Nevěsta Katka: „Můj ženich mi celý den mi říkal, že jsem jako princezna, takže se mi splnilo to, po čem touží všechny slečny.“

Naše nevěsty

19. čvc 2017
Daniela Malá
Jakub Kramárik

Téměř každá nevěsta si přeje, aby zásnuby proběhly romanticky a následná svatba aby byla prohřátá slunečními paprsky. Jirka svou milou Katku požádal o ruku v nemocnici, bez pokleku a prstýnku a jejich svatba byla řádně zasypána sněhem díky kterému mají fotky, které se jen tak nevidí. Vždyť stejně nejhlavnější je to, aby zaznělo "ANO". 🙂

Jak a kde jste se s Jirkou poznali? A kdo udělal první krok? Kdysi dávno jsem byla v divadle a tam jedna hra začínala slovy „Pokud si nenajdeš někoho na škole, tak tě pravděpodobně uloví nějaká husa v práci“, byla to samozřejmě veselohra. Ale já jsem ta „husa“, co udělala první krok a známe se právě z práce. Vídali jsme se několik let, ale neznali se. A pak jako lusknutím, jsme o sebe začali jevit zájem v ten správný moment.

Kdy jste začali mluvit o svatbě a v jaké zásnuby to vyústilo? Teď budu za největšího nudiče. My jsme mluvili o svatbě prakticky od seznámení. Zkrátka jsme věděli, že se jednoho dne budeme chtít vzít. Samozřejmě jsem doufala, že požádání bude romantické, sem tam jsem tiše záviděla všem slečnám ty krásné prstýnky a tklivé příběhy, jak se to celé událo.

No a u nás to padlo v nemocnici, kdy jsem byla celá smutná po operaci a Jirka, aby mě rozveselil prohlásil, že se vezmeme. Chvilku jsem vyčkávala, jestli to nebyl jen rozmar, ale asi o dva týdny později padlo něco ve stylu, ať už zařizuji, neboť to nestihnu. Takže bez pokleku, prstýnku, ale šla jsem do toho s tím, že můj muž není moc romantického ražení.

Psala jsi, že jste chtěli svatbu podzimní, ale měli jste spíše zimní. Pokazilo vám něco počasí? Listopad byl jasná volba. Ve stejný termín se brali moji rodiče, a navíc máme i výročí. A díky němu jsem si pamatovali, že při seznámení byl krásný podzim, pak jsme každé výročí měli výlet, plný barev a slunce. Vůbec jsem si zimu nepřipouštěla.

Do středy před svatbou jsem z toho byla opravdu smutná, ale pak mě to přešlo, protože to počasí je opravdu maličkost. Navíc fotograf v den svatby prohlásil, že miluje fotit svatby ve škaredém počasí, protože prosluněné fotky ho už nebaví. Navíc jsme byli jeho vůbec první sněžná svatba.

Jak vznikalo vaše originální oznámení? I když jsou portfolia firem se svatebním oznámením opravdu různorodá, tak mě nic extra nezaujalo. Zejména, když jsem dostávala oznámení od kamarádů a známých, tak všude se opakovala pořád ta stejná klišé. Nápad se zebrou jsem měla už dlouho v hlavě, ale přišel mi dětinský.

Pak jsem ho řekla kolegyni, která je profesionální kreslířka, a ta se pro ideu nadchla. Ve hře nebyla jen zebra, ale i panda nebo dalmatin. Rýmovačka, která všem oznámila naše plány vznikla asi za minutku během jedné delší chvíle v práci. Od dětství skládám jednoduché rýmy na blahopřání, odchody do důchodů a různé slavnosti, takže to šlo samo.

Jaké bylo tvé svatební ráno? A s jakými lidmi jsi ho strávila? Celou dobu jsem byla takzvaná „bridechilla“, ale ráno i mě dohonila nervozita. Vstala jsem dokonce před budíkem, který i tak byl nastavený na hodně brzkou hodinu. Nechala jsem si doma jen nejbližší: maminku a sestru. O nás tři se postupně postaraly kadeřnice s kosmetičkou. Bála jsem se studu před kamerou a foťákem při přípravách, ale bylo to v pohodě, ani nevím, že se tam hoši kolem nás motali.

Takže jsi bojovala si s nervozitou? Když pátrám ve svých vzpomínkách, tak byl jeden pořádně nervózní moment, ale to bylo v pondělí před svatbou. Jela jsem do salónu pro šaty a při oblečení jsem zjistila, že mě v pažích strašně řežou. První, co mi problesklo hlavou bylo, že jsem asi děsivě přibrala, ale jak jsem viděla zděšený výraz švadleny, tak mi došlo, že kila navíc to nebudou. Od poslední zkoušky místo délky zmenšila otvor na ruku. To byl problém.

V salónu, kde jsem si šaty nechala šít, byli velcí profíci. Bohužel ty šaty, které jsem zkoušela už spravit nešly, ale tým dalších tří švadlen mi přešil celý vrchní díl šatů v rekordním čase – do středy. Doma mě všichni uklidňovali a ve středu jsem se pro ně vypravila s oběma rodiči. Až na zpáteční cestě mi táta řekl „Mám u sebe peníze, a kdyby to pokazili, jeli bychom okamžitě do Ostravy a koupil bych Ti první šaty, které by se Ti líbily“. Takže i oni se báli.

Kdy tě ženich v den svatby spatřil? A co ti řekl, když tě uviděl? Byl celý vyjevený. Chtěla jsem na svatbu jiné líčení, než mám běžně. Přála jsem si být jiná, výraznější. Řekl mi, že mě z počátku vůbec nepoznal a celý den mi říkal, že jsem jako princezna, takže se mi splnilo to, po čem touží všechny slečny. Být princeznou, minimálně pro svého prince.

Kde se vaše svatba odehrála? Obřad jsme naplánovali v katolickém kostele v Třinci. Máme rodné domy od sebe dost vzdálené, takže jsme nechtěli upřednostnit ani jedno rodiště, proto jsme volili kompromis, ale s rodinným farářem. Oslava se konala nedaleko v polské Cisownici. Polsko jsme si vybrali, protože mají opravdu nadstandardní přístup k organizaci a vyšli nám ve všem neskutečně vstříc.

Chtěla ses vždycky vdát v kostele? Má to pro tebe větší kouzlo než například nějaká zámecká zahrada? Byla to jasná volba. Vím, že se to teď už nenosí, ale oba jsme s manželem silně věřící, chodíme do kostela a neumím si představit jiné místo než kostel. Zpívala nám schola a já si připravila pro Jirku i čtení. Díky knězi, ke kterému máme opravdu vztah, jsme měli svatbu, kdy k nám mluvil jako ke svým blízkým a ne k cizím. To bylo moc příjemné a osobní.

Máte úžasné zasněžené fotky, ale když tě vidím jen v těch šatech, tak je mi zima za tebe. Neodstonala jsi to? Samozřejmě, když padla věta „Sundej si kožich“, tak to bylo pro odvážné, ale naštěstí nás to ani jednoho nepostihlo.

Který moment z vaší svatby tě nejvíce dojal? Nejsilnější moment bylo, jak mě táta vedl uličkou. Hrozně jsem plakala a to i kvůli mému vlastnímu přičinění, neb jsem nás oba pořádně rozsekala. V minulosti jsem prošla vážnou nemocí a můj táta vždycky říkal „Bojuj, Káčo.“

Tak jsem mu těsně, než jsme si uličku prošli, řekla, že jsem ho poslechla a vybojovala jsem si to a teď jsme tady. Bohužel můj tatínek krátce po svatbě náhle zemřel, takže možná i proto je tento moment pro mě tak důležitý a emotivní. Bohužel na našem videu se na to nejsem vůbec schopna podívat. Možná za pár let.

Který moment tě naopak nejvíce rozesmál? Nejvíce lituji, že jsem nemohla být u vykoupení nevěsty. Jsme z vesnice a máme tady při svatbách hluboké tradice, které jsem nechtěla porušit. Proto jsme pro ženicha nachystali několik úkolů a jeden z nich byl zabít divé zvíře.

Do klece jsme s mou sestrou nastražily slepici, aby si myslel, že to budou opravdu jatka, na poslední chvíli ale vytáhla gumové kuře pro pejsky. Slyšela jsem huronský smích až domů, tak mi bylo jasné, co se děje. Ale velkou parádu v zábavě udělaly i hry, kdy se svatebčané smáli jako blázniví a my s nimi. Největší úspěch sklidil „svatební kočár“ a hélium.

Co si myslíš, že se vám na svatbě nejvíce povedlo? Na co jsi fakt hrdá? To je nejtěžší otázka ze všech. Mám jen pozitivní reakce ze stran hostů a věřím, že upřímné. I kamarádka, co loni byla na šesti svatbách řekla, že se se svým partnerem shodli, že ta naše byla nejlepší, tak to hodně zahřálo. Mám radost, že se nám nadmíru povedla zábava.

Moji rodiče několikrát v životě dělali svědky, tak měli v arzenálu i hry, které jsem ani neznala a to zabodovalo. I program, který jsme vymysleli pro svatebčany během našeho focení sklidil velkou odezvu. Svědci nám zařídili fotokoutek a prý byla i hra na seznamování rodin.

A na závěr. Co je dle tvého na svatbě nejdůležitější? Nabízí se říct obligátní, že hlavně rodina a užít si tu chvíli, ale pokud mohu nevěstám dát nějakou radu, tak opravdu je velice důležité vybrat si správně svědka. Není to jen o podpisu na radnici nebo v kostele. Je dobré mít někoho, na koho se můžete spolehnout, a kdo v ten den vezme starosti o chod na svá bedra, a kdo bude oporou a bude s vámi s nadšením připravovat celý den.