Nevěsta Lucie: „Jsme šermíři a geologové, svatba v podzemí proto byla jasnou volbou.“

Dnes zase trochu netradičně. Spustíme se ze zámeckých zahrad a nazdobených statků rovnou pod zem. Svatba Lucie a Lukáše se odehrála přímo v Chrustenické šachtě! Pokud chcete vědět, jak reagovali hosté a něco o dortech á la stratovulkán, tak čtěte dál.

Jak jste se ty a tvůj manžel našli? Seznámili jsme se na tréningu šermu. Tehdy se jeho skupina rozpadla a on se přidal k té naší. Zrovna si šel ozkoušet nové "vlkodlačí drápy", které si vyrobil na nadcházející LARP a shodou okolností trénoval se mnou. No, já o něco víc zabrala a drápy jsem mu zlomila. A on na to tak smutně koukal a říkal, že to půjde opravit a že asi ví jak. Prostě mě dostal, romantika jako prase. 🙂 Pak jsme se začali víc bavit a 3 měsíce nato už jsme spolu chodili. Po 11 letech vztahu jsme se konečně vzali.

Proč jste vlastně zvolili svatbu v šachtě? Váže se to nějak k vaší práci nebo koníčkům? Ano. Rozhodně jsme chtěli netradiční svatbu, která by nás nějak vystihovala. Jsme fantazáci-šermíři a geologové. Takže jsme měli jasno. Buďto svatbu historickou někde v archeoskanzenu nebo geologickou pod zemí. Historických svateb už bylo kolem nás plno a protože žijeme na opačném konci světa a historická svatba by byla ještě náročnější na organizaci (kostýmy atd.), zvolili jsme geologickou variantu v podzemí.

Nenašel se někdo, kdo měl opravdu strach jít do šachty, a tak se svatby nezúčastnil? Většina účastníků nás velmi mile překvapila. Ne že by někteří neremcali, ale remcali potichu a nedělali scény. Tedy až na manželovu babičku, která je známá semetrika a má-li možnost někomu z rodiny udělat ze života peklo, neváhá ani minutu. Ze zdvořilosti jsme ji pozvali, ale nečekali jsme, že dorazí. A nedorazila. Ale ona by asi nedorazila ani kdyby to nebylo v šachtě, místo jen použila jako dobrou výmluvu. Hlavně si ale cením toho, že do toho šli oddávající a matrikářka, klobouk dolů!

Svatbu jste plánovali ze zahraničí. Bylo to náročné? Bylo to celé složitější, než kdybychom byli v Čechách, to ano, ale měli jsme ohromnou kliku ve dvou věcech. Za prvé – hlavní dohadování šlo řešit googlením, ptaním se na fórech a e-mailem napsaným na doporučené kontakty. Takže jsem se přes e-mail dohodla s Mikim Dobrým i s paní matrikářkou Doanovou.

Prstýnky daly trochu zabrat, než jsme našli někoho, kdo by byl ochoten jednat přes e-mail a udělat nám něco podle vlastního návrhu za rozumnou cenu, ale i to se povedlo, takže když jsme jim poslali všechny parametry jako velikost, šířka, tvar průřezu, materiál a obrázek vzoru, jaký jsme chtěli, souhlasili.

Šaty jsem koupila dvoje z druhé ruky přes internet. Jedny tady z Beremese mi svědkyně přivezla, když se za námi jela podívat, druhé (náhradní) jsou z nákupního serveru TradeMe. Takže jsem si oboje mohla vyzkoušet a vymyslet, jak je upravím.

Za druhé – mám ohromnou kliku, že mám strašně fajn rodiče a svědkyni. Vše co bylo potřeba zařídit předem osobně, mi pomohli zařídit. Takže například dali dohromady skupinku zájemců a jeli se podívat do šachty, aby zjistili, jestli to tam půjde zrealizovat (objeli těch dolů vícero a Chrustenická šachta tedy zvítězila jako nejvhodnější). A co nebylo třeba vyřešit předem, jsem stihla během 4 týdnů před svatbou, kdy už jsem byla v Čechách.

Dostalo se vám nějakého odmítnutí skrz svatbu v šachtě? Většinou to bylo spíš naopak. Strašně moc lidí se chtělo jít na obřad v šachtě podívat. Víc než by se jim chtělo někam na radnici. Takže jsme z kapacitních důvodů naopak museli odmítat my je. To byla trochu škoda, ale holt to tam prostě není nafukovací.

Co následovalo po samotném obřadu? Hned po obřadu pro nás personál dolu nachystal takovou opičí dráhu – přistavili nám úplně nový speciálně pomalovaný svatební huntík, ve kterém si mě měl ženich vyvézt ven a na koleje kladli různé překážky, které jsme měli odklízet. A do toho jsme se na zajímavých místech chtěli vyfotit. Pak jsme vylifrovali část svatebčanů (rodinu) do restaurace na oběd a zbytek (kamarády) na místo oslavy, kde se mělo pařit zbytek víkendu a pár lidí už jelo napřed. My jsme ještě udělali pár fotek ve strojovně a jeli se připojit k obědu s rodinou. Sice jsme uvažovali i o rautu přímo v šachtě, ale nakonec jsme rodině v tomhle trochu ustoupili. Myslím, že se jim dost ulevilo.

Zbytek víkendu už jsme jen měli volnou zábavu s kamarády. Úplně neformální, nedá se tomu úplně říkat program. Chtěli jsme pořádnou galskou hostinu jako z Asterixe, takže jsme pekli kance (ten byl trochu zklamání, protože kamarád, co se o něj měl starat, na to trochu kašlal a kanec strašně smrděl, i když chuťově byl moc dobrý, ale málokdo byl ochoten ho přes ten zápach ochutnat), nakoupili jsme spoustu jídla a pití a každý kdo přijel, přivezl spoustu jídla a pití. Bylo to fajn, ale zásoby jsme ve výsledku měli asi tak na týden.

Přijela naše oblíbená kapela a hráli irské odrhovačky celé sobotní odpoledne a večer (asi do 1 ráno), dali jsme dohromady 3 irské tance a jeden bretonský. A kamarádka s přítelem si připravili luxusní fireshow.

Vysvětlíš nám podstatu vašich dortů? Dorty byly další věc ke geologickému tématu . Zkrátka to bylo pojaté jako 3D model stratovulkánu, navíc jedlý. Konkrétně k tvaru dortů nejlépe poslouží nějaké obrázky stavby stratovulkánu z geologických učebnic. Dorty pro nás upekla moje spolužačka z geologie, takže věděla, jak to má vypadat .

Místo třípatrového dortu jsme měli tři stratovulkány a když už jsme měli tři stratovulkány, přibyl další odkaz na nás samotné. Totiž, žijeme na Novém Zélandu a Ruapehu + Ngauruhoe + Tongariro jsou tři slavné novozélandské sopky (a Ngauruhoe si "zahrála" Horu Osudu v Pánovi Prstenů).

Provázely váš den nějaké netradiční zvyky? Tak trochu. Na většinu tradičních zvyků jsme se vykašlali, nebo jsme je pro jistotu ani neznali. Některé jsme si nastudovali a zrealizovali. Přípitek po obřadu byl veden v keltsko-vikingském duchu – připíjeli jsme tradiční medovinou a s ženichem pili z jednoho poháru.

Některé zvyky jsme zrealizovat zapomněli. Jako například handfasting – pohanská tradice, kdy oddávající sváže novomanželům společně ruce speciálním provázkem/mašlí/páskem s amulety na koncích a tím jejich svazek zpečetí. A některé zvyky si na nás připravili tajně naši kamarádi a provozovatelé dolu – odklízení závalu z kolejí místo zametání střepů a "výměna" geologických kladívek, které jsme dostali jako první svatební dar.

Jaký byl první novomanželský polibek v helmách? O tom radši ani nemluvit. 🙂 Jako by nestačilo, že se muž před lidmi a fotografem strašně styděl a vzal to fofrem asi jako když chlapeček v první třídě dává mamince pusu na rozloučenou, ale ještě bylo samozřejmě potřeba helmu nadzvednout, aby se o sebe kšilty nezarazily. A on pořád strkal ruku před foťák. Museli jsme to zopakovat, aby na nás aspoň bylo vidět a aby si teda helmu nadzvedl druhou rukou a tak to pro jistotu vzal ještě svižněji než předtím a polibek prostě zaznamenán není! Ale objektivně, no, v helmách se moc líbat nedá.

Měla jsi dvoje svatební šaty kvůli tomu, že první sis při obřadu zabahnila. Nedala si za dvoje šaty hrozný ranec peněz? Původně jsem si druhé pořídila proto, že jsem se bála, jestli ty první půjdou zmenšit, protože mi byly hodně velké. Když se ukázalo, že zmenšit půjdou, nechala jsem si ty druhé přesně z tohoto důvodu a ještě, že jsem to tak udělala. Ty první jsem ubahnila opravdu hodně. Muž s maminkou si ze mě pak dělali srandu, jestli jsou v módě "blátikované" šaty. Ale oboje byly levné. Za koupi těchhle dvou jsem dala pořád méně, než bych dala za půjčení jedněch v salónu.

Budeš si oboje šaty nechávat na památku? Nemám v úmyslu si je nechávat, ale pokud nepůjdou vyčistit a nikdo je ode mě nekoupí, rozhodně je nevyhodím! Teď jsou v čistírně a pak je zkusím levně prodat. Budou to alespoň šaty s příběhem.

Jaký byl nejlepší a nejoriginálnější svatební dar? Páni, těch bylo! Nejoriginálnější byly asi dary od provozovatelů šachty – karbidka, pořádný vzorek místní rudy a certifikáty o způsobilosti řídit svatební důlní vozík potvrzené Báňským Úřadem! Pak kladívka od mojí svědkyně, ručně vyráběný nůž a sekera od kamaráda kováře, láhev kvalitní skotské, obrovská flákota španělského jamónu a od kamaráda ajťáka jsme dostali vlastní internetovou doménu včetně e-mailu. Jinak jsme dostali spoustu milých drobností a peněžních darů. Všichni byli předem varováni, že žádné hmotné dary nechceme, protože je nemáme jak odvézt. A díkybohu nám skutečně nikdo žádné velké zbytečnosti nedával.

Jak se líbilo vašim hostům? Dali vám nějakou zpětnou vazbu? Nejčastější zpětná vazba obsahovala slovo "nezapomenutelná" – což nevím, jestli mínili dobře nebo špatně, ale hlavně že měli zážitek. Někteří nám se smíchem říkali, že jsme totální magoři, fotograf nám spílal za to, jaké jsme si pro něj připravili příšerné světelné podmínky. A třeba od babiček žádná zpětná vazba nebyla, což bereme jako velký kompliment.

Víc fotografií ze svatby Lucie a Lukáše:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---