Nevěsta Tereza: „Nejhorší bylo, když jsme týden před svatbou zjistili, že nemáme oddávajícího.“

Naše nevěsty

31. kvě 2016

Téměř každé nevěstě se před svatbou zdá nějaká ta noční můra o svatbě. Umazané šaty, vyrážka na obličeji, ženich nepřijde – to vše se vám může honit hlavou. Možná i vás teď takové můry trápí. Dnes se ale díky Tereze a Vladimírovi můžete uklidnit. Při přípravách zažili hodně perných chvilek. Od navýšení rozpočtu téměř o sto tisíc, změnu místa svatby, pruhované Terezky vlasy až po hrozbu, že vůbec žádná svatba nebude. Vše ustáli a svatba se konala. A byla nádherná.

Jak jste se dali s Vladimírem dohromady? Online. V době, kdy se moje působení na vysoké škole řítilo k nevyhnutelnému konci. Byla jsem po rozchodu, neměla jsem chuť ani náladu na nikoho a na nic a tak jsem začala hrát onlinovku League of Legends (LOLko). Streamovala jsem, on přišel ke mně na kanál, koukal na mě na webkameře a začal mi psát. Nechtěla jsem ho, odmítala jsem ho asi týden, ale on se nedal.

A já jsem ráda, že to nevzdal. Začali jsme si psát, volat, skypovat, překonali hranici 360ti kilometrů, zamilovali se, sestěhovali se, pořídili si syna a začali pomalu plánovat svatbu.

Kde se objevil impuls, že se vezmete?

Asi v mojí těhotenské průkazce. Na jednu stranu jsem se hrozně vdávat chtěla. Chtěla jsem zažít ten princeznovský den. Na druhou stranu mi ten papír, na kterém by bylo napsané, že jsme oficiálně rodina, nepřišel až tak podstatný. Podle mě jsme se rodinou stali ve chvíli, kdy se nám narodil náš syn. Partner je ale tak trošku „stará škola“ a chtěl to mít všechno oficiálně.

V průběhu vašich příprav se vám přihodila řada prekérních situací. Jaká ale byla ta nejhorší?

U každé z nich jsme si v okamžiku, kdy přišla, říkali, že už se nic horšího stát nemůže. Teď, když se na to dívám zpětně… Čert vem kytky, šaty, vlasy, popáleniny, místa i peníze. Nejhorší pro nás byl týden, kdy už bylo všechno přesunuto na nové místo, domluveno a dořešeno a nakonec jsme zjistili, že nemáme oddávajícího. Že týden před svatbou už prostě nikdo z matriky ani unitářské církve není volný a schopný nás oddat. To už jsme se smiřovali s tím, že naše víc jak dva roky plánovaná svatba bude jen jedno velké divadlo a lež našim blízkým, protože nám nezbude nic jiného, než se vzít den předem jen ve dvou na radnici.

Co na vaší svatbě nemohlo chybět?

Naše rodina a lidi, které máme rádi.

Na svatbě jste měli "zákaz" fotografování. Proč jste se tak rozhodli?

Neřekla bych úplně zákaz. Poprosili jsme všechny, aby nefotili pouze v oficiálních momentech, jako byl obřad, krájení dortu, první tanec atd. Jinak se fotit samozřejmě mohlo. Nechtěli jsme babičkám upřít možnost na druhý den ukázat fotky sousedce nebo našim mladším hostům nahrát si fotku ze svatby na Instagram.

Rozhodli jsme se tak proto, že prakticky hned první věc, kterou jsme okolo svatby zajišťovali, byl právě náš fotograf a chtěli jsme mu připravit ty nejlepší podmínky pro jeho práci. Fotky jsou prakticky to jediné, co nám náš den bude připomínat, a nechtěli jsme, aby na nich měli naši nejbližší před obličejem přilepený foťák nebo mobil.

Jak ses cítila večer před svatbou? Jak se ti usínalo a co všechno se ti honilo hlavou?

Večer před svatbou už jsem byla víceméně vyklidněná. Svědkyni už konečně domů dorazily lodičky, zavezli jsme poslední věci na Kampu, zašli na výbornou večeři s našimi pány fotografy, doma pak domluvili posledních pár detailů a šli spát.

Jediné, z čeho jsem tak trochu měla strach, bylo to, aby se všechno stihlo nachystat. Tím, že jsme museli na poslední chvíli měnit místo a přesunuli jsme se z art lodi (která pořádala příležitostně akce) do restaurace (která funguje každý den od rána do večera), přišli jsme o možnost přichystat si to všechno den předem a přijít až k hotovému.

V kolik hodin začal váš svatební den?

Já byla vzhůru už před čtvrtou, nemohla jsem spát. Ležela jsem v posteli, svítila jsem si mobilem pod peřinou a sjížděla jsem Beremese, Facebook, Instagram… Zkrátka jsem zabíjela čas. V 6 hodin naklusala moje svatební četa na Kampu, aby restauraci vdechla svatebního ducha. V 7 hodin přijeli fotografové, nafotili jsme nějaké fotky doma, pak se rozdělili a já s Palem jela na Kampu pomáhat s přípravami. Manžel odjel s Ivanem na Zličín k holiči.

Pro naše hosty začal náš svatební den oficiálně v 1 hodinu odpoledne, kdy pro ně bylo připravené menší občerstvení, welcome drink a měli nějaký čas na to, aby se pozdravili, popovídali si. Obřad začínal ve 2 odpoledne.

Domlouvali jste se s vaším oddávajícím na nějaké řeči? Nebo jste mu nechali úplně volnou ruku?

Nedomlouvali jsme se na ničem, jediné, oč jsem ho prosila, bylo to, abych nemusela opakovat slib, protože mi bylo jasné, že budu brečet a asi bych se nezmohla na víc jak „ANO“. A měla jsem pravdu. Téměř celý proslov pana Makovičky jsem probrečela. Byl úžasný. Na to, že jsme stihli spolu absolvovat jen jednu jedinou hodinovou předsvatební schůzku, všechno v jeho řeči vystihl, jako by nás znal celý život.

Jaký byl váš svatební dort?

Byl výborný! Bílý s fondánovou krajkou, jakou jsem měla na šatech, s cukrovou imitací mojí svatební kytice nahoře a každé patro olemované šedou stuhou. Při ochutnávce jsme se doma úplně neshodli, takže jsme měli, co se příchutí týče, každé patro jiné – to největší bylo čokoládové s karamelovým krémem s banány, menší – výborný red velvet s krémem z bílé čokolády a brusinkami a to nejmenší by mělo být klasické vanilkové s lesním ovocem. To čeká v mrazáku na naše první výročí.

Měla jsi náhradní kytici na házení? Kdo jí chytil?

Ano, měla. Bylo to prakticky po svatební kytici hned to první, co jsem řešila s floristkou – náhradní kytice na házení. Té své jsem se nechtěla za žádnou cenu vzdát a její zmenšenina mi přišla jako přijatelná alternativa pro moje vdavekchtivé dámské osazenstvo.

Myslím, že slovo „chytil“ není v tomto případě úplně přesné. Doslova se o ni poprala manželova 12ti letá sestra Stázka a moje kamarádka Terezka, která by se strašně ráda vdávala. Po pár vteřinovém boji zaregistrovala, co se děje i moje „nová maminka“ Ivana, takže se do toho vložila a donutila moji malou švagrovou se vzdát a přenechat kytici Terezce.

Na hostině jste hráli beer pong. Vyhrál něco vítězný tým?

Po těch všech lapáliích jsme si chtěli svatbu pořádně užít a zabavit i mladší generaci, kterou třeba typické vysokoškolské hry teprve čekají. K našemu příjemnému překvapení se zapojili tatínci, maminky i přátelé patřící spíše k té starší polovině našich hostů a moc si to užili. Rozdělili jsme dobrovolníky na tým ženicha a tým nevěsty a mohlo se začít.

A jestli něco vítězný tým vyhrál? Jasně, že jo. Rčení „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ je blbost! 🙂 Každý člen dostal památeční medaili, která mu tento triumf bude připomínat do doby, dokud ji neztratí. 🙂

Co jste udělali s výzdobou a jídlem, které zbylo?

Jídla bylo strašně moc. To, co se nesnědlo a nerozdalo, jsme ráno odvezli do Armády spásy. Část květinové výzdoby si nechali na Kampě ve vázách, část ještě udělala radost v Alzheimer domovu kousek za Prahou. Různé jiné dekorace se postupně objevují na bazarech, aby případně mohly posloužit i dalším nevěstám.

Už sis zvykla na své nové příjmení?

Zrovna včera jsem objednávala pizzu, a když jsem volala, představila jsem se hrdě jako Šedivá. Když pak přijeli a dávali o sobě telefonem vědět, automaticky ze mě vypadlo Mrákotová. Takže ne, nezvykla a asi to bude ještě chvilku trvat. 🙂