Nevěsta Denisa: „Nechtěla jsem být utajená nevěsta a část dne prosedět sama na pokoji, zatím co se ostatní baví.“

Naše nevěsty

28. lis 2017
Daniela Malá
Jan Dikovský

Ačkoliv už se o slovo hlásí paní Zima, my se ještě vrátíme do slunečného svatebního dne Denisy a Míry. Jejich svatba se odehrála v romantických kulisách zříceniny Zvířetice, kde si v podvečer slíbili svou lásku do konce života během unitářského obřadu. A pokud stejně jako já nemáte tušení, o jaký druh obřadu se jedná, tak čtěte dál.

Deniso, kdy a při jaké příležitosti jsi se seznámila s Mírou? S Mírou jsem se seznámila téměř před šesti lety v práci. Ale chodit jsme spolu začali až o půl roku později. Tehdy jsem si sepsala 96 vlastností, které by měl můj ideální partner mít. Zahrnovalo to např. i to, zda upřednostňuje bydlení v bytě či domě, jaký typ vzdělání by měl mít, či to, že musí rád tančit. A také jsem stanovila termín, do kdy by se ten dotyčný měl objevit. Můj kolega z kanceláře mě pak přivedl na myšlenku, že by Míra mohl být pro mě vhodný. Což mě do té doby vlastně vůbec nenapadlo, protože je o několik let mladší než já.

Pozvala jsem Míru na oběd do mexické restaurace. Při rozhovoru na obědě vyplynulo, že dělal předtančení na plese ve Vídni. A světýlka začala blikat. Tančení na plesech a záliba v tanci je jedna z položek na seznamu, stejně jako vystudování humanitního oboru, apod. Již z jednoho oběda bylo zřejmé, že Míra splňuje hned několik položek ze seznamu, které se navíc u většiny mužů vůbec nevyskytují (kolik % chlapů chodí rádo tančit?). Že byla schůzka úspěšná, jsem poznala podle toho, že Míra navrhl se cestou zpět do práce ještě trochu pěšky projít. Následně už další schůzku inicioval Míra.

Kdy jste se začali bavit o svatbě? O svatbě jsme se bavili hodněkrát. Ale úplně jinak. V podstatě od začátku vztahu jsem Mírovi naznačovala, že nejsem příznivcem manželství. Snažila jsem se vysvětlit, že hlavní problém pro mě představuje podpis „onoho papíru“, který je podle mě zbytečný a to, že musím uzavírat právně závaznou smlouvu na to, že s někým chci být, mi prostě přijde absurdní a antiromantické. Podle mě dobře fungující vztah žádnou takovou smlouvu nepotřebuje a tam kde fungující vztah není, sebelepší smlouva (rozuměj svatba) mu nepomůže.

V dnešní době už dávno neplatí, že například informace o pacientovi může dostávat jen manžel/ka, ale dostane je osoba blízká a to lze samozřejmě po právní stránce ošetřit, pokud si to někdo přeje. Míra ale od počátku naopak signalizoval, že je pro něho svatba životně důležitá a hodně pro něj znamená. Nejvíce se o svatbě začal zmiňovat, když loni onemocněl a musel být měsíc doma. Za několik měsíců poté přišla žádost o ruku.

Kde jste si řekli své ANO? Proč jste se rozhodli pro toto místo? Své ANO jsme si řekli před zříceninou Zvířetice. Jídlo a program se pak konaly v přilehlém Hotelu hrad Zvířetice. Hodně lidí se nás ptalo, proč jsme si tohle místo vybrali, když jsme tam do té doby vlastně ani nebyli. Ale při hledání vhodného místa to bylo na první dobrou to pravé. Chtěli jsme obřad venku, ale s variantou pod střechou v případě špatného počasí. Zároveň jsme nechtěli příliš mnoho přesunů, takže jsme hledali ideálně něco, kde by bylo vše na jednom místě nebo aspoň v krátké vzdálenosti.

Kromě toho, že zřícenina samotná i její okolí jsou kouzelné, připadalo mi to jako magické místo. Ohromně se mi navíc líbil koncept majitele Hotelu hrad Zvířetice, který umožňuje, abyste si tam pozvali a dovezli vše tak, jak vy chcete: vaše jídlo a pití, vaši výzdobu, váš oblíbený catering a bez omezení si mohli svatbu užit. Jeho motto zní „Jen vy a hrad“. A tak to bylo. Jen my a hrad. Při hledání místa mě úplně vyděsily dlouhatánské seznamy pravidel a omezení, která od nás na jiných místech vyžadovaly.

Do jakého stylu jste vaši svatbu ladili? Asi se nedá říct, že to byl jen jediný styl. Bylo to určitě hodně přírodní, hlavně výzdoba. Trochu do boho s lapači snů. Obřad byl uvolněný, vtipný ale zároveň poměrně dojemný. Na svatbě byly i určité prvky elegance. Jako první manželský tanec jsme totiž měli připravenou choreografii waltzu. Celkově vše probíhalo ve veselé a uvolněné atmosféře a to byl asi ten nejdůležitější styl.

Kdo ti byl při přípravách svatby největší oporou? Jednoznačně mamča. Probírala jsem s ní hlavně výzdobu a vše, co se rostlin týká. Záměrně neříkám květin, protože součástí mé „větvice“ byly třeba modřínové větve a věneček byl částečně z vrby. Jmenovky na stolech byly na šiškách apod. Veškerou výzdobu včetně té rostlinné měla na starosti právě maminka. Také napekla veškeré koláčky, výslužky a cupcaky. Tatínek zase připravil a sehnal veškeré dřevěné podtácky včetně toho pod svatební dort. Nějak se ale podílel každý z mé i Mírovy rodiny a samozřejmě také naši nejbližší kamarádi. Svůj podíl má samozřejmě i Míra, který měl na starosti zařizování pití, hudby a ozvučení.

Proč jste se rozhodli pro obřad až od 17. hodin? Chtěli jsme obřad odpoledne, aby to bylo bez zbytečného shonu, a také jsme nechtěli hosty rozdělovat na ty, které zveme na oběd a na ty, které zveme až po něm. Chtěli jsme, aby s námi byli všichni od začátku a na všechny části dne. V ideálním případě jsme chtěli obřad od 15:00 hodin, ale bohužel naše oddávající měla v tu dobu už jinou svatbu, která byla od té naší vzdálená téměř dvě hodiny jízdy autem. Sice jsme mohli zvolit jiného oddávajícího, ale já jsem trvala na unitářském obřadu.

Co znamená unitářský obřad a jak probíhá? Obřad unitářské církve je druh církevního obřadu. Na rozdíl od jiných typů církevních obřadů neobsahuje modlitby, proslovy o bohu apod. Vše, co je řečeno, se týká pouze oddávané dvojice, toho, jak se seznámili, co je to jejich "spolu", jaký mají vztah ke svým rodinám a za co by jim chtěli poděkovat. Součástí také bývají vlastní sliby, nejsou však povinné, celé aranžmá obřadu je jen na dohodě s oddávajícím. Někteří jako součást obřadu zapalují společnou svíčku, sází rostlinu, svazují se jim ruce apod. To však záleží již na konkrétním oddávajícím, co třeba svatebčanům nabídne, že by mohlo být vhodné. My jsme si o obřadu s naší oddávající dvě hodiny povídali a ještě doma vyplňovali desetistránkový formulář, který měl tři části: společnou, každý o sobě a každý o tom druhém. Je to prostě forma obřadu, kterou vám udělají na míru tak, jak vy chcete.

Co bylo na programu před obřadem? Příjezd hostů byl naplánován od 15:00 hodin. Čekalo na ně drobné občerstvení, jednohubky, sladkosti a samozřejmě také pití. Aby se mohli mezi sebou dobře seznamovat, hrál jim k tomu všemu na křídlo mladý a talentovaný klavírista Tibor Engler. Od 16:00 hodin se ti, kdo chtěli, mohli zúčastnit soukromé komentované prohlídky zříceniny Zvířetice. Programu před obřadem jsme se účastnili i já s ženichem. Nechtěla jsem být utajená nevěsta a část dne prosedět sama na pokoji, zatím co se ostatní baví.

Jaká byla samotná cesta k oltáři? Co ti k tomu hrálo za skladbu? Cesta k oltáři byla pomalá. Co nejvíce jsme se s tátou snažili ji prodloužit. Hrála mi skladba Si Jamais J´oublie od ZAZ. Je to moje oblíbená zpěvačka a s Mírou jsme byli i na jejím koncertu v Praze. Připadal mi vhodný i text skladby, ve kterém se mj. zpívá, že pokud někdy zapomenu na sliby, které jsem sama sobě dala, ty mi je připomeneš. A to je prostě o mě a Mírovi, protože on mě hodně podporuje v mých snech.

Jak sis představovala, že budeš jako nevěsta vypadat? To bylo jednoduché. Aniž bych nejprve tušila, že je se jedná o současný trend, chtěla jsem vypadat jako víla, případně velekněžka. Od malička se zajímám o magii a časem se k tomu přidal zájem o fantasy, takže bylo jasné, že budu volit něco v podobném stylu.

Před úsvitem jste s manželem vzali láhev vína a šli jste se podívat na východ slunce do zříceniny. To muselo být kouzelné… Ano, bylo to kouzelné. Navíc to byla chvíle, kterou jsme vlastně jedinou na svatbě prožili úplně sami, kde nebyl žádný fotograf, kameraman, rodiče či kamarádi. Prostě jsme to byli jen my dva a východ slunce jako začátek našeho nového života.

Popíšeš nám překvapení s balónky, které si pro vás připravili vaši milí hosté? Mezitím co jsme po společné polévce nafotili s Mírou další sérii párových fotek, tentokrát ve zřícenině, Mírův bratranec pro nás zorganizoval překvapení. Všem hostům rozdal barevné balonky, na kterých byly přivázané korespondenční lístky se známkou. Svatební hosté nám na ně napsali, co pro nás udělají v případě, že korespondenční lístek někdo najde, pošle nám ho a my jej dostaneme do schránky. Všechny balonky po našem návratu z focení na pokyn zároveň vzlétly a k nám do schránky se dostaly dokonce čtyři lístky.

A jaké překvapení jste si připravili vy pro ně? Náš svatební program byl zakončen bodem „hrátky ve tmě“, což bylo závěrečné překvapení pro naše hosty, z nichž někteří se ode mě před svatbou snažili zjistit, o co přesně se bude jednat. Naším překvapením byl „ohnivec“, který do rytmu hudby tančil a žongloval nejrůznějšími způsoby s hořícími nástroji. Čas od času do toho také plivl oheň, aby bylo větší vzrůšo. Ohnivá show měla ohlas a na natočeném videu dokonce něčí hlas opodál komentoval vystoupení slovy: „Ty jo, to je lepší než striptýz" :-).

Už sis zvykla na nové příjmení? Svoje příjmení jsem vyřešila šalamounsky a kromě nového jsem si nechala také své původní rodné příjmení. Takže se představuji oběma jmény nebo podle situace vyberu jen jedno z nich. Své rodné příjmení používám hlavně při práci a to nové, když potřebuji rychle vyjádřit, že například vyřizuji něco místo manžela. Zpočátku se mi samozřejmě stávalo, že jsem automaticky vyhrkla jen to staré, ale postupem času využívám podle situace buď celé jméno, nebo jeho příslušnou část. Dvě jména mají výhodu, že dotyčný, kdo mě oslovuje, se vlastně vždycky trefí. Například můj šéf si nové jméno není schopen zapamatovat, takže mě stále při jednáních představuje a oslovuje mým rodným jménem a tím, že je mé rodné jméno stále částí jména, tak to vůbec nevadí a nevznikají žádná nedorozumění.