Přírodní svatba na louce u lesa při západu slunce ve stanu

Až po společně prožitém dobrodružství na Novém Zélandu si Martina s Petrem naplno uvědomili, že je jim nejlépe, když jsou obklopeni přírodou, takže v tomto duchu chtěli mít i svou svatbu. A povedlo se to na 110 %. Budete čubrnět, jak perfektně se jim podařilo svatbu v barvách západu slunce zařídit.

Marti, jak vzpomínáš na první setkání s Petrem?

To bylo v roce 2011 někdy kolem září, když začala škola. Já byla těsně po rozchodu a bez přítele jsem měla konečně čas si najít nějakou brigádu. Zařizoval to tenkrát za mě můj táta, který volal do hotelu, jestli nepotřebují výpomoc třeba na snídaně nebo večeře. Omylem zavolal do jiného hotelu, který ale spadal pod stejný řetězec. Nakonec to klaplo a já šla rovnou další den na snídaně na brigádu. Petr v práci nebyl, protože měl dovolenou. Po pár dnech přišel a já si říkala, že to je další výpomoc. Pak jsem se dozvěděla, že je to vrchní číšník. Celý den jsme po sobě pokukovali, nenápadně mě pohladil po ruce a já si říkala, že je vlastně docela pěkný a že bychom si mohli někam vyjít. Našla jsem si ho na Facebooku, napsala mu zprávu, ale nedošla mi žádná odpověď. Až po pár dnech odpověděl, že jo, že si někam vyjdeme. Šli jsme na nějaký festival, kde jsme se poprvé políbili a já už věděla, že s ním chci být. Byla tu ale jedna překážka. Petr totiž hodně kouřil a já mu řekla, že si musí vybrat buď já nebo kouření. Řekl, že kvůli mně přestane a od té doby jsme nepřetržitě spolu.

Byla pro tebe žádost o ruku překvapením? Jak proběhla?

Téma svatby jsme už několikrát probírali – teda z mojí iniciativy samozřejmě. Petr se většinou vyhýbal odpovědi, ale tvrdil, že jo, že si mě jednou vezme. To na nějaký čas uspokojilo moje sny být princeznou a mít pohádkovou svatbu. Po pár letech spolu jsme se rozhodli, že chceme vidět svět. Já dodělala vysokou školu, Petr dal výpověď, sbalili jsme si každý svůj batoh a vyrazili jsme kam nejdál jsme mohli – na Nový Zéland. Tam mě nějaké myšlenky na svatbu úplně přešly, protože jsem si uvědomila, že to není v životě důležité. Není to potřeba, aby spolu byli dva lidé šťastní. A proto jsem na vdavky neměla ani pomyšlení.

Ze Zélandu většina backpackarů utíká na zimu někam, kde je teplo – na blízké pacifické ostrovy, kam stojí letenka pár dolarů. Proto jsme odletěli na měsíční dovolenou na Fidži a Samou. Na dovolenou jsme letěli společně s kamarády, které jsme potkali v letadle směrem na Nový Zéland. Na Fidži se nám až tolik nelíbilo, proto asi Petr čekal, až nastane nějaký lepší okamžik. Hned po příletu na Samou, kde jsme měli trávit druhou část dovolené, jsme se ubytovali v romantických Falách, které jsou hned na pláži na písku. Všechno nám vycházelo a všude to vypadalo jako z filmu. Krásné pláže, bílý písek, nádherně modré moře, čerstvé kokosy a všude palmy. Co víc si přát, prostě romantika. V místní restauraci měli zrovna happy hour na koktejly a jelikož jsme dlouho žádné neměli, dostali jsme na ně samozřejmě chuť. Petr si všiml, jak jsem šťastná a spokojená a řekl si, že to je ten pravý okamžik. Dal znamení kamarádům, aby mu dali schovaný prstýnek. Prstýnek koupili i vybrali oni, bez toho, aniž by Petr věděl, jaký vybrali. On jim napsal akorát SMS zprávu, že mě chce požádat na dovolené o ruku, ať koupí prstýnek do 100$ a že pokud to pro něho udělají, ať mi napíšou zprávu, že mi přejí hezký den plný slunce. Pak zprávu hned vymazal, abych na to nepřišla. Mě druhý den přišla zpráva, ať mám hezký den plný slunce. Nechápala jsem samozřejmě, venku pršelo, a tak jsme se tomu společně zasmáli. Petr ale věděl, co ta zpráva znamená a taky věděl, že se to opravdu stane.

Po koktejlech v restauraci jsme si šli sednout na pláž a kamarádi, že jdou kouřit a než jsem se stihla otočit na Petra, klečel vedle mě a žádal mě o ruku. Já začala zběsile kývat hlavou, že ano ano ano, a začala jsem brečet. Pak jsme celý večer popíjeli koktejly a užívali si tu atmosféru. Takže ve výsledku ano, žádost pro mě byla totálním překvapením, nic jsem netušila a přišla v nejlepší moment, v jaký mohla.

Jakou jsi měla představu o svatbě? Jaký styl jsi chtěla?

Dříve bych odpověděla, že určitě na zámku, velká slavnost, hodně lidí, catering atd. Cesta na Nový Zéland mi otevřela oči a rok, který jsme tam strávili životem v autě a cestováním na vlastní pěst, mi ukázal, že nejlépe je nám v přírodě a že není potřeba zlatých příborů a honosných lustrů abychom si mohli říct své ano. Proto jsme zvolili svatbu v přírodě s přírodními detaily, barevnou, květinkovou, uvolněnou, nenucenou „zahradní grilovačku“. Chtěla jsem, aby bylo všechno venku, abychom pro sebe měli celý areál s ubytováním pro všechny. Chtěla jsem, aby se tam naši hosté cítili jak na dovolené, zároveň aby se nikdo nemusel nepohodlně ošívat v obleku a nutit se do kravat a společenských bot. My jsme oba z gastronomie a naše pracovní oblečení je bílá košile a černé kalhoty. Petr mi rovnou řekl, že nechce na své svatbě vypadat jako číšník a že si chce obléct něco, v čem se bude cítit dobře a pohodlně. Proto jsme sehnali košili, u které se dají ohrnout rukávy, nemusel mít motýlka, ani kravatu, ani nepohodlné sako a nenutila jsem ho ani do společenských dlouhých kalhot, i když jich má doma desatero. Sehnali jsme společenské kalhoty ke kolenům a k tomu černé botasky. Do lesa akorát. Všichni svatebčani byli nadšení, že si mohli vzít trochu neformální oblečení a že jsme nikoho do ničeho nenutili. To byl styl svatby, který jsem chtěla. Taky jsem si chtěla všechno zařídit svépomocí, vyrobit dekorace, vytvořit tiskoviny, natrhat květinky na poli, upéct si svůj vlastní sweet bar, nakoupit si vlastní nápoje i jídlo a po domácku vše upéct a uvařit. Měla jsem radost, že vše bylo tak jak jsem si představovala, a ne tak, jak by mi řekla nějaká designérka.

Svatbu jste plánovali z Nového Zélandu a na doladění všeho v Česku jste měli měsíc. Jak jste to zvládli?

Ano, plánování začalo už na Novém Zélandu, kde jsem venku na piknikovém stolku vzadu za autem tvořila svatební oznámení, která neprošla žádným tiskem. Po novém Zélandu jsme byli ještě 4 měsíce na cestách Jihovýchodní Asií, tam probíhaly ty největší přípravy. Největší problém byl sehnat místo, kemp, chatovou osadu, prostory, kde se svatba bude odehrávat. S tím mi nejvíc pomohla moje mladší sestřička, která všechna místa objela, nafotila, fotky mi poslala a já říkala, co se mi líbí a co nelíbí. Měla ode mě sepsaný seznam otázek, na co se v daném místě zeptat a odpovědi mi pak taky přeposílala, abych se mohla lépe rozhodnout. Moji mamku jsem v mezičase už zaúkolovala vysazením květinek na zahradě a zpracováním nějakých dekorací. Sama jsem pak objednávala spoustu věcí a pomůcek na tvoření na Aliexpressu.

Po příjezdu do Čech to bylo hodně náročné. Všechny jsme po dlouhé době museli navštívit a celá rodina se na nás těšila. Byli jsme pryč skoro dva roky. Do toho všeho jsem řešila na poslední chvíli šaty, které mi ušili na míru v salónu Madora a jsem jim neskutečně vděčná, že to stihli v tak krátkém čase. Byli jsme se konečně osobně podívat na místě, které jsme vybrali. Osobně jsme si jeli vybrat prstýnky do Pecky od firmy Kredum a osobně jsme jeli na Moravu sehnat víno z vinice. Najezdili jsme v ten měsíc asi 10 tisíc kilometrů. Do toho jsem sama tvořila všechny dekorace, sháněla ingredience na pečení, nakupovaly se suroviny v Makru, bylo toho opravdu hodně. Ale nelituji toho! Vše bylo tak jak jsem si představovala. Zpětně bych vynechala některé dekorace, které zabraly zbytečně moc času a kvůli počasí se ani nemohly použít tak, jak bych chtěla. Pečení sladkého baru byla teda třešnička na dortu, taková poslední tečka, co jsem dokázala zvládnout, jelikož se vše peklo a připravovalo v den před odjezdem do areálu, do toho se balil vozík za autem abychom vůbec vše odvezli a trhali se květinky na poli. No, každopádně bez mé rodiny a bez mého nastávajícího bych nic z toho nezvládla. Když můžete zapojit rodinu, nebojte se jich zeptat o pomoc.

Hodně jsi objednávala z Aliexpressu. Došlo vše v pořádku? A který úlovek považuješ za ten nejlepší?

Ano, objednávali jsme hodně z Aliexpressu. My tam objednáváme průběžné pořád nějaké drobnosti. Některé přijdou za pár týdnů, některé za tři měsíce. Je to risk. Je třeba si číst komentáře a recenze a objednávat jen ověřené věci, které už před vámi hodně lidí objednalo. Podle tohohle pravidla jsme se řídili i když jsme objednávali věci na svatbu. Vše přišlo v pořádku, v takové kvalitě, jakou jsme očekávali, nic nepřišlo poničené a skoro vše jsme využili. Určitě bych na Ali nekupovala svatební šaty ani podobné dražší věci.

Většina věcí, co jsme objednávali, byly jen dekorace, washi pásky, fixky, samolepky, peříčka, krajky, stužky, takové drobnosti, které jsme pak použili na vytvoření něčeho jiného. Ale co si myslím, že byl nejlepší svatební úlovek z Aliexpressu, byla dřevěná krabička, na kterou nám vygravírovali naše jména. Do krabičky jsme dali čerstvý mech z lesa a na mech přišly prstýnky. Bylo to nádherné a krabičku máme doma na památku. Ještě jsem byla nadšená z jutových stužek a z jutových/krajkových girland. Ani závoj nebyl k zahození, trochu jsme ho doma upravily, aby nebyl jednovrstvý dlouhý, ale dvouvrstvý nad zem a svůj účel splnil.

Jaký motiv se na svatbě nejvíce objevoval?

Jelikož byla naše svatba přírodní a celá se konala venku i včetně obřadu, tak jsme chtěli i takový motiv na svatbě. Veškeré dekorace byly tedy jutové, krajkové, dřevěné, všude vázy s květinkami, do toho jsme měli hodně dekorací papírových a hodně barev (konkrétně kombinaci bílá, žlutá, červená, fialová). Je to taky kombinace barev připomínající západ slunce a jelikož jsem byla požádána o ruku po západu slunce, přišlo nám to jako dobrá volba. Celoživotně naše nejoblíbenější barva je červená, ale nechtěli jsme jen červeno-bílou svatbu, to bychom byli jak fanoušci Slavie. Tak jsme k tomu přidali žlutou a pak podle inspirace na internetu jsme se rozhodli k tomu přidat i fialovou, ať je to barevné a veselé. A nakonec celá paleta našich barevných odstínů připomínala západ sluníčka.

Když jsem si tak pročítala vaše svatební dodavatele, tak jsem si všimla, že sis vlastně téměř vše dělala sama, čímž jsi asi hodně ušetřila, že? Neměla jsi ale na druhou stranu o to víc stresu?

Je možné, že jsme hodně ušetřili za dodavatele, kteří mi přijdou zbyteční a někteří dodavatelé mi přijdou, že se stali svatebními dodavateli jen proto, aby na svatbách vydělávali. Většina věcí stojí o mnoho méně peněz, když se nejedná o svatební doplněk, dekoraci, službu. Jakmile se ale jedná o svatební přídavné jméno před danou věcí nebo službou, hned zaplatíte i trojnásobek ceny. To jsem odmítla podporovat a tolik mě to rozčílilo, že jsem se rozhodla si vše zařídit sama. Taky se mi stalo, že jsem kontaktovala jednu svatební designérku, která dělá dekorace na svatby a když jsem jí řekla, co by se mi líbilo a co na své svatbě chci, řekla mi, že svatba bude přeplácaná a že si musím vybrat jen jednu věc/jeden styl a v tom stylu ona mi svatbu nadekoruje za 40tisíc. Tak se mi protočily oči a říkám ne, děkuji. Radši si vše udělám tak, jak chci. Svatba přeplácaná nebyla, vše se krásně doplňovalo, a hlavně důležité bylo, že já jsem se cítila spokojená a že mě se to líbilo.

Pokud si nevěsta chce vytvořit a zařídit vše sama, samozřejmě k tomu musí počítat s nějakým tím stresem. My, tím že jsme číšníci, jsme celkem stresu odolní, a proto jsme to zvládli. Stres nám přidělávala hlavně rodina, která s námi přijela už v pátek do areálu všechno zdobit a chystat. Pořád se mě někdo ptal, co teď, kam přijde tohle, co s tímhle, jak bude tohle. Když bych šla a udělala vše sama, bylo by to rychlejší, než všem odpovídat a všem ukazovat, jak si to představuji. To mě vystresovalo nejvíce, a taky to, že začalo pršet a veškeré dekorace co byly určené ven, se musely chystat ve staré zasedací místnosti. Takže stresu bylo hodně, jak s přípravami, tak i v den příprav v pátek, tak i přípravy v sobotu, kdy už mělo být vše hotové, ale nestíhalo se. Jakmile jsem ale utíkala do sprch a v ručníku běžela skrz celý kemp do svojí chatky se obléct a učesat, tak už to ze mě celé spadlo a říkala jsem si, že teď už si to musím jenom užít.

Kde jste si řekli své „Ano“?

Svatební obřad proběhl v areálu kempu Yachtclub v Pardubicích, kde byli všichni svatebčané ubytovaní v dřevěných chatičkách. Šli jsme kousek po pláži a odbočili do lesa. Po pěšince jsme došli na takové prostranství, kde byly kolem dokola stromy a jeden obrovský mohutný strom. Jakmile jsem ho viděla, věděla jsem, že to je on a že kolem něj chci pověsit dlouhou bílou látku a tím vytvořit slavobránu. Petr se svědkem šli v sobotu dopoledne látku pověsit a cestičku vyznačili papírovými barevnými srdíčky na špejlích. Já až do toho pravého okamžiku ani nevěděla, jestli to vypadá tak, jak jsem chtěla. Ale věřila jsem svému nastávajícímu a v tu chvíli mi to bylo i jedno. Svatebčané dostali krajkové vývazky, mávátka místo rýže a postupně se všichni odebrali na TO místo do lesa, kde bylo i pár židliček pro prarodiče. Můj tatínek, na mě čekal dole na pláži. Šli jsme spolu lesem, po šatech mi lezli mravenci, vyzouvali se mi boty, závoj se mi přichytil na větvičky, ale ve chvíli, jak jsem viděla všechny svatebčany na mě čekat, mi bylo všechno jedno. Když jsem viděla slzy v očích svého nastávajícího, byla jsem nejšťastnějším člověkem na světě. Hned jsem se mu vrhla kolem krku, tak se všichni začali smát a pak začal obřad.

Co ti Petr řekl, když jste se poprvé v den svatby setkali?

My jsme spali společně v jedné chatce. Dodržovat tradiční oddělení den před svatbou pro nás nemělo žádný význam. Takže pravděpodobně to první, co v den svatby řekl bylo „Dobré ráno lásko, dneska se bereme, už je to tady.“ Pak mi přišlo, jak kdybychom se celý den neviděli.

Co vše vás čekalo po svatebním obřadu?

Na svatební obřad vysvitlo sluníčko, ale hned po obřadu začalo pršet. Stihli jsme ještě jednu fotku se všemi svatebčany a jednu rodinnou a pak se všichni utíkali schovat do párty stanu, kde byl oběd. Obřad byl ve dvě hodiny odpoledne, takže se už každý těšil na jídlo. Nejdřív byly nějaké proslovy, předání dárečků rodičům a pak oběd. Všichni dostali svatební noviny s křížovkami a nějakým počtením o nás dvou, děti dostaly knížku aktivit, aby se nenudily. My jsme se odjeli na chvíli fotit, ale kvůli silnému větru a zimě jsme to odložili. Krájel se dort, který jsem sama upekla, slavnostně jsme „otevřeli“ sweet bar, psali se vzkazy do knihy hostů, fotily se fotky do knihy hostů, nafukovali se balónky pro děti, hrály se dvě svatební hry (svatební kočár a zvedání střevíce), jezdili se závody na letních lyžích (které Petr sám vyrobil ze dřeva), večer se zapálil táborák, grilovala se kýta na obrovském grilu a tancovalo se s velkými prskavkami. Nebyl vyloženě daný nějaký harmonogram všech aktivit. Po obřadu to bylo pojaté všechno jako volná zábava v duchu zahradní slavnosti. Všichni se dobře bavili. Kdo chtěl, šel se projít na pláž či do lesa. Kdo chtěl, šel si zdřímnout do chatky.

Jakými dárečky jste obdarovali vaše hosty?

Každý si po obřadu mohl vzít papírový vějíř nebo mávátko na památku. Každý si také mohl vybrat lapač snů. Každý si mohl vzít jutový pytlík, do kterého si mohl vzít na památku cokoliv, co chtěl (třeba jmenovky – ať už korkové nebo perníčkové s vlastním jménem, různé malé dekorace, co byly na stolech, vývazky, meníčko, atd.).

Rodiče dostali také malé drobnosti. Tatínkové a dědeček dostali malý nožík rybičku s vyrytým věnováním a otvírák na pivo jako přívěsek na klíče. Ten dostal i svědek. Babičky dostaly magnetek na ledničku. Maminky a svědkyně/ségra dostaly kapesní zrcátko s věnováním. Maminky dostaly ještě obrovský perník místo dortu „Děkujeme za dceru./Děkujeme za syna.“ Perníky pro maminky i pro svatebčany se jmény jsem pekla a zdobila sama. Ostatní dárečky jsem koupila jako polotovar a doma sama zkompletovala díky epoxy čočkám. Meníčka, vývazky i lapače snů jsem vyráběla a tvořila sama s pomocí maminky a ségry.

Jelikož v den vaší svatby bylo chladno, nepořídili jste tolik párových fotek, kolik jste chtěli. Proto proběhlo další focení v okolí Frankfurtu. Jak jste si ho užili?

Ano, to je pravda. V den svatby jsme moc fotek nepořídili. Bylo chladno a nálada taky nebyla úplně ideální na uvolněné focení. Byla jsem smutná z toho, že je chladno a že prší, proto jsme se rozhodli, že fotky přefotíme až pojedeme zpět do Německa za prací. Fotografku jsme pak v půlce záři vyzvedli v Česku a ona s námi jela do Frankfurtu, kde jsme na nejvyšším pohoří nafotili krásné fotky. Focení jsme si užili moc. Bylo krásné počasí, chytili jsme nádherný západ slunce a byli jsme to zase jen my dva – spokojení a šťastní.

A na závěr. Který moment je pro tebe úplně ten nej?

Myslím, že úplně nejlepší moment pro mě byl, když jsme stáli v lese, obklopení rodinou a přáteli a dívali si jeden druhému do očí. V tu chvíli jsme oba věděli, že je úplně jedno, jestli prší nebo padají trakaře. V tu chvíli bylo jedno, jestli nám dojde alkohol nebo se polévka nebude dát dřevěnými lžícemi jíst. Bylo jedno, jestli se nakonec večera naše rodina pohádá a nebude se chtít už nikdy v životě znovu sejít. Bylo jedno, jestli se nám budou svatební fotky líbit nebo ne. Bylo jedno, jestli jsme na něco zapomněli a něco nevypadalo tak jak mělo. V tu chvíli bylo důležité, že jsme to MY DVA, spolu a navždy, v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě; a v tu jedinou chvíli jsme věděli, že jsme jeden pro druhého ta pravá druhá polovička a že to tak bude navždy!

Víc fotografií ze svatby Martiny a Petra:

Děkujeme za rozhovor a přejeme všechno dobré!

---