ahoj všem,
přišla svatba a s ní i takové to hodnocení, koho pozvat, koho ne, koho za svědka... Vybrala jsem si kamarádku, kterou znám od 1. třídy. její partner je taktéž náš spolužák, každý víkend se scházíme oni a my a popíjíme, debatujeme. Uvědomila jsem si, že spolu ani moc důvěrně nekomunikujeme, že je to spíš taková moje známá a spolu s jejím mužem tvoří zábavný pár, se kterým si říkáme vše, ale mezi námi dvěma toho moc není. Druhou kamarádku jsem měla od narození, byly jsme spolu každý den od rána do večera, ale od chvíle, co máme každá svou domácnost se vídáme jednou za čtvrt roku a povídáme si o kravinách. pořád nemá čas, práce, přítel, škola, nechá se přemlouvat ke schůzce se mnou. Ne že bych to nechápala, ale časem to člověka mrzí, přemlouvat někoho k přátelství. Ani vlastně neví, že se vdávám. a to je tak vše. holky ze střední se rozprchly po republice a také se neozývají a v práci jsem si také nenašla blízkou duši.
prožívám ted mnoho emocíí, spojených se svatbou, beru to jako vyvrcholení jednoho období, které je nejhezčí v mém životě, a nemám si s kým popovídat. nakonec to odnese můj muž, který si musí prohlížet svatební obrázky cizích lidí a poslouchat moje breky, které bych si mohla vzhledem k němu odpustit. Minulý týden jsem potratila miminko, o které se snažíme už několik měsíců a ani jedna zmíněná "kamarádka" mi nedala slova utěchy. První měla problém s tím, že by za mnou měla přijít se popovídat, druhá pro jistotu ani nevzala telefon a napsala mi SMS: ozvu se. Tak se i ptám, jestli si to vůbec zaslouží, t první, aby mi byla svědkyní. Není zlá, ale asi čekám mnoho...
Když tady na internetu čtu, kolik je všude holek, a co hezkého píšete, je mi líto, že nemám nikoho, s kým bych si mohla popovídat, aniž bych si musela lámat páteř i notebooku...
ahoj, v podste viem o com hovoris a poznam to aj podla seba...mam par kamaratiek, ale to je presne to, ze ked nezavolam, tak sa neozvu a podobne... ke mi z toho casto nanic a tiez si to odnasa aj moj priatel, buduci manzel... je mi z toho smutno...
Holky, já vám rozumím, můj přítel to sice neodnáší, protože jemu si nemůžu postěžovat a hledat u něj jen nějaké tiché pochopení, takže si to většinou vyřeším sama. Mně za svědka půjde manželka nejlepšího kamaráda přítele, znám je v podstatě celou dobu, co nastávajícího, vlastně to sou jedni z mála kamarádů, se kterýma trávíme nějaký čas. Ostatní "kamarádky" sou taky spíš známý, se kterýma se vidím jednou za čas na kafe, ale není to žádnej důvěrnej vztah.
Tomovamiguelka, pokud to necítíš, že by ti ona měla jít za svědka, tak ať nejde, co třeba tvůj sourozenec, jestli je.. Já si svojí svědkyni taky vybrala spíš rozumem, ale někdo ten svědek být musí.. :-N každopádně ti držím palce, ať to vyjde a i miminko se podaří! ;-) Je jasný, že to teď vidíš vše ještě černější, než to třeba je, ale zas bude dobře, to neboj!
jo jo to tak asi máme většina, mě moje dobré kamarádky zas už otěhotněly, vdayi se a mají jiné starosti. já bych po práci ráda někam zašla, ani ne na dlouho...ale i tak mi to často zruší apod. Zkus si vybrat spíš někoho z rodiny a na kamarádky se moc neohlížej. Holky kdyby tu byl někdo z Brna, tak bych dobrou duší nepohrdla!
ahoj všem, díky za odpovědi, myslím si, že nás je docela hodně, které jsme osamocené. můj přítel tvrdí, že ženský nemaj opravdový kamarádky, protože to neumějí, naopak chlapi maj kamarády na celý život a taky se tak k sobě chovají. Tak mi kdysi vysvětlil, proč je pro něj jeho kamarád mnohdy dražší než já. byla jsem naštvaná, ale teďka to chápu, když vidím, že když něco potřebuje, stačí vytočit něčí telefon... a tedka laboruje nad tím, koho pozve a koho ne, na tu svatbu. Já jsem vymyslela pět lidí, mimo rodinu. Z toho bez tří z těch pěti by se to klidně obešlo...
Sourozence nemám, s mamkou jsme nikdy neměly extra vztah, ale tedka už je to lepší, ale stejně je to pořád máma, i když si toho neskonale vážím, že s ní můžu prohodiit slovo.
Milovaná, jsi na tom stejně... snažit se neprokecnout u chlapa a nebýt protivná, to je někdy problém. poslední týden mi to začíná vracet, už abych šla aspon do práce a tam vykecala aspon něco.
Lucko jak to že si nemůžeš postěžovat u přítele? nemá to význam? :-)
haklino, já jsem z Prahy, takže nic... :-) jedině po písmenkách...:-)
Když mě chytne taková depresivní nálada, kdy mě všechno štve a jenom potřebuju, aby mě někdo poslouchal a trochu mě politoval, tak přítel začne řešit, dojde k závěru, že je to vlastně moje chyba, takže proto to u něj nemá význam, někdy v takovým případě pomůže jedině ženská, která to chápe a rozumí, že je potřeba někoho trochu zdrbnout a postěžovat si.. :-) Já na svatbě taky nebudu mít skoro žádný svý kamarády, sice mám v plánu pozvat některý známý, ale když nad tím přemýšlím, tak si taky myslím, že by se to bez nich obešlo, že oni by mě na svou svatbu s největší pravděpodobností taky nepozvali.. :-|
mě pozvali dvě, jedné jsem nešla protože jsem byla ten rok v cizině a druhá to má ted v září a je až z prahy. Ta mě moc potěšila, ale je moc daleko abysme si byly přád oporou. Já bych z nich bohužel nepozvala žádnou, no možná ted tu z prahy, ale bereme se jen sami dva tak to neřeším. Ale když mě taky něco sere doma mi přítel řekne, že je to můj problém že si ho vyt vářím sama, to mě teda naštve, protože má pravdu že.. Ale miguelko, mamka je to nejcenější na světě, nikdo ji nemůže nahradit ani snoubene, manžel... řekni at ti jde za svědka ona. A svatba bez známejch se uričtě obejde! Je to hlavně o vás dvou.
marci - tak já můžu opravdu s rukou na srdci říct, že mám tu kamarádku s velkým K.
Nevím, jestli se vidíme každý týden, od té doby, co jsme odmaturovaly, tak to rozhodně víc vázne, ale jsme spolu minimálně jednou dvakrát týdně v kontaktu přes icq. Někdy je čas (zvláště v létě), že se vidíme víckrát týdně a někdy se nevidíme osobně i měsíc.
Jsem jí a ona mě po ruce 24 hodin denně, ale nikdy toho žádná nezneužila. Když mi umřel někdo velmi blízký, volala jsem jí ve čtyři ráno, hned jak jsem se to dozvěděla, byla sem totálně v prdeli, hysterická, uřvaná...byla u mě za pět minut autem.
Když ona se rozešla s přítelem po třech letech a nafofr si chtěla sbalit kufry (domů daleko, není ze stejného města), jela jsem jí ve dvě v noci pomoct s balením a bydlela u nás 14 dní, než si našla bydlení.
Vím, že kdykoliv budu cokoliv potřebovat, je tu pro mě. Stejně tak já pro ní.
(A taky i z jiných zkušeností vím, že některý lidi - ne jen ženský - toho zneužívají...a možná v tom to je? Vědět, že ten druhý tu je pro mě, ale taky znát míru a neběžet za ní s každým prdem, když to takhle řeknu.)
Ale rozhodně se kvůli tomu nemusíme vidět každý den a ani každý týden.
A ano, obě máme přítele, vlastní domácnost, práci, školu i diametrálně odlišný koníčky. Prostě jen obě víme, že náš vztah je natolik silný, že přežije i odloučení.
Nevím, kamarádstsví jsem měřila vždycky jiným metrem, než prokláboseným každým druhým odpolednem.
nie si sama.My sme s manzelom v zahranici uz pomaly treti rok a zatial sa mi tu nepodarilo najst nejaku dobru kamatku.Tie co som mala,tak sa nejako tie vztahy tou vzdialenostou pretrhli a ak ked sice piseme nie je to ono :-| Ja som stastna,ze mam mojho manzela ,ktory mi je aj kamaratkou :-D
a já mám zas mamku, ta je k nezaplacení. Vše se s ní dá vyřešit a vidí to rozumně a dokáže mi říct i opačný názor...to semi zdá že ženský často nedokážou... no vidím že některé máte štěstí, tak si jich važte! je čeho a něco hezkého jim napište nebo kupte!
Plně souhlasím s amini, jde hodně o to, jak k přátelství přistupujete..
Já můžu s klidným svědomím říct, že takových těch nejbližších kamarádek mám hned několik, s jednou kamarádím už od malička, s jinýma čtyrma od střední a s jednou asi 5let.. s tou poslední se vidíme nejvíc, snažíme se tak jednou týdně, s těma ostatníma méně (tak 1xměsíčně), ale jsme neustále v kontaktu, na mailu, icq, skypu.. neustále se informujeme o všem v životě a máme velmi důvěrný vztah a vůbec nevadí, že jsme vdané, jedna má děti, druhá je těhotná atd.. to na překážku kamarádství opravdu není, že má každá svůj život. O všech vím, že můžu zavolat třeba o půlnoci, když bude problém a ony to ví o mně.. a přesně, jak psala amini, nezneužíváme toho.. o tom to je. Ve vztahu se musí i dávat, nejen brát a to neplatí jen o partnerském vztahu..
ja som na tom podone ako zmrzlinka - v zahranici som sice aj s kamaratkou s ktorou sa pozname od strednej, spolu sme chodil potom aj na vysoku - takze nejakych 12 rokov, zijeme v jednom dome ale ona so svojim frajerom a ja so snubencom, obcas si ideme von vsetci 4 ale vacsinou sa stretavame iba v kuchyni takze cas na nejake sukromne babske debaty nie je, pritom predtym sme si hovorili fakt vsetko... a co sa tyka kamratok na sr tak to vzdialenostou tie vztahy ochladli, aj ked sa snazim co najviac pisat maily kamaratstvo je aj o pomoci a podpore co sa cez mail velakrat neda...a ako pise zmrzlinka - moj snubenec je mi aj kamaratkou :-)
tak ja svoji nej kamaradku ztratila na stredni, pac se zamilovala a hodila vsechny pres palubu :-S mam dve bezva kamosky z byvale prace, ale jsou v cechach tak to vazne, parkrat v tydnu se sejdeme na icq. potom moje asi nej, ktere verim a ktera mi vzdy pomohla je brachova ex. Byli spolu 5 let a ta si semnou opravdu prosla... tu by jsem chtela za svedka, ale muj bracha ma ted novou pritelkyni, asi rok a ta je taky bezva a tak jsem zvedava jak to vymyslim na svatbe, nechci aby se nikdo citil spatne ale ani nepozvat jednu nebo druhou mi prijde jako podraz.
Jinak ziju v zahranici a tady nenam zadnou kamaradku, vseci tu jsou falesny mrchy. Muj nej kamarad je muj nastavajici a moje mamina, ta je zlata. Hlavne mi dokaze rict ze jsem jelito coz hodne kamaradek neumi
Ahojky,
marcíčku, možná jsem náročná, ale to co ty popisuješ jsem já pro své kamarádky dělala, takže jsem čekala, že mi to bude někdy navráceno, ale už na to nevěřím. chápu, kam míříš, možná jsem idealistka a proto jsem svým způsobem naštvaná a neštastná...
Co se týče maminek, máte pravdu. já s tou svojí neměla nikdy vztah, nikdy jsme se nebavily o ničem věčím, než o počasí a takových běžných věcí, krom světlých chvilek, dejme tomu jednou za půl roku, kdy jsme si řekly co a jak a pak to zase vyhaslo. Teďka je to dobrý, od té doby co jsem, dejme tomu, dospělá, si říkáme všechno. Ona mi všechno řekne narovinu a já ji věřím. koneckonců, rodiče jsou jediný lidé, kteří s vámi nikdy nemohou mít postranní úmysly nebo prospěch... Je to vždycky naprosto upřímné.
To se netýká chlapů. Asi jsem si to taky vysnila, tedka se s miřuju s tím, že některé věci od partnera očekávat nemohu. Můj bývalý spolknul všechno, co jsem řekla. Trpěl mi uplně všechno. Byly totálně vypatlaný večery, kdy jsem mu několik hodin vyprávěla o tom, jak se cítím, jak bych chtěla zhubnout, jak se mnou zametl jiný bývaly atp. on trpělivě držel a ještě mi radil. Už bych to ani nechtěla. Nevěřím na přetvářku, ale tedka si nedovedu představit, že bych Tomášovi brečela o tom, že jsem tlustá. A ještě větší scifi by bylo, kdyby na to chápavě kývnul a začal mne podporovat v něčem perspektivním ke ztrátě hmotnosti :-DDD
Viděly jste film Madisonské mosty? Je tam mocný okamžik, ve chvíli kdy ona vidí Eastwooda naposledy a brečí v to autě, a její muž ani nehne, aby se popídil po tom, co se jí stalo. Ještě mocnější okamžik je ten, když umírá, a po těch X letech jí řekne, jak strašně ji miloval a chápal, jenom jí to nedal najevo, nestaral se o romantické projevy... To mne dostalo a od tý doby už nejsem tolika protivná, když se snažím přítele nahlodáat k důležitým debatám typu "svatebčané", "svatební hostina", "květiny" atd.
Včera jsme spolu byli na večeři s jeho kamarády, kde jsme oznámili sńatek a začali rozebírat, ja to teda provedeme-neprovedeme, a když o mne začal mluvit, když se mu kluci tlemili, že i on se ožení, byla jsem naměkko, jak pěkně promluvil před tou bandou samců:-)
Tak se mi po dlouhé době hezky spalo :-)
som velmi rada ze som vas tu nasla. ja tiez len chodim do prace a ked mam volno tak so snubencom niekam ideme ale na take babske reci sa nemam s kym bavit. v okoli nasho domu mam len dochodcov, v robote to je take zvlastne ale chcela by som niekoho takeho uplne v pohode. dufam ze mi rozumiete. rada si precitam nejaku spravicku
Kire, to víš že rozumíme... bohužel :-) já poslední dobou ulítávám tady na netu a docela mi to pomáhá, pokecat o čemkoli a tím si trochu srovnáš myšlenky...
dakujem aj ja to tak beriem, lebo jedinu zensku co mam v dome je svokra buduca takze s tou sa mi uz nejako moc rozpravat nechce . to je take neee. mam dobru kamaratku aj dokonca s podobnymi problemami ale byva asi 30km odomna, tak je to daleko. najhorsie to na mna dojde ked je moj v robote a ja tu zostanem sama, este ze mame havka
ty jo...mně to přijde úplně děsně smutný, že nemáte žádnou blízkou duši kromě chlapa!
Moje máma je nejbáječnější ženská na světě a za přítele bych dejchala, ale i tak si myslím, že k životu potřebuju pohled mladý ženský - kamarádky.
A povídat si o tom na netu....to je fakt virtuální realita (i když nepopírám, že i tady můžou vzniknout opravdový přátelství)...
Já nevím, co byste dělaly, kdybyste se s partnerem rozešly? (jakože, čistě hypoteticky, se to stát prostě může)
To byste seděly doma na zadku, samy? :-(
asi hej lebo ja rodicov nemam-vykaslali sa na mna ked som si nasla vlastne snubenca, je to uz 6 rokov a nejavia zaujem tak asi hej ale nebolo by to doma asi len v nejakom podnajme. lebo zijem u snubenca takze tak to je somnou. dobre ze este ze on je to najlepsie co ma v zivote stretlo. tak to ti zavidim taku maminku. ja som si zo zaciatku myslela, ze taku spravnu maminku najdem vo svokre ale hrozne som sa mylila, berie ma ako jej decko, a nie ako dospelu zenu, ktora bude a s jeho synom tvorit dalsiu rodinu
Teď jsem zjistila, že přítelův ztracený rodný list bude trvat 30 dní, než udělají duplikát... :-(
bez toho mi paní matrikářka nezamluví termín, takže to nestihneme... ach jo... to je přesně ono proč se někdy ptám: proč zrovna já...
taky mi to přijde smutné, právě zhlediska toho, že s chlapem se můžete rozejít, ale kamarádka zůstane napořád. pokud je tedy to přátelství pevné. ale co zkusit si kamarádku najít? přihlásit se na jazykový kurz, kurz keramiky či něco podobného, chodit sportovat, tančit? nebo i na netu, kde jsou různé diskuze jako tady. třeba se s někým domluvit na nějaké pravidelné činnosti a kdo ví, co z toho vznikne?
lennus - sice jsem toho názoru, že pevné přátelství trvá leta, ale tak jak říkáš, je možné najít kamarády.
Jen by mě zajímalo, jestli nikoho nepotkaly na škole už dříve, spolužačky, holky z basketu...co já vím...
já patřím k těm kamarádkám, které taky taky své kamarádky zanedbávají:-( Je to ostuda, ale já všechny svoje kamarádky, se kterými mi je mi dobře mám pryč, každá z nich bydlí v jiném městě:-( Ať je to kamarádka ze střední nebo holky z vysoké. Dřív jsme se vídaly mnohem častěji, ale od té doby, co jsme se rozprchly se školy to není tak snadné. V týdnu chodíme všechny do práce a o víkendu jsem ráda, že jsem ráda. navíc každý 4. víkend chodím do práce a přestavujeme byt. Kromě toho jsem ráda, že jsem v tom volnu s manželem a sebrat se a odjet na půl dne pryč už prostě nejde tak často. Já totiž dávám přednost osobnímu kontaktu, prostě nejsem moc na mailování telefonování... tak jen abyste taky viděli pohled z druhé strany.... Na druhou stranu si troufnu tvrdit, že pokaždné, když se s holkama vidím, tak můžeme plynule navázat a neplkáme o banalitách... Na svatbu přijely všechny (a troufnu si říct, že všechny rády) až na jednu a to je na dlouhé vyprávění...
amimi, potkala jsem, jsou to holky na které denně myslím a vážím si společně strávených chvil, v mnohých případech let. Ale lidi se mění a bud dojdou slova anebo příležitosti...
amini, to je pravda, ale myslím, že kamarády může najít člověk v každém věku. já je potkávám neustále. souhlasím s tím, že takové to pevné přátelství, které mám, trvá už déle, ale i tak v průběhu života, např. teď v nové práci, potkávám fajn lidi, kterým se i dokážu svěřit.
myslím, že záleží na otevřenosti každého člověka. někdo má své přátele a ostatnímu se brání, někdo je novému vztahu otevřený, takže nikdy není pozdě.
miriko, docela to chápu. já jsem po studiu zůstala v Praze, teď už od listopadu pracuju a uvědomuju si, že když přijdu z práce, těším se na přítele, chci si odpočinout a nechce se mi někdě trajdat zas zpět do centra. ale občas se dokopu, tak max. jednou týdně se s někým na hoďku či dvě sejít a je to fajn. kamarádi se nemají zanedbávat. je fakt, že pokud se jednou vrátím domů na Moravu, bude to horší a ne už tak snadné, takže Ti rozumím. ale je dobré, když se i ta druhá strana někdy ozve, že má zájem. nebaví mě někoho furt uhánět.
tomovamiguelka, musíš jít štěstí naproti a ty příležitosti si najít! ;-)
Tomu bych i věřila...ale víš jak se říká - každá mince má dvě strany.
Znám bandu holek, který když potkaly JEHO, tak šlo všechno stranou. Kamarádi/kamarádky, koníčky a leckdy i víc (škola, rodina atd.).
Neříkám, že u mě to nebylo jiný.....ale zase jsem včas dokázala zvednout ten telefon a říct Čau Zuzi, jak žiješ? a ono to pak zase šlo.
Jenže některý to neudělaly a dneska mají jen toho chlapa a když se sejdem, tak si povíme co kdo a kde dělá, kdo koho potkal a co ten a endešlus.
Takže opravdu skoro všude platí "kam se postavíš, tam budeš" ;-)
Nemyslím si, že abych se věnovala partnerovi (a myslím si, že jsme spolu až kam - trávíme hodně času společnými koníčky - bydlíme spolu atp.), musí jít nutně všechno ostatní stranou :-N
Chodíme ven sami dva, jakože "rande" a přitom čas od času s jeho nebo mými kamarády a jednou za čas, když je příležitost, tak se slezou oba tábory najednou a je nás obrovská kopice lidí a všichni se baví, i když se třeba tolik neznají. Musí se jen chtít.
lennus: já se snažím kontakt si udržet, ale opravdu je to dost obtížné :-| Pořád slyším o mamky a od tchýně, že vůbec nezajdeme a pak má ještě člověk stihnout kamarády :-( Teď ale na konci února máme s holkama z vysoké domluvený sraz, tak alespoň něco. Sice tam nebudeme všechny, ale i tak je to fajn.
Pracuju s lidma a věřte mi holky, že mám lidí plné zuby!!! jsem šťastná, když přijdu domů a je tam ticho, ani rádio si často nepustím. A to taky dost souvisí s tím, že ne tak často kamarády vyhledávám...
amimi a tomovamiguelko: mne prijde, ze na kamaradstvi musi byt nejaky zvlastni talent. ze proste jsou lidi, kteri jsou otevreni, umeji se zeptat, jak se tomu druhemu dari a vubec umeji dava spravne signaly, takze druzi vidi, ze se o ne zajimaji a je jim s nimi dobre. zaroven si ale umi drzet odstup, takze nikdy neobtezuji. ale to je fakt talent. sama mam jednu takovou kamaradku, povazuju ji za svoji nejlepsi kamaradku, muzu se u ni vypovidat... ale kdyz se nad tim zamyslim, tak o ni toho vim strasne malo.
nemela jsem problem pozvat sedesat lidi na svatbu, nemam problem par lidem zavolat a zeptat se, jak se jim dari. ani bych nerekla, ze to byli "jen" znami. ale je strasne dulezite, aby clovek mel pocit, ze co do vztahu vklada, dostava nejakym zpusobem zpatky. a to u pratel zenskeho pohlavi je velmi velmi vzacne.
a miguelko, to s tim ditetem je mi moc lito. sice osobne takovou zkusenost nemam, ale asi pred rokem jsem na tridnim srazu potkala spoluzacku, se kterou jsem za ctyri roky gymnazia prohodila tak pet let a videla jsem na ni, jak strasne se z teto ztraty porebuje vymluvit. a bylo opravdu tezke tam sedet a poslouchat ji, protoze bylo videt, jak strasne ji to boli. ale nedavno jsem se dozvedela, ze stastne porodila, takze uvidis, ono bude lip ;-)