Když se řekne "typické místo pro svatbu", většina z nás si hned vybaví místa jako zámek, honosná zahrada, park, radnice… Ale jak to vypadá, když se snoubenci rozhodnou pro netradiční svatbu ve staré továrně? Na to vám odpoví nevěsta Jarča.

Představíš nám krátce sebe a svého manžela? Já jsem detailista, šťoura a neustálý kritik. Pořád něco vymýšlím a plánuji. Můj muž je flegmatik, kterého mé zběsilé poskakování a hysterčení nikdy nevyvede z míry. Toleruje mé šílené výmysly, a pokud o nich melu dostatečně dlouhou dobu, pomáhá mi je realizovat. Před svatbou jsme spolu chodili deset let.

Kdy sis uvědomila, že je to ON? Na tohle neumím odpovědět. Spíš zatím nikdy nenastala situace, ve které bych si řekla, že to ON není a že s ním být nechci.

Jak proběhla žádost o ruku? Manžel není mužem velkých gest, takže divně. V podstatě jsem se ho jednoho dne zeptala, jak to vidí do budoucna a on odvětil, že počítá s tím, že budeme spolu. Poté se dlouho nic nedělo, sem tam jsme vymýšleli, kde by se to dalo uskutečnit, nic nás nenapadalo a tak uběhlo několik let. Když jsem objevila továrnu, opět jsem nadhodila téma „svatba“ a muž pravil, že do vánoc proběhne oficiální žádost o ruku. V dubnu už mě přestalo bavit čekání, takže jsme si jeden večer sedli, našli si statek v Českém ráji, kde se nám líbilo, zarezervovali si datum a všem ho oznámili. Muž prohlásil, že teda se žádostí o ruku pokročí a jal se vybírat prsten. V červnu jsem měla plné zuby dotazů kamarádek na téma žádosti o ruku a všechny jsem odkazovala na muže, ať jim povypráví, že to je bezvadná historka. Kdyby nesliboval, bylo by mi úplně jedno, že nic oficiálního neproběhlo, ale takhle jsem nevěděla, co říkat. A pak mě jednoho dne naložil do auta a odjeli jsme přes půl republiky kamsi do zlatnictví, kde si vyzvedl prsten, uložil ho u mě v kabelce, a když jsme se cestou zpátky zastavili na hřbitově, poprosil mě, ať ho vyndám a požádal mě o ruku. Před hřbitovními vraty vedle auta. Takže stále posílám všechny, kteří dychtí po příběhu, ať se zeptají manžela.

Vaše svatba se odehrávala v továrně, proč jste se rozhodli pro tohle místo? Továrna má úžasnou atmosféru, spoustu prostoru a perfektní polohu (od našich je to asi sto metrů). Majitel a vůbec všichni z továrny jsou moc prima lidi. Rozhodování mezi radnicí a továrnou bylo jednoduché. Původně jsme v ní plánovali jen obřad, zbytek oslavy měl být na statku v Českém ráji. Dlouho jsme nemohli najít místo, kde bychom si mohli všechno zařídit sami. Nechtěli jsme se dohadovat v restauraci o útratu nebo o to, kdy máme s oslavou skončit a potřebovali jsme ubytovat dost lidí. Statek byl malý, ale při dobrém počasí by to vůbec nevadilo.

Tři týdny před svatbou jsem zhodnotila situaci. Počasí bylo špatné, předpověď taky, statek byl daleko, plno lidí by muselo někde čekat nebo abstinovat. Oslava by probíhala převážně venku a představa slavnostního oběda, kde babičky a dědové klepou kosu na pivních lavicích pod partystanem, mě poněkud děsila. Tak jsem poprosila pana továrníka, jestli by nás nenechal oslavovat v podkrovním sále v továrně. Pan továrník váhal asi minutu. Pak začal navrhovat, jak by se to dalo udělat. A tak jsem statek zrušila a nastal náš souboj s časem. Nakonec se vše podařilo, celá svatba se odehrála pod jednou střechou, kdo chtěl, přespal v továrně (včetně nás), přespolní spali u našich nebo v blízkém penzionu, některé rozvezl náš známý po okolí, místní došli domů pěšky.

Byli hosté zaskočeni ? Příjemně, nebo se objevili i ti, kteří byli překvapeni nemile? Při přípravách byli pomáhající hosté dost rozpačití. Jen málo si jich dovedlo představit finální výsledek. V den svatby byli nadšeni a překvapeni úplně všichni. Mluvili o zážitku ještě hodně dlouho po svatbě.

Jak dlouho trvala příprava továrny a kolik lidí se na ní podílelo? V průběhu léta pan majitel a jeho přátelé postupně vyklízeli sál, kde se měl odehrát svatební obřad. Po rozhodnutí o přesunu oslavy do továrny jsme měli tři týdny. Já i muž pocházíme z Lomnice nad Popelkou, kde stojí továrna, ale bydlíme 200 kilometrů daleko. Přímo v továrně jsme pracovali celkem osm dní (úklid a výzdoba obou sálů, schodiště a dvou místností na spaní). Pomáhali nám rodinní příslušníci, kamarádi, jejich kamarádi, celkem přes pětadvacet lidí. Paralelně s námi pracovalo osazenstvo továrny (asi deset lidí) na zprovoznění technického zázemí a úklidu ostatních prostor, ale nevím, kolik času jim to zabralo, třetí víkend už bylo vše funkční.

Co vše jste museli v továrně pro svatbu zrealizovat? Když jsme na začátku zařizování svatby došli k závěru, že nejlepší bude, když si vše uděláme sami, netušili jsme, jak moc doslova se to naplní. Pracovalo se hlavně na zcivilizování sálu, ve kterém byla oslava. Máte-li pouze prázdný, zaprášený prostor a chcete v něm slavit svatbu a poskytnout jakés takés přespání, potřebujete plno věcí.

Z technických úprav, které zrealizoval pan továrník se svými pomocníky, šlo hlavně o vytvoření technického zázemí. Prodloužili stoupačky a vytvořili splachovací wc (na chodbě v nice), přivedli vodu, připojili malý bojler a zprovoznili dřez, očistili a nalakovali sloupy, sehnali žárovky, zapůjčili nám techniku a nářadí (zejména stavební vysavače, vysokozdvižný vozík a pojízdnou plošinku), v místní hospodě vypůjčili velkou prosklenou lednici a ještě nám k ní donesli svoji vlastní menší ledničku. Nevlastní otec, elektrikář, v sále zprovoznil elektřinu a vytvořil zásuvky, kde bylo potřeba. Měla jsem strach, že se wc nepodaří nebo nestihne vytvořit, takže jsem pro jistotu objednala dvě mini toitoiky. My jsme za pomoci rodinných příslušníků, kamarádů a jejich kamarádů prováděli první víkend úklid – vysát a vyčistit celý sál a přilehlé místnosti (na spaní pro kamarády z daleka), umýt všechna okna (provedla tchyně se svou kamarádkou), odstěhovat nepotřebné krámy někam jinam. Moje mamka zajišťovala občerstvení pro „brigádníky“. Já jsem fungovala jako koordinátor, protože sotva jsem něco začala dělat, někdo přišel, že neví, co má dělat, kde co je, kam co odnést a tak jsem většinou místo práce všechny obíhala a vydávala povely.

Druhý víkend jsme do Lomnice nejeli, zato jsme s přáteli vyrobili dekorace, zabalili staré krásné nádobí a vymýšleli detaily. Muž zajistil pivo a víno, já slivovici a další alkoholické i nealkoholické nápoje. Teplé jídlo na oběd a večeři a ubrusy jsme už měli objednané přes catering, takže jsme jen změnili místo dodání ze statku na továrnu. Taky jsem se stihla rozloučit se svobodou.

Třetí víkend se zdobilo a zařizovalo „nábytkem“. Pan továrník mě nechal vyřádit a dovolil mi použít vše, co v továrně najdu. Manželův svědek si vypůjčil auto a dovezl židle a stoly z kulturního domu z nedaleké vesnice, kde to zařídila moje kamarádka. Taky nám půjčil plno palet, ze kterých jsme poskládali sezení a ležení za použití povalujícího se sololitu. Pánové stěhovali dle mých instrukcí zařízení a nábytek a instalovali žárovky, dámy ze zahradnické geotextilie vyrobily potahy, aplikovaly je na všech čtyřicet židlí a dekorovaly sál. V průběhu víkendu se stihl rozloučit se svobodou i manžel.

Následovalo pět dní, během nichž jsem takřka nejedla, nespala a uběhla několik maratónů po továrně. To už jsem připravovala sama (muž musel být v práci), sem tam někdo zaskočil na odpoledne vypomoct, v půlce týdne jsem jeden den strávila tím, že jsem na otočku sjela domů, dotiskla fotky, poděkování, cedulky se šipkami (po zkušenosti s prvními brigádníky, kteří mi neustále telefonovali, že zabloudili cestou pro vodu a neví, kudy kam) a jiné záležitosti, nabrala milion dalších krámů a svědkyni.

Den před svatbou jsme se svědkyní především prostřely tabuli, rozmístily květiny, dodaly toaletní papíry, mýdla a ručníky, nachystaly nádobí na studené občerstvení a dokončovaly výzdobu a koutky se zábavou. Vytvořila jsem naši „svatební komnatu“ v odlehlejší části továrny (byl to v podstatě jen vyklizený maličký kumbál zvaný Ošetřovna, kam jsem natahala matrace, ložní prádlo a svíčky). Jeden kamarád nám poskytl aparaturu na oslavu a vytvořil internetové připojení, jiný kamarád ozvučil obřadní sál (a před obřadem hrál na přítomné pianino). Nakoupila jsem tunu zeleniny a moje sestra večer vytvořila saláty a pomazánky. Babička s dědou napekli houstičky (děda je vyučený pekař). Večer přijeli první hosté a byli ubytováni a instruováni. Mohlo se začít.

Kamarád vám vytvořil webové stránky, osvědčily se vám dobře?

Svatební web byl skvěle zpracovaný a dost nám usnadnil přípravu – hosté se vyjádřili, jestli přijedou, jaké preferují nápoje, jestli chtějí přespat a jak moc komfortně, jestli budou chtít odvoz a kam, mohli si zarezervovat věcné dary, domlouvali si spolujízdu a podobně. Snadno jsme je informovali o změnách a o tom, co je zhruba čeká, aby se mohli dobře připravit.

Na svatbě jste měli spoustu her, která vás a vaše hosty pobavila nejvíce?

Naše hosty dost pobavil rodičovský závod. Já a manžel jsme měli za úkol přemístit každý dvě „děti“ (nezapomenutelný byl dvoumetrový kamarád v dětském čepečku na miniaturním odrážedle) z bodu A do bodu B. Muž měl jedno „dítě“ živé a jedno plastové, které musel napřed přebalit. A jelikož vyhrál a stal se lepším rodičem, má to teď na talíři pokaždé, když se mi nechce přebalovat nebo uspávat naše miminko.

Nás naopak nejvíc pobavila židlovaná, na kterou bylo vybráno dvanáct hostů a když se zastavila hudba, museli všichni před usednutím splnit nějaký úkol (např. držet v ruce sklenici bílého vína, dámskou náušnici, pánskou botu a další, méně sehnatelné předměty). Zuřivé shánění požadovaných propriet bylo zábavné, ale vůbec nejlepší na tom bylo, že ten, kdo vypadl, dostal obálku s úkolem pro jeden měsíc (například „červen – pozvi novomanžele na koupaliště, září – pozvi novomanžele na vinobraní“). Na rok dopředu jsme tedy měli o akce postaráno.

Je něco, co tě na svatbě mrzelo?

Že se jí nedožil můj táta, určitě by s námi slavil až do rána. A že utekla tak rychle a druhý den na afterparty nezůstalo víc lidí, slavila bych klidně celý týden.

Vaše svatba byla velice originální, kde všude jsi sbírala inspiraci?

Největším zdrojem inspirace byla samotná továrna. Co krok, to nějaký zajímavý artefakt, stačilo to poskládat dohromady. Inspiraci pro šaty jsem hledala na Pinterestu, některé dekorace jsem „obšlehla“ z kamarádčiny svatby, většina věcí mě ale napadla až na místě a za pochodu. Do karet nám hrálo i štěstí – v den svatby jel kolem nějaký známý pana továrníka a zastavil se v továrně. Přijel nádherným veteránem, zmizel v útrobách továrny a my jsme po chvíli váhání neodolali a použili auto k focení.

Jak ses cítila, když ses ráno vzbudila jako vdaná žena?

Jako každá čerstvá novomanželka po třech hodinách spánku – šťastně a unaveně. Bylo ráno, venku šedivo, na okno bubnoval déšť, všechno dopadlo výborně a vedle mě pochrupoval můj muž.

A na závěr – jaký byl nejkrásnější moment z vaší svatby?

Pro mě takový moment nastal v soutěži, kdo je lepším rodičem. Marně jsem naháněla své dvě "děti" po sále a můj muž své rychlé vítězství nešel zapít, přestože ho zvali, ale přišel mi na pomoc.

Víc fotografií ze svatby Jarči a Petra:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---

Autor článku: Daniela Malá / Fotografie: Vojtěch Podstavek