Nevěsta Romana: „Vdávala jsem se v šatech, které ještě nebyly hotové.“

Tihle dva měli o svém svatebním outfitu jasno už dávno před svatbou. Romana toužila po červených šatech již od patnácti, Štěpán měl zase spadeno na světlý oblek. Právě svatební šaty způsobily mnohým v den svatby stresové chvilky jelikož 45 minut do obřadu nebyly stále hotové. Vše ale dobře dopadlo a tenhle pár spojil své životy na místě prvního společného výletu – u pramene řeky Nisy.

Jak jste se do sebe se Štěpánem zamilovali? Jako všechny naše životní historky, ani tohle u nás nešlo lehce a bez smíchu. Poprvé jsem s teď už mužem mluvila na vernisáži fotek jeho bratra, se kterým jsem rok chodila do školy. Celou dobu se smál a mluvil se mnou hrozně přirozeně a já si prostě už u toho jeho prvního úsměvu řekla, že ho musím dostat.

Pak mě pozval na večeři, ale ukázalo se, že sladit naše harmonogramy bude trvat další dva měsíce a tak se to opakovalo s každou další schůzkou. Asi rok jsme se nějak nezávazně scházeli, protože nám přišlo, že nemá cenu se za těchto okolností pokoušet o něco víc, až jsem ho na oplátku pozvala na mnou uvařený oběd a od té doby jsme byli spolu.

Jaká byla žádost o ruku? Tohle mám zakázané kdekoliv říkat, neproběhlo to přesně tak, jak si asi představoval. Ale v podstatě jsme se zasnoubili v Holandsku v květinovém parku v Keukenhofu. Věděl, že Holandsko je má srdcová záležitost, takže celou naši dovolenou čekal na to nejlepší místo, až byl poslední den, obešli jsme park několikrát dokola, než jsme vyšli na vyhlídku.

Za normálních okolností je tam nádherný výhled na ta nekonečná tulipánová pole, ale to bychom tam nesměli být asi dva týdny po sklizni a dívat se na pokosená a úplně mrtvá pole. Takže jsme stáli na té vyhlídce a on mi podal krabičku s prstýnkem. Prstýnek mi byl velký, tak ho později ještě manžel měnil za menší a u toho našel jiný, který se mu líbil ještě víc, než ten předchozí, a tak jsem dostala nakonec úplně jiný a stejně ho musím nosit na pravém prostředníčku, jak je mi pořád velký :-D.

Pro jaké svatební oznámení jste se rozhodli? Úplnou náhodou pro dřevěné puzzle. Šli jsme ke známému, který vyrábí dřevěné hodinky, řešit právě hodinky pro manžela k narozeninám a tam jsem si všimla, že mají nějaká dřevěná oznámení vypálená, tak mě to zaujalo. To dřevo bylo jen taková slabá slupka, tak jsem jen ze srandy řekla, že když máme posílat půlku oznámení poštou na Moravu, tak to z nich rovnou můžeme udělat puzzle, než to zvládne Česká pošta po cestě za nás. A tak to vzniklo.

Postihla tě během příprav nějaká předsvatební depka, kdy si měla chuť se na všechno vykašlat? Bohužel musím přiznat, že asi každých 14 dní příprav. Zažili jsme si většinu klasických předsvatebních peripetií a dohadů s příbuzenstvem – výběr šatů a obleku pro ženicha, seznam hostů, financování svatby, výběr místa hostiny…

Sice jsme vše podávali jako oznámení našeho rozhodnutí, ale stejně to sklouzlo k diskuzi a mnohdy i k pláči. Asi ty dva měsíce před svatbou se nám všechno začalo trochu hroutit, do toho jsme koupili byt, se kterým byly problémy, a celkově se toho nahrnulo hodně, až jsme se ženichem začali prohlašovat, že už se opravdu těšíme, až bude neděle po svatbě a budeme mít klid.

Vždycky jsi toužila po červených svatebních šatech? Nikdy jsem nad svatbou moc nepřemýšlela, ale o barvě šatů jsem měla jasno už někde od patnácti. Za prvé jsem byla hrozná bledulka, bílá kůže, světle blond vlasy a k tomu ještě hubená, tak jsem měla pocit, že v bílých šatech bych prostě nebyla vidět. Za druhé jsem si přála mít na šatech ručně paličkovanou bílou krajku od mé mamky, tak jsem chtěla jiný, než bílý podklad, aby krajka byla vidět.

Krajku jsme nakonec se švadlenkou ani nepoužily. Už ani nevím, jak mě napadla zrovna červená, ale v tu chvíli bylo rozhodnuto. Když jsem pak poznala manžela, který se dávno před svatbou zmínil, že by se chtěl jednou ženit ve světlém obleku, už jsem nepochybovala.

A jaké byly ohlasy hostů na červenou barvu? Překvapila je tvá volba? Původně to mělo být pro všechny překvapení. Řekla jsem to samozřejmě ženichovi, aby mi neutekl, našim, babičce, aby ji nekleplo, a tchyni. Bohužel jsem to řekla přesně o jedné tchyni víc, než bylo potřeba, takže to hned věděli všichni. Naši to věděli, ženich taky, takže ti to vzali v pohodě. S babičkou byla sranda, seděla na židli, kroutila hlavou a pořád nechápala, co jsem si to vymyslela.

Tchyně vytřeštila oči a myslím, že mě měla trochu za blázna, ale pak se mě taktně zeptala na důvod a už to bylo v pořádku. Po svatbě jsem na barvu šatů měla samé kladné ohlasy i vzhledem k výběru místa, že se tam prostě hodily víc, než klasické bílé.

V den svatby to skoro vypadalo, že ani žádné šaty mít nebudeš… Látku na šaty jsem měla koupenou už více, než rok před svatbou. Chvíli na to jsem měla i představu o tvaru šatů, pak se ale švadlence, která šije jen o volných chvílích po práci, nahrnuly další čerstvě zasnoubené kamarádky, že chtějí šaty, až jsem najednou byla v pořadí až jako poslední.

Pořádně jsme na šatech začaly pracovat asi tři měsíce před svatbou, dva měsíce před svatbou jsem neplánovaně výrazně zhubla, tak jsme jely všechno nanovo, ale to už nám docházel čas, tak jsme musely změnit i trochu koncept šatů (chtěla jsem jeden vršek a k němu dvě různě dlouhé sukně na převlečení, ale jsou z nich jedny dlouhé šaty s vlečkou).

Dva dny před svatbou jsem stála u nás v bytě v šatech, ze kterých vypadávaly špendlíky a trčely na všechny strany bílé stehovací nitě a chtělo se mi potají brečet. Takhle jsem je totiž vůbec nechtěla, byla jsem v nich jak barokní panenka a k sexy víle, jak jsem je pracovně nazývala, jsem měla opravdu daleko. Další den už to bylo lepší, 16 hodin před svatbou konečně šaty vypadaly jako šaty, stále z nich trčely špendlíky a bílé nitě, ale už jsem si je zamilovala.

Druhý den v devět ráno měla přijet švadlenka s hotovými šaty, místo toho mi volala, že se jí po*ralo všechno, co jen mohlo a že maká jak barevná, aby to stihla. To bylo paradoxně něco, co znervóznilo všechny, kromě mě. Každou chvíli za mnou někdo chodil, jestli už je švadlenka na cestě, po jedenácté hodině, se už většina lidí postavila před dům a vyhlížela švadlenku s šaty. Ženich je naštěstí nahnal do aut a jeli napřed na místo obřadu, protože si nedokážu představit tu situaci, že by švadlenka vystoupila z taxi před tuhle nastoupenou jednotku a ustála to.

Dorazila někdy ve čtvrt na jednu (obřad v jednu a k tomu 20 minut cesta na místo) a šaty nebyly stále hotové. Takže jsem tam stála v těch šatech, držela si prsa a z jedné strany mi přišívala bodově podprsenku švadlenka, z druhé vizážistka, mamka mi vzadu rovnala stuhu v pase. Když došlo na fixování všech skladů látky, co jsem měla na sobě, vizážistka pohotově vzala lak na vlasy a všechno důkladně prolakovala, aby to vydrželo alespoň obřad a pak už to bylo jedno. Na místo obřadu jsme dorazili za deset minut jedna, právě v čas. Takže jsem se vdávala v šatech, které stále ještě nebyly hotové.

Co vás inspirovalo vzít se u pramenu Nisy? Osobně jsem si myslela, že se jednou vdám někde v obrovské knihovně nebo muzeu v širokých rudých šatech a budu v nich scházet z toho širokého schodiště k ženichovi (hrozně jsem chtěla scházet ze schodů), ale to jsem to pro svatbu vybrala špatného ženicha :-D. Chtít po něm něco takového, to by absolutně neodpovídalo jeho povaze.

Také jsme měli celkem jasno v tom, že mít obřad a hostinu na jednom místě pro nás není prioritou, chtěli jsme místa, kde se budeme cítit dobře. Dlouho jsem hledala vhodné místo, které by zároveň mělo pro nás nějakou hodnotu, než mě napadl právě pramen Nisy, kde jsme byli na prvním společném výletě.

U českých svateb je alkohol běžnou součástí svatby. U vás to bylo ale jinak. Jak reagovali hosté, že svatba je bez alkoholu? Ženich je abstinent a za ty roky se mi ho nepodařilo přemluvit ani k tomu, aby ode mě ochutnal třeba jen víno. Já tomu pití také moc nedám, takže jsme chtěli v tomto ohledu poněkud střídmější svatbu. Úplně bez alkoholu ale nakonec nebyla. Měli jsme nealko přípitek (nikdo si nestěžoval a někteří si toho ani nevšimli), dále jsme ale hradili pouze víno a pivo, pokud chtěl někdo tvrdý alkohol, musel si ho zaplatit.

Nešlo ani tak o finance, spíš jsme nechtěli zadat příčinu k bezmeznému pití. Nakonec se toho alkoholu obecně vypilo mnohem méně, než jsme vůbec předpokládali. Nealko domácích limonád se například vypilo více, než piva.

Co na vaší svatbě prostě nemohlo chybět? Mnoho tradicí jsme nedodržovali, vlastně skoro žádné, ale v jednom jsme měli jasno – chtěli jsme společný oběd. Polévku jsme tedy měli každý ve svém talíři a odpadlo vzájemné krmení se, ale chtěli jsme, aby se opravdu v ten den sešly dvě rodiny, které jinak nemají příležitost se setkat. Seděli jsme po skupinkách u jednotlivých stolů a zasedací pořádek jsem volila tak, aby u jednoho stolu seděli lidé, co si podle mě mají co říct (stejná věková kategorie, maminky s dětmi atd.). Zdálo se nám to tak příjemnější pro všechny. To byl náš hlavní požadavek.

Co jsi nakonec vybrala jako "něco modrého"? Řešila jsem to na poslední chvíli, až jsem to nakonec nedořešila. Myslela jsem jen na nějaký modrý korálek přišitý k šatům, taková tajná tečka na závěr, ale nebyl na to čas.

Který moment ze svatby je pro tebe ten nejkrásnější? Asi neděle odpoledne, když jsme přijeli domů a všechno v pořádku klaplo :-D? Asi nejsem typická nevěsta, ale hrozně jsem si užívala svatební dopoledne. Seděla jsem doma na židli, dál tam se mnou byla jen vizážistka, které mě líčila, hrála má oblíbená hudba a nikdo další tam nebyl. V tu chvíli jsem byla absolutně klidná a bylo mi jedno, že nemám šaty, že jsme nestihli některé věci dořešit a doplánovat. Víc už jsem s tím stejně dělat nemohla, tak co?

Tím, jak to později bylo celé hektické, tak jsem neměla čas se na sebe na chvíli v klidu podívat do zrcadla, svatební uličkou jsem téměř k ženichovi také proběhla a ani si nevychutnala ten okamžik, kdy mě poprvé uviděl… Pak už bylo vše rychlé a jedno za druhým. Takže je možná zvláštní, že z našeho společného dne mi přijde nejkrásnější okamžik, kdy jsem byla sama, ale vzali jsme se, abychom měli spolu krásný celý život.

Kam se chystáte na svatební cestu? S koupí bytu se to trochu zkomplikovalo, asi budeme vděční, když navštívíme na týden naše známé na Pálavě v Pavlově. Mají chatku na kopci, z kuchyně člověk kouká na nádrž Nové Mlýny, vyjde na zahrádku, která ústí do vinice, a je odtamtud krásný výhled na zříceninu hradu Dívčí hrady. Připadám s tam jako u moře, víc nepotřebujeme.

Chceš ještě cokoliv dodat? Na svatbu budu vzpomínat ráda, byl to nádherný den i přes všechny peripetie, bude alespoň na co vzpomínat. Plánovali jsme ji nejen pro nás, ale hlavně pro naše hosty, což byly převážně naše rodiny. Chtěli jsme jim tímto poděkovat, uspořádat hezký den i pro ně, protože bez nich by takový nebyl. Neměnili bychom.

Víc fotografií ze svatby Romany a Štěpána:

---