Nevěsta Zuzka: „Od první minuty to byl ten nejkrásnější den, jaký jsem kdy zažila.“

Musím poznamenat, že jsem dlouho nečetla tak šíleně bláznivý příběh, jako je ten Zuzky a Martina. Začátky měli krušné, prošli si řadou ošklivých věcí, ale jejich lásku to posílilo a dnes si nedokážou představit život bez sebe. A důkazem toho, jak je jim spolu dobře, jsou jejich fotky, ze kterých štěstí úplně prýští.

Zuzka, jaký je příběh vaší lásky? Jaký? Pro mě především bláznivý. Začal se před třemi a půl lety, když mi kurýr v práci vnutil obrovský pugét. Zavolala jsem jeho dárci, že je to velmi dobrý způsob, jak získat mé osobní číslo. Brzy na to jsem ze zvědavosti kývla na schůzku. Když jsem zjistila, že po měsíci vztahu čekáme miminko, obrátil se mi svět vzhůru nohama. Z prvotní zamilovanosti jsem musela velmi rychle spadnout zase na zem. Martin má dvě děti ve střídavé péči z předchozího vztahu, odstěhovala jsem se dvě hodiny od domova, hodinu od práce…

Uplynul rok a půl našeho vztahu, plánovali jsme svatbu na rok 2015, doma jsme měli tehdy 9 měsíčního kloučka. Můj gynekolog mi oznámil, že čekám holčičku. Dostala jsem výbuch smíchu. Jeden den o ničem nevíte a druhý už jste v půli těhotenství. 😀 Neznám moc lidí, kteří by mohli říct, že spolu nejsou ještě ani dva roky, mají spolu dvě děti a nejsou to dvojčata. Svatbu jsme tehdy odložili na další rok.

Když jsem konečně chtěla začít půl roku před svatbou něco zařizovat a vymýšlet, byl Martin ve velmi vážném stavu v nemocnici. Operovali mu absces na mozku, zbývalo mu prý pár hodin života. Bylo to opravdu moc těžké období. Na začátku našeho vztahu jsme se málem pozabíjeli, bylo skoro nemožné se nějak sžít. Časem se to začalo zlepšovat, naučili jsme se spoustu věcí přecházet, tolerovat, respektovat jeden druhého, a hlavně mluvit o tom, jak se cítíme a co nám vadí. Když někoho jen káráte, je vlastně logické, že toho pro vás moc neudělá, ale když toho druhého pochválíte, usmějete se na něj i kvůli úplné maličkosti, která by měla být jinak samozřejmostí, začne to mnohem lépe fungovat. Když přišla ta nemoc, doma jsme měli dvě malinké děti. Oba nás to změnilo. Nic není důležitějšího než zdraví a nikdy opravdu nevíme, kdy tu na světě skončíme. Nemá cenu řešit hlouposti, ale naopak je důležité na vztahu neustále makat, a hlavně ten život spolu setsakramentsky dobře prožít a užít si ho. Začali jsme si opravdu vážit jeden druhého a nedovedeme si představit život bez sebe.

Po jak dlouhé době a jak jsi byla Martinem požádána, zda se staneš jeho ženou? Já jsem požádána o ruku vůbec ani nebyla. Na jednom z prvních rande jsme si povídali o tom, co očekáváme od vztahu – já dvě děti a manželství a on čtyři děti a manželství. Vím, šílené, ale my oba takoví blázniví jsme. Takže vlastně už tehdy jsme se svým způsobem domluvili. Martin by se býval ženil hned, jak jsme čekali první miminko, já ale nechtěla.

No a jednoho krásného srpnového večera, když dětičky už spaly, jsme si tak seděli venku na zápraží, na schodu a Martin říká: „Ti tak přemýšlím, že bychom se měli vzít.“ A já zcela bez překvapení: „Tak mi to hlavně řekni, jestli fakt jo, protože na tom místě, kde to chceme, mají na rok dopředu obsazeno.“

Jak probíhaly přípravy na svatbu, když jste se na ně konečně vrhli? Rok před svatbou jsme měli zařízené místo, datum, matriku, kapelu, fotografa a kameramana. Fotografa jsem na poslední chvíli změnila a nechala propadnout zálohu. Potom jsem to na hodně dlouhou dobu odložila. Můžu říct, že mě to vůbec nebavilo, nejsem zrovna kreativní typ člověka. Když už byl čas něco dělat, nebyla chuť, vždycky jsem si našla nějaké důležitější věci. Jsem ráda, že mi kamarád dohodil moji známou, která se stala mou obrovskou pomocnicí a rádkyní při přípravách a koordinovala mi i celý den. Terko, díky, bez Tebe bych to nezvládla!

Přípravy dost ovlivnila i Martinova nemoc. Já pořád chtěla svatbu zrušit a všichni kolem mi říkali, ať poslechnu Martina a neruším ji. Začala jsem kvůli tomu naplno plánovat asi 4 měsíce před. Největší dilema jsem měla asi s jídlem, od koho a hlavně jaké. Poslední týden už bylo vše hotové a já už měla v plánu jen zkrášlování – kadeřnice, kosmetika… Kdo co vyzvedne, kdo pomůže zdobit, kdo bude hlídat, vše bylo dávno vymyšlené. Takže závěr příprav nebyl vůbec hektický.

Odpoledne, den před svatbou, jsme všechno navezli na místo a snad dvě hodiny se rozkoukávali, kde tak nějak začít. Asi dvě hodiny jsme ometali pavučiny a leštili stoly. Když se něco začalo konečně dít, to bylo šest večer, odjela jsem na nehty s pocitem, že to nemůže dopadnout dobře. Vrátila jsem se pro mou maminku a Terku, které tam zůstaly a nestačila se divit. Hotovo! Přijela jsem domů v deset večer opravdu unavená, zabalila dětem oblečení, dala si sprchu, lehla si do postele a nespala.

Jak ses cítila, když si na sebe poprvé oblékla svatební šaty v salonu? Nerozhodně. Měla jsem v salonu původně vybrané a zaplacené jiné šaty, směla jsem je ale vyměnit, kdyby se mi zalíbily jiné. To se stalo. Jenomže, když jsem se do salonu znovu objednávala, nedokázali mi přesně říci, zda tam šaty z nové kolekce ještě budou. Tyhle jediné tam pro mě zbyly – asi osud.

A když sis oblékla ty "své", objevil se wow efekt? Vůbec ne, v salonu jsem dost váhala. Tehdy jsem se ptala pár svých nejbližších, zda jsou na mě lepší ty původní nebo tyto. Všichni řekli ty původní. Na Beremku naopak většina ty nové. Že jsou to opravdu ty pravé, jsem ucítila až týden před svatbou na zkoušce.

Někdo dodržuje tradici, že ženich by neměl nevěstu vidět 24 hodin před svatbou. Bylo to tak i u vás? Já tuhle tradici ani neznala, dozvěděla jsem se to až od známých. U nás to sice možné bylo, jeden z nás mohl spát na místě svatby, ale vzhledem k dětem převládly praktické důvody, proč to prostě nedodržet. Chtěli jsme spát v klidu doma, ve své posteli, nakonec jsem potkala Martina v půl páté ráno v kuchyni se slovy, že nemůže spát. Tak jsem ho uklidnila, že já spala dvě hodiny. Děti v noci vycítily naši nervozitu a taky nespaly.

Jak dál probíhal váš svatební den? Ráno v sedm jsem vyzvedla svou kamarádku, koordinátorku, a jely jsme na místo, kde už strávila noc má svědkyně. V půl osmé přijela kadeřnice a vizážistka a mezitím holky dolaďovaly poslední detaily. Kolem desáté měli přijíždět svatební hosté, pro které už bylo přichystané malé občerstvení. Manžel byl ale tak nervózní, že popadl děti a přijel o něco dřív, přiznám, že v tu chvíli se mi tak trochu rozjela nervozita. Postupně jsem u sebe v pokoji oblékla 8 dětí, družiček a kolem jedenácté přišla řada na mne.

Před dvanáctou měli dorazit oddávající a oni nikde. Nejdřív jsem trošku znervózněla, pořád volala paní matrikářce, jestli se něco nestalo. Pak mě ale mrzelo, když po půl hodině přijeli. Až po čase jsem si uvědomila, že kdyby nás naoko oddával manželův svědek, mohla to být opravdu legrace.

Někdo po obřadě, na kterém jsme se doslova pekli, plácnul, jaká je to škoda, že se nemůžeme koupat a já říkám: „V tom rybníku se ale můžete koupat, ten je na koupání.“ Měla jsem nastudované teploty – 10. září bývá kolem 20 stupňů i méně. Že zrovna padne více jak stoletý teplotní rekord a bude přes 30 mě opravdu bohužel nenapadlo a neřekla jsem jim o plavkách. To nikomu nevadilo a tak se stalo, že polovina lidí strávila část naší svatby v rybníce.

Poté jsme krájeli dort. Ve čtyři začala hrát kapela. Udělali jsme pár skupinových fotek a přišel čas na první tanec. Vybrat si českou píseň “Bobr & Motýl – Vyznání” byla skvělá volba, všichni zpívali s námi a vznikla tak nezapomenutelná atmosféra.

Dokonce to byl takový mazec a všechno tak krásné, že jsme úplně zapomněli na celkem divoký tanec se svědky. Když jsme ho potom viděli na videu, mysleli jsme si, že se asi kameraman spletl a sestříhal tam někoho jiného. Jaké bylo po čase mé zjištění, když si to nepamatuje ani moje svědkyně. 🙂 A pak jsme jen tančili, povídali si, jedli, pili a ti největší držáci slavili do tří do rána.

Vypadá to na vysmátou svatbu s radostnou atmosféru. Co myslíš, že je "recept" pro takovou svatbu? Přiznávám, velmi se na dobré náladě všech podepsalo krásné místo a nezvykle teplé počasí. Kdyby pršelo, dost možná by to nebylo až takové. Co pro nás bylo velmi důležité, aby naši hosté měli veškerý komfort, netrpěli hlady, měli nějaké zázemí a možnost se zabavit, pokud se jim zrovna bude chtít. Vše jsme vlastně vymýšleli pro naše hosty. Hodně jsme brali v potaz i velký počet malých dětí.

Co jsme na svatbě nechtěli, byly tradice typu zatahování či únos nevěsty, podobné nápady mohou atmosféru úplně zkazit. Naopak jsme chtěli, aby nikdo nebyl do ničeho nucen a byl jen naším váženým hostem. To byl takový náš hlavní koncept celé svatby. Tradiční jsme měli jen obřad, zametání střepů, hostinu, krájení dortu a první tanec. K zábavě jsme nepotřebovali žádné hry, stačila jen kapela. Prostě nic typu „a teď honem všichni sem se na nás dívat“. Proto se dle mého lidé cítili tak uvolněně a radostně.

Další věc, proč jsou fotky tak vysmáté, je možná to, že mám tak trochu zvláštní způsob zvládání stresových situací – neustále se směji.

Co vás ve svatební den nejvíce dojalo? Mohu asi mluvit hlavně za sebe, i když vím, že Martin byl v určitých chvílích také velmi dojatý. Byla jsem utajená nevěsta. Nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat! Ten manželův pohled! Vrhla jsem se na něj, jako bych ho pár měsíců neviděla. Potom byla krásná ta chvíle, když nám svatebčané gratulovali a já se s nimi vlastně až v tuhle chvíli vítala. Opravdu silný, nepopsatelný zážitek.

Po vašem dortu se bleskurychle zaprášilo. Stihli jste ochutnat? Dort a vlastně vše sladké bylo okamžitě pryč, stihla jsem ochutnat jednu makronku a jeden kousek dortu, a to jsem si říkala, že sladkého bude moc. Manžel ochutnal dort jako první a ačkoli na sladké moc není, velmi si ho chválil.

Už si přesně bohužel nepamatuji, co v něm bylo. Vím, že první patro bylo promazáno citrónovým mascarpone, zbytek pater byl víc ovocný. Celý omazaný jemným krémem. Paní cukrářka tím žije, používá jen kvalitní suroviny a má řadu zkušeností, ráda poradí. Všechno od ní chutná, jako kdybyste to pekli s láskou doma.

Proběhlo vše podle tvých představ? Bývala jsem velký perfekcionista, dřív jsem musela mít vše vymyšlené do posledního detailu, až děti mě z toho trochu vyléčili a díky jim! Navíc, myslím, že se stává mnoha lidem, že pokud se na něco těší a mají nějaké představy, dopadne to katastrofálně. Já se preventivně vůbec netěšila a raději si nic nepředstavovala.

Ačkoliv jsme se s manželem shodli, že vše bylo absolutně nad naše očekávání, asi týden poté, když jsem si prohlížela fotky, začala jsem nad vším pochybovat, co vše se mohlo udělat jinak. Najednou jsem měla úplně jasné představy, co kde mělo být za výzdobu, proklínala jsem se za to, že jsem lidem neřekla o možnosti koupání, že jsem jim ve svatebním dopise nezakázala navigace, protože pár z nich přijelo jinou cestou málem bez nápravy. Ale zlepšilo se to a převládají už zase jen samé dobré pocity, ve finále to jsou totiž opravdu jen drobnosti v mé hlavě.

Na co zpětně nejraději vzpomínáš? No toho je! Vzpomínám nejraději na celý den. Od první minuty to byl ten nejkrásnější den, jaký jsem zažila. Vzpomínám ráda na gratulace, na proslovy, na naše tančení, na všechny hosty, jak se bavili. A taky, protože jsem celkem veselá duše, ráda vzpomínám, když mi nešel nasadit prstýnek, když jsem se opírala o kámen, fotila se, přiběhl náš nahatý dvouletý syn a začal vedle mě čůrat, když mi pod šaty padalo spodní prádlo a svědkyně mi ho pod sukní zpět natahovala, když jsme strávili noc ve starém železničním vagónu, já netušila, že tam není záchod a my museli o chladné svatební noci ven do přírody. Tyhle příhody, které píše sám život, ve mne budou žít ještě dlouho.

Máš nějaký tip na usnadnění příprav pro budoucí nevěsty? Neřešit hlouposti. Hostům opravdu bude jedno, že na stole měli být krémové ubrousky, že jste nesehnala na stůl vaši vytouženou krajku, či že zrovna někde usychá květina. Hosté nevědí, že jste támhle chtěla, aby ze stromů visely vázičky nebo že jste původně chtěli mít fotokoutek. Kamarádka si třeba na obřad zapomněla vzít kytici a svatbu to nijak nezkazilo… Jasně, je super mít vše do puntíku vyladěné, vypadá to pak skutečně „dechberoucky“, i já někdy lapám po dechu, když vidím zde, na Beremese, některá alba. Jenomže o tom to totiž vůbec není. Důležité je, si ten den užít s lidmi, které máme rádi. Takže na to bych asi myslela především, hlavně na hosty a podle toho se ve všem rozhodovala.

Víc fotografií ze svatby Zuzky a Martina:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---