Uvolněná a pohodová svatba, na které se všichni protančili nejen k oltáři, ale i celým svatebním dnem. O přípravách z Norska, svatební zábavě a o mnohém dalším nám poreferovala nevěsta Kristýna.

Jak jste se seznámili a po jak dlouhé době proběhla žádost o ruku?

Seznámili jsme se na univerzitě, oba jsme si zapsali kurz fotografie a hned na první hodině přeskočila jiskra. O ruku mě požádal po tom, co jsme společně vycestovali na semestr do Norska, kde jsme si zkusili, jaké to je spolehnout se jen jeden na druhého. Bylo to asi po třech letech známosti, ale další tři roky trvalo, než jsme svatbu skutečně uskutečnili. Už žádost o ruku byla originální a pohádková. Kempovali jsme na severu Norska, řekl mi, že jde na ryby, zatímco já jsem čekala ve stanu. Přišel pro mě, že viděl papuchálky, ať se jdu podívat a místo papuchálků byl na pláži nápis "vezmeš si mě Kristý?". Ten letní den na severu nezapadalo slunce a dokonce se vyjasnilo a oteplilo tak, že jsme se druhý den na stejné pláži koupali.

Než jsi se za svým nynějším manželem přestěhovala do Norska, udržovali jste vztah na dálku. Bylo to hodně náročné? Zocelilo vás to v něčem?

Bylo to náročné asi jako každý vztah na dálku. Jenda odjel na necelý rok a párkrát jsme se navštívili. Byli jsme v té době spolu pět let a byli jsme si jistí, že to zvládneme. Ale těžké to bylo. Já jsem si po studiích sehnala práci v Čechách a nemohla jsem s ním sdílet nové zážitky a on byl zase zaneprázdněný studiem v Norsku. Každý jsme zažívali něco jiného a poznávali nové lidi. A i když jsme se trochu odcizili, protože komunikace trochu vázla (nesnáším Skype a Jenda zase moc nepoužívá telefon), stejně jsem věděla, že nikdo lepší pro mě neexistuje. A zřejmě tomu stejnému věřil i on.

Čili většinu věcí jsi zařizovala z Norska. I včetně šatů?

Měla jsem hodně času, takže jsem si vše naplánovala tak, abych před svatbou neměla zbytečný stres. Nemyslím, že by to bylo o tolik náročnější. Jen jsem si musela všechno důkladněji promyslet. Rok dopředu jsem si při jedné z návštěv Čech zašla do půjčovny svatebních šatů a definitivně se utvrdila v tom, že takové šaty nejsou pro mě. Na dálku jsem si našla návrhářku, úžasnou Petru Brzkovou, která působí v Plzni. Byla jsem nadšená, protože hned na první schůzce pochopila moje přání a sama měla nápady podle mých představ. Necelé 4 měsíce před svatbou už jsem měla hotový základní střih šatů a to mě uklidilo, protože už ten byl téměř perfektní.

Možná, kdybych byla nevěsta, která se chce účastnit svatebních veletrhů, obejít si osobně všechna z mála půjčoven svatebních šatů, zlatnictví a květinářství, bylo by to složité. Nakonec byl výsledek lepší možná právě proto, že jsem svatbu plánovala na dálku. Nesoustředila jsem se na dodavatele pouze z jednoho města, ale sledovala jsem nabídku a inspiraci globálně především na Pinterestu. Takže se mi šily svatební šaty, podle obrázku jsem si na dálku nechala vyrobit snubní prsten od zlatníka Daniela Haly a podle návrhu vznikl i věnec od Magaely.

Veškerou dekoraci jsem vyráběla o dlouhých zimních norských večerech a spoustu doplňků jsem koupila v úplně bezvadném norském obchodě, který v ČR chybí. A s další dekorací mi pomohly moje kamarádky. Před svatbou jsem odjela do Čech na celý měsíc a s kamarádkou jsme u ní v práci skládaly origami a stříhaly a lepily srdíčka na špejle. Byl to úžasný měsíc, který se točil jen okolo mě a jsem za to všem moc vděčná.

Jak probíhal váš svatební obřad?

Na místě svatby, na statku Újezd u Plánice, jsme byli s některými hosty už od pátku. V sobotu dopoledne přijeli ti zbylí. Obřad probíhal až v jednu hodinu. Všichni tak měli dost času relaxovat na zahradě. U nás v pokoji probíhaly finální úpravy mých kamarádek družiček. A já už jsem jenom vyčkávala, usmívala se do fotek a popíjela sekt. Sledovala jsem z okna, jak mají všichni pohodičku a z legrace jsem na ně volala, ať se už laskavě dostaví na místo obřadu, že bych se už ráda vdala. Obřad probíhal na stejné zahradě jako posvatební veselí- pod stoletým ořešákem. Chtěla jsem veselý obřad. Když zazněly první tóny písničky "Hall & Oates – You Make My Dreams Come True", začaly nastupovat družičky v páru vždycky s družbou, svědkyně se svědkem a přitančili si až "k oltáři", na stejnou písničku za podpory svatebčanů, kteří tleskali do rytmu nastoupil i snoubenec s maminkou. Veselé rytmy vystřídaly trochu vážnější tóny "Regina Spektor – Us" a tentokrát pomalejším krokem jsem si vychutnávala svůj příchod já s tatínkem a malými družičkami.

Celý obřad jsme si s ženichem hleděli do očí a drželi se za ruku. Slova oddávajícího jsem bohužel moc nevnímala, mnohem více moji pozornost upoutaly vosy, které asi nepochopily, že květiny na mém věnci ve vlasech, jsou umělé. Motaly se kolem nás i oddávajícího a museli jsme se tomu několikrát začít smát. Pak obřad přerušil projíždějící traktor a štěkot všech pozvaných pejsků, následoval opět výbuch smíchu. Ale došlo i na slzy, kamarádky slzely celý obřad, nepomohl ani družba, který se je snažil rozesmát obličeji. Při pohledu na ubulené družičky a svědkyni jsem slzela i já. Jedna z nich mi dokonce musela, během obřadu, podávat kapesník.

Po obřadu při gratulacích hrála hlavní roli zase hudba. Nechtěli jsme takové ty typické romantické "cajdáky", ale pustili jsme playlist úderných a zábavných písniček, abychom atmosféru spíše odlehčili. Hned po gratulacích každý dostal aperitiv a mohli jsme si ještě se všemi připít. Spontánně jsme s manželem dohodli, že je ten správný moment na společný tanec, který jsme původně měli v plánu uskutečnit až večer. Vybrali jsme tentokrát českou klasiku, kterou máme oba rádi. Lenka Filipová – Prý se tomu říká láska. Hosté nás doprovázeli zpěvem.

Měli jste skvěle vymyšlené svatební noviny, kde u každého hosta byla fotka, informace odkud ho znáte a témata k rozhovoru. Líbilo se to svatebčanům? Nebylo těžké na každého z nich něco vymyslet?

S manželem jsme se shodli, že je pro nás důležité, aby byl ten den nezapomenutelný nejen pro nás, ale hlavně aby se bavili i naši hosté. Věděla jsem, že mi největší radost udělá, když se budou bavit a přátelit i mezi sebou. A protože se spousta z nich před tím neznala, pomohly k tomu právě svatební noviny, které jsme dělali právě jen kvůli tomu seznamu. Hosté byli nadšeni, většina si je vzala domů. Někdy bylo těžší něco vymyslet a u někoho by bylo témat nespočetně. To už záleží na tom, jaké má kdo koníčky a záliby. Ale snad jsme nikoho neurazili.

Na vaší svatbě se každý mohl vyřádit, co se týče zábavy. Vypíšeš nám pár aktivit pro svatebčany?

V pátek jsme s těmi nejbližšími hlavně dokončovali přípravy místa svatby, ale na večer jsem, hlavně pro kluky, měla připravenou zábavu. Fotbal v bodyzorbingovýh koulích. Ještě dopoledne, než je kamarád sbalil, nás v nich fotil fotograf. Byla to originální zábava, i když trochu fyzicky náročná a možná proto byla tolik oblíbená následná sauna a bazén.

Na den obřadu jsme měli, myslím, pestrý, ale nijak nenucený program. Snila jsem o tom, že budeme posedávat po zahradě a že nám k tomu bude hrát někdo na kytaru. Podařilo se mi přesvědčit a sehnat zpěváka Thoma Artwaye, sice na svatbách nehraje, ale uvěřil mi, že naše svatba bude spíš pohodová zahradní party. Máme podobný hudební vkus, takže hrál všechny moje oblíbené písničky. Musela jsem pořád zpívat a tancovat. Ostatní se mohli podílet třeba na tvorbě obrazu, byl to portrét nás dvou, který jsme vytiskli a rozdělili na čtverečky. Každý pak maloval jedno políčko a vznikla tak originální koláž. Vedle stojanu s tímto plátnem byla vlastně celá taková kreativní zóna, fotokoutek s nezbytnými rekvizitami, omalovánky pro nejmenší a na šňůře na prádlo visely fotky z našeho dětství a různé momenty z našeho společného života.

Když odjel zpěvák a než přijel DJ, měli jsme připravené promítání. Než jsme se sešli všichni, promítali jsme Boba a Bobka pro nejmenší. Netušila jsem, že to bude tak oblíbené i mezi dospělými. Kamarád ale připravil něco většího. Udělal s námi před svatbou rozhovor. Nezávisle na sobě, pokládal mně i manželovi stejné otázky typu: jak jste se seznámili, co se ti na něm/ní líbí, kde proběhla první pusa apod. Kamarád video výborně sestříhal, takže vznikly velice vtipné reakce a odpovědi.

Protože moje úžasné družičky všechny závodně tancují street dance, připravily si další překvapení, které jsme před tím večer společně cvičily. Když přišel DJ, ujaly se toho, aby se všichni roztančili. Na chytlavou písničku Mark Ronson – Uptown Funk (feat. Bruno Mars) měly připravenou neskutečnou choreografii a pak došly i pro nás dva. Dělali jsme překvapené, ale měli jsme předem naučených pár kroků, potom jsme postupně vytáhli na parket i ostatní. Dále se tancovalo, povídalo a někteří (dokonce i já) zvládli i noční koupání v bazénu.

Jaká byla atmosféra vašeho svatebního dne?

Na celé svatbě pro mě bylo nejdůležitější, aby vystihovala nás dva. Nelíbí se mi, když jsou ženich a nevěsta jako dvě loutky, které v ten jeden den skoro ani nejsou sami sebou. Nechtěli jsme, aby byl náš den příliš strojený. Atmosféra byla díky tomu a skvělým lidem dokonalá – taková, jakou jsem si přála. Každý se nenuceně bavil. Bylo to jako dovolená pro všechny. Překvapením pro mě bylo, že se nikdo nijak výrazně neopil. Vysvětluji si to tím, že to na naší svatbě nebylo „to“ hlavní.

Vaše oznámení bylo handmade. Měl ho "pod palcem" pouze ženich, nebo jste se na všem domlouvali?

Za ta léta, co jsme spolu, se náš vkus hodně vzájemně ovlivnil, takže teď se nám líbí stejné věci. Naštěstí. Neumím si představit, kdyby ženich chtěl vyrobit oznámení, které by nebylo úplně podle mých představ. Ale chvíli jsme sledovali inspiraci, až jsme se definitivně shodli na tom samém. A i když jsem "deadline" několikrát prodlužovala, obdivovala jsem ženicha, jak po večerech ručně kreslí a vybarvuje.

Po obřadu jste se šli fotit, ale samotné focení nemělo dlouhého trvání. Řekneš nám proč?

Oba nás fotografie baví, díky focení jsme se také dali dohromady. Máme rádi reportážní fotky. Proto jsme svatební focení svěřili do rukou reportážního fotografa Jana Šibíka, který ani inscenované svatební fotky a skupinky nedělá. Samozřejmě jsem toužila po nějakých těch výstavních fotkách jen s manželem, ale o to se postarala moje kamarádka a úžasná fotografka Nikol Herec. Protože se známe, nemuseli jsme se stydět a hlavně jsme se domluvili, že nějaké další fotky nafotíme v Norsku. Nechtěli jsme ze svatebního dne zmizet na celé odpoledne. Byli jsme pryč asi půl hodiny a oba jsme se chtěli vrátit a být zase mezi ostatními.

Dodržovali jste nějaké tradice? Pokud ne, tak proč?

Všechno jsme si dělali, jak jsme chtěli a jak jsme to cítili a ne tak, jak by se to dělat mělo. Třeba jsem ráno pomáhala chystat ženicha, protože kdo by to měl dělat jiný? 🙂 Každý jsme jedl ze svého talíře… Nedodržovali jsme tradice, u kterých nevíme, co je vlastně jejich význam. Takže kromě házení svatební kytice si žádný další svatební zvyk nevybavuji.

Co pro tebe bylo při plánování svatby nejdůležitější?

Určitě to, aby se všichni bavili. A taky, aby se mi podařilo vše, jak jsem si představovala. Bála jsem se, že pak narazím na věci, které jsem mohla udělat lépe. Promyslela jsem tedy všechny detaily. Důležité pro mě totiž bylo, aby všechno nenuceně plynulo a navazovalo. O to více se muselo vše plánovat a připravovat. Dopředu jsem musela myslet skoro na všechno, ale ve svatební na den už jsem nemusela řešit nic. Hodně tomu pomohlo to, že jsme měli vše na jednom místě bez zbytečných přesunů a dalšího organizování. Opravdu nerada bych řešila ještě nějaké zdobení aut, svatební kolonu a parkování. Všechny tyto starosti opadly. Po obřadu a aperitivu jsme se společně odebrali ke svatebnímu stolu, začali jsme společně polévkou, potom následoval raut a volná zábava.

Záleželo mi nejen na zábavě a občerstvení, ale také na dekoraci. Na té jsem si dala záležet, protože to je pro mě důležité. I kdyby si nikdo nevšiml jednotlivých detailů, to jak vše dohromady ladí, myslím, vnímali všichni. Nechtěla jsem nikomu nařizovat, co si mají vzít na sebe. Jen jsem avizovala, že se jedná o venkovní svatbu v srpnu, pánové tak mohli doma nechat saka a dámy podpatky. Trochu jsem se bála, aby svatebčané nepřišli oblečení jako na pohřeb nebo ve vytahaných oblecích a škrobených šatech. Nakoupila jsem spoustu motýlků, které jsme rozdali pánům a pro všechny jsem uháčkovala srdíčko jako brož. Bylo pro mě velkým překvapením, jak to všem slušelo a jak všichni ladili a zapadli. Myslela jsem, že tohle ovlivnit nedokážeme. Kamarád mi na to řekl, že přeci nás všichni znají a znají náš styl. Opravdu moc mě to potěšilo. Nejdůležitější věci jsou totiž ty, které se naplánovat nedají. Ale když máte skvělou rodinu a přátelé, můžete si být jistí, že i bez dobrého počasí a jídla bude váš den nezapomenutelný.

Jaký jste obdrželi nejkrásnější / nejoriginálnější svatební dar?

Kamarádka dala dohromady kuchařku. Recepty od nejbližších přátel a rodiny doplněné fotografiemi a vtipnými popisky. Jinak jsme si přáli dary finanční, které jsme použili na cestování, protože to jsou pro nás nejlépe investované peníze.

Stala se tvá vysněná představa o svatbě realitou?

Rozhodně ano. Každá nevěsta asi řekne to samé – že realita předčila očekávání. Ale myslím, úplně upřímně, že jsem přímo nadšená z toho, jak všechno vyšlo, že jsem si to celou dobu užívala stejně jako všichni ostatní.

Víc fotografií ze svatby Kristýny a Jendy:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---

Autor článku: Daniela Malá / Fotografie: Nikol Herec