Nevesta Veronika: „To, že nám pršelo, nikomu nevadilo. Tančili jsme bosí v dešti a mělo to své kouzlo.“

Svatbu Veroniky a Honzíka bych za tento rok označila jako NEJpohodovější! Verunka si už jako malá holčička přála stát se na jeden den vílou, vzít si svého prince a bosky s ním tančit v okruhu svých nejmilejších. A z fotek je patrné, jak šťastní lidé jsou, když si splní své sny. Tohle vás pohladí po duši.

Jste mladý krásný pár, který spojily taneční. Jaký byl první tanec Honzíkem a kdy přeskočila jiskra? Náš první tanec byl velmi zajímavý. Do tanečních nás přihlásili kamarádi jako pár, aby jsme to měli levnější. My se v tu dobu vůbec neznali, nikdy jsme se neviděli a nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme oba hrozně nervózní a já ještě k tomu přišla pozdě (to je mým zlozvykem dodnes chodit pozdě, alespoň si zvykl hned napoprvé, že to se mnou nebude jednoduché).

Jiskra přeskočila už po pár tancích a milých rozhovorech, já se topila v jeho hnědých hlubokých očích a on mi začal psát dopisy, že jsem jeho anděl a tak nějak přišla láska jako trám která trvá už 7 let.

Byla pro tebe žádost o ruku překvapením? O svatbě jsme začali mluvit před dvěma lety, když jsem na svatbě mé kamarádky chytila kytici (kterou jsem přímo ulovila a nikomu jinému nedala šanci 😀 ). Všichni se moc smáli a říkali Honzikovi, že to má spočítaný. Honzik mi večer v posteli říkal, že ho moc potěšilo, jak jsem se po kytce vrhla, že jsem mu tím dokázala, že s ním chci opravdu strávit celý život a že by si mě jednou moc rád vzal.

Od té doby jsme o tom nemluvili, ale samozřejmě jsem tajně doufala, že to jednou přijde. A utekl rok a já stála při západu slunce na nejkrásnějším místě Lefkády, na magickém místě Mys Dukato, koukala na neuvěřitelný výhled jak se tříští vlny o útes a hledala v dálce mé milované delfíny. Pak jsem se otočila a byl tam Honzik s dokonalým prstýnkem s perličkou ♥..

Vaše rodina si po vašem příletu připravila milé překvapení… Když jsme přiletěli z Lefkády, na letišti na nás čekalo ozdobené auto s velkým srdcem a nápisem "Snoubecni". Bylo to moc milé a vtipné gesto, máme prostě úžasnou rodinu!

Setkali jste se s názory, že jste na svatbu moc mladí? Občas si samozřejmě někdo ze srandy rýpl, jestli se musíme brát a že jsme mladý, ať si to pořádně rozmyslíme, ale byly to opravdu jen takové ty rádoby vtipné řeči, které k tomu prostě patří. Ale nikdo nám to nerozmlouval a všichni z našeho okolí nám se svatbou moc pomohli.

Byla nějaká věc, kterou sis vysnila už jako malá holčička a teď sis to v rámci svatby splnila? Asi jako každá malá holčička, jsem si přála být vílou. Ráda jsem tančila, chodila bosa, nosila záclony jako sukně, dávala si kytičky do vlasů, milovala jsem malou mořskou vílu a hledala svého prince. Vlastně všechny tyhle věci dělám dodnes, svého prince jsem našla a teď ho nutím koukat na Malou mořskou vílu.

A jsem moc ráda, že jsem se na jeden den mohla jeho vílou stát a naše svatba byla opravdu taková, jakou jsem si ji vysnila. Myslím, že by se to té malé holce, co běhala bosa se záclonou po zahradě, přesně takhle líbilo.

Která dekorace/věc z vaší svatby je tvoje nejmilejší? Bylo by asi těžké říci jen jednu věc. Spoustu věcí na svatbě mi bylo milých a nebylo by to bez nich prostě ono. První co mě napadne, je asi to úžasné teepee pod kterým jsme se brali. Také musím zmínit háčkované dečky, které pro nás ručně uháčkovala Honzikova úžasná nejšikovnější babička! A kdyby jen dečky. Měli jsme uháčkované i motýlky a mističky. Je prostě nejlepší! (Přísahám, že se jednou taky musím naučit háčkovat!).

Také jsou mi moc milé mé lapače snů, do kterých jsem se sama pustila a poprvé v životě neměla pocit, že jsem úplný nemehlo. A samozřejmě musím vypíchnout dokonalý dort, který pekla Honzika maminka a nejen že byl překrásný, ale všichni jsme se oblizovali až za ušima. Jo a také houpačky nesměly na naší svatbě chybět!

Jaký jsi zažívala pocit, když ses poprvé v salonu oblékla do svatebních šatů? Každá nevěsta se na to moc těší, až bude s kamarádkami a maminou obcházet svatební salony a zkoušet spousty šatů! A je to krásný pocit být tou, kterou tam všichni obskakují a povídají, jak bude krásná nevěsta a na každé druhé šaty křičí, že to jsou ony.

I když jsem si v žádném ze salonů ty pravé šaty nevybrala, moc jsem si to užívala a děkuji kamarádkám a mamince, že to se mnou absolvovaly. Šaty jsem si představovala trošku méně nabírané a trošku víc vílí a přesně takové pro mě vykouzlila úžasná návrhářka Petra Pitelová.

Co tě na přípravách bavilo nejvíce a co byl úplný horor? Na přípravách mě bavilo nejvíce asi vymýšlení blbostí a maličkostí a úplný horor byl shánět nového oddávajícího (jak se to stalo je opravdu dlouhý příběh). Ale sehnat někoho měsíc a půl před svatbou aby vás oddal 7.7.2017, je opravdu náročné.

Ještě když vám moc záleží na tom, aby řeč byla jedinečná a krásná, o nás a pro nás. Ale naštěstí se všichni andílci smilovaly a my zjistili, že na světě jsou ještě hodní lidé se srdcem na pravém místě a byl nám seslán pan oddávající přesně takový, jakého jsme si přáli s překrásnou řečí a milým slovem.

Jak probíhala vaše svatba? Ráno jsem se probudila, hned koukla na počasí, které mě už týden strašilo a zjistila jsem, že má celý den pršet, tak jsem si lehla zase zpátky do postele a odmítala vylézt! Celá svatba byla naplánovaná na ven, bylo venku vše připraveno i se sezením na zemi a mě představa, že by měla být naše vílí přírodní svatba uvnitř a že nebudu běhat celý den bosá v trávě, hnala slzy do očí. Po chvíli jsem si řekla, že to tedy ne!

Že si takhle snadno náš den zkazit nenechám! Celý rok se na to těším jak blázen a nějaké počasí mi to přece nezkazí. A hlavně mi došlo, že tam budou pohromadě všichni lidé, které miluji a hlavně tam bude ten, kterého miluji nade všechno na světě a přece ho tam nenechám a nenechám si ujít tak skvělou párty, na kterou se už tak dlouho těším. A tak jsem si v hlavě urovnala, že ono na tom počasí vlastně vůbec nezáleží.

Venku pršelo, já vylezla z postele, pustila jsem si Here comes The Sun (na kterou jsem šla následně i k oltáři) a byla jsem dojatá, šťastná a vrhla jsem se na přípravy. O dvě hodinky později dorazila má nejlepší kamarádka a nevím jak to udělala, ale s ní přišly i první paprsky slunce a přípravy jsme si opravdu užily!

Slunce svítilo stále víc a víc a já kráčela s tatínkem uličkou a bylo to moc krásné a stráášně pomalé, protože malé družičky braly svou roli tak vážně, až skoro zapomněly jít. Moc mě dojal Honzikův pohled a řeč oddávajícího byla překrásná. Po obřadu následovalo něco neskutečného (kromě toho, že celou dobu svítilo slunce!!).

Všichni naši hosté hned pochopili, jak si celou svatbu představujeme a usadili se na zem, ke stolkům, bavili se, povídali si a bylo jedno s kým a kde, bavili se všichni se všemi a byli všichni veselí, užívali si dne, jedli, pili, tančili a já z toho měla hrozně krásný pocit a stále mám když si na to vzpomenu a všem děkuji, že jsou jací jsou a že jsou všichni tak úžasní, veselí, pohodoví a naši! To, že od šesti pršelo, pak už nikomu nevadilo. Tančili jsme bosí v dešti a mělo to své kouzlo.

Měli jste krásnou slavobránu. Tu jste si vyráběli svépomocí? Naše slavobrána byl takový rychlý nápad, kterého jsem se hrozně chytla a už mi to nikdo nerozmluvil. Chtěli jsme něco netradičního a našeho.Vždycky budu na tátu pyšná, že mi sehnal ty mé vysněné třímetrové klacky a přivezl je v osobáku (dodnes nevím jak to dokázal :D). Také jsem moc vděčná Honzikové mamince, která umí snad úplně všechno na světě a postavila tak překrásnou teepee-bránu.

Vaše svatba vypadá hrozně pohodě a uvolněně. Díky čemu myslíš, že se vám to takhle vydařilo? Určitě to bylo skvělými pohodovými lidmi, které máme kolem sebe a domácím prostředím.

Jakými dary vás vaši milí hosté obdarovali? Naši milí hosté nám dali takových darů, že jsme si to snad ani nezasloužili! Některé nás velmi pobavily a některé dojaly až k slzám. Nejdojemnější dar byl pro mě dar od mé babičky s dědečkem, od kterých jsem dostala dřevěnou šperkovnici, která patřila babičce a já ji jako malá milovala a pořád si s ní hrála.

Milovala jsem, jakou hrála píseň a jak se tam točila porcelánová panenka. Dědeček ji kvůli mě opravil, protože už pár let byla rozbitá a nehrála a jen při pohledu na šperkovnici, jsem měla slzy v očích. A když jsem ji otevřela, spatřila baletku a začala hrát hudba, tak to už jsem řvala jako želva.

Jak se Honzík tvářil, když tě viděl kráčet uličkou? Bylo tak krásné vidět, jak na mě kouká. V těch svých hlubokých očích měl tolik lásky a já věděla, že si beru toho pravého.

Plánujete se na líbánky vrátit zpět na Lefkadu, kde to celé začalo? Lefkáda je překrásný ostrov, plný dokonalé přírody, našich krásných vzpomínek a určitě plánujeme se tam jednou za pár let vždy vracet. Ale na líbánky se mi splnil můj velký sen. Podívat se skoro až na druhou stranu zeměkoule a podívali jsme se na Bali. Byli jsme na útesu Makawi Tuwa a bylo to snad to nejromantičtější místo na světě.

Víc fotografií ze svatby Veroniky a Honzíka:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---