naštěstí nikdo netlačí, ani se neptá, ale uvidíme po svatbě :-D . Přitom mi 24 nepřipadá věk na dítě.... Ještě to není tak moc ne? Nechápu :-(
dameca:je mi 26, přítel je o 18 let starší. Takže by se dalo říct, že by se mu někdo nemohl divit, ale o tom to přece není. Není přece dané, že tak mladý/starý člověk by už měl mít v tom a tom věku děti. Příklad z našich rozdílných kultur: většina jeho přátel (angličani) měla děti okolo 35, a víc, když už něco dosáhli v práci a měli dostatečné zázemí, dle svých představ. Děti má děsně rád, ale na druhou stranu chápe, že on toho stihl prožít mnohem víc než já. Taky slýchávám dotazy z okolí, kdy už...a komentáře nad věkovým rozdílem atd., ale já se nikdy nebudu do ničeho cpát, děti prostě budou, až to budu cítit a ne proto, že se racionálně rozhodnu, že už musímě, jelikož by měli moc starého tatínka. To mi přijde padlé na hlavu, takhle uvažovat. Máš pravdu, že většina lidí spojuje svatbu hned s rozením dětí, je to tak, rozumím tomu, je to nějakým způsobem žitá tradice, ale na druhou starnu, trocha respektu vůči jinakosti by neuškodila. taky si říkám, zda se někdy vůbec na tu zodpovědnsot budu cítit, ale v tu chvíli to přestanu řešit, ejlikož všehcny moje kamarádky s dětmi mi říkají, to není o odpovědnsoti, ale najednou se jim splašily hormony a chtěly mimčo....jelikož sjou to všechno blízké kamarádky, dám na jejich radu a hormony se o to postarají...ale je stejně zajímavé sledovat reakce okolí na (zatím) bezdětné páry :-D