Nevěsta Kateřina: „Když jsem si kupovala své vintage svatební šaty, ještě jsem si neměla koho brát.“

Já osobně miluji prolézání second handů. Občas se vám totiž může přihodit to, že najdete kousek, z kterého historie úplně prýští. Stejně jako se to podařilo nevěstě Kateřině, která v "sekáči" našla své úžasně originální šaty z konce 50. let. Tenkrát si je koupila, aniž by plánovala svatbu. Uložila šaty do krabice a ty tam na ni počkaly do letošního června, kdy si je oblékla na svou svatbu s Lukášem.

Káťo, jaká jsou nejdůležitější data vaší lásky? Náš příběh začal už na podzim roku 2008, ale tehdy se naše cesty na dlouhou dobu rozešly. Spojily se znovu až v létě 2014, kdy jsme se náhodou potkali. Oba na kole, každý jel jiným směrem – já do kopce a Lukáš z kopce, ale i tak to zajiskřilo a na podzim už jsme spolu bydleli. Na konci léta 2015 se mě zeptal, zda s ním strávím zbytek života a v červnu 2016 jsme si řekli manželské sliby.

Jak jsi byla požádána o ruku? Chodíváme spolu alespoň jednou do měsíce „na rande“, kdy se hodíme do gala, potkáme se ve městě a užijeme si večer rezervovaný jen pro nás dva. Loňský srpen mě při jednom takovém večeru čekal u tramvaje s růží a byl celý jakýsi rozechvělý. Zavedl mě do skvělé restaurace, kde jsme byli oba poprvé. Byl překrásný teplý večer, nechali jsme se usadit venku a objednali degustační menu. Po předkrmu poklekl a řekl: „Necháš si mě?“

Moje reakce byla naprosto standardní, začala jsem nekontrolovatelně plakat štěstím a nebyla jsem schopna slova. Zbytek večeře jsme si užili ve velkém stylu, neustále se smáli, přijímali gratulace od obsluhy restaurace a dalších hostů a ještě v noci jsme tu novinu byli oznámit společné kamarádce a mé svědkyni v jedné osobě. Vzpomínám si, že ještě dlouho po zásnubách jsem cítila, že zářím štěstím.

Co pro tebe svatba jako taková znamená? Pouto na celý život. Závazný slib, který dávám jak sobě, tak svému vyvolenému. Následné svatební veselí je pro mě obrovskou oslavou lásky s těmi nejbližšími.

Jaké šaty sis pro tento den oblékla? Šaty jsou opravdu vintage. Jejich autem je Jacques Heim, francouzský návrhář, na přelomu padesátých a šedesátých let byl prezidentem Chambre Syndicale de la Couture Parisienne. Pocházejí pravděpodobně z konce padesátých let. Objevila jsem je před třemi lety v jednom second handu, ze zájmu jsem si je vyzkoušela a když jsem viděla, že byly šity na postavu velmi podobnou té mé, nenechala jsem se dvakrát pobízet.

Sice jsem tehdy na vdavky ani nepomyslela (taky jsem neměla ani koho si brát), ale říkala jsem si, že jednou třeba najdou svoje uplatnění. Šoupla jsem je do krabice pod postel a tam na mě až do letošního června počkaly. Závoj jsem objevila o několik měsíců později od nákupu šatů v tomtéž second handu, jen jsem ho malinko poupravila.

Boty jsem pořizovala až chvíli před svatbou. S těmi jsem měla největší problém, protože nabídka v obchodech mi přišla tristní. Nakonec jsem zakoupila tyto tělové semišové z vinted.cz. Využiji je při dalších příležitostech.

Jak celé přípravy a svatbu prožíval ženich? Už na začátku organizování jsme si úkoly rozdělili a pak všechny informace zapisovali do sdílených dokumentů (mohu jen doporučit). Všechny dobré i špatné chvíle jsme prožili spolu, většinou ruku v ruce, někdy se to neobešlo bez křiku Hádkou se ale tříbí názory, takže jsme vše brali sportovně.

Co ti tvůj manžel řekl, když tě poprvé spatřil ve svatebním? Povedlo se mi vše utajit a uviděl mě až ve chvíli, kdy mě otec vedl k oltáři. V tu chvíli jsem byla tak dojatá, že jsem přes slzy neviděla a upřímně, byla jsem plná takového koktejlu emocí, že si ani nepamatuji.

Svatební hostina se uskutečnila na celkem netradičním místě – v pivovaru. Jak se to hostům líbilo? A byla prohlídka? Místo jsme měsíc před termínem neplánovaně měnili a měli jsme opravdu velké štěstí, že zrovna v pivovaru Chomout měli volný termín a byli ochotni ho pro nás zarezervovat. Místo je naprosto ideální. Spojuje v sobě jak výhody poměrně velkého vnitřního prostoru, tak překrásného dvorku se vzrostlými stromy. Hostů bylo okolo šedesáti a krásně jsme se mohli rozptýlit do různých zákoutí.

Hosté si chválili zejména místní pivo (jak jinak), tak skvělou kuchyni, ale hlavně naprosto excelentní servis. Obsluha nás přímo hýčkala, všichni byli velmi milí, přirození, nesmírně rychlí a profesionální. Jsme jim opravdu moc vděční za atmosféru, kterou pro nás vytvořili.

Prohlídka pivovaru byla pro omezený počet lidí, ale nakonec si ji užili skoro všichni přítomní pánové. Všichni do jednoho byli nadšení místním přístupem k výrobě piva. Z prohlídky si odnesli také nějaké dárky na památku. Rozhodně to bylo skvělé a neobvyklé zpestření svatebního dne.

Objevila se během příprav nebo samotné svatby nějaká nepříjemnost? Měli jsme infarktové chvíle při domlouvání svatební hostiny v restauraci Konvikt v Olomouci. S organizací svatby jsme začali zhruba 7 měsíců před svatbou. Paní provozní Konviktu měnila pravidla hry ze dne na den, překrucovala už dohodnuté věci. Svatební plán i místo hostiny se neustále měnily, cca 2 měsíce před termínem nám řekla, že nás venku na nádvoří neusadí k jednomu stolu a že budeme sedět u více menších stolků (to jsem kategoricky zamítla, věděla od začátku, že chceme jednu velkou tabuli). Přislíbila nám kapacitu 50 lidí, to pak také popřela. Vymysleli jsme tedy, že hostina bude na parkánu (exteriér), což znamenalo pronajmout stan za cca 20 tisíc, zaplatit pronájem Univerzitě Palackého (1000 Kč na hodinu) a zaplatit paní Besedové pronájem ubrusů, příborů, nábytku a všeho. Cena hostiny rostla před očima.

Když měsíc přes termínem přišla s tím, že stan musí na parkánu stát od pátečního dopoledne do pondělního rána (spočítejte si pronájem 1000 Kč na hodinu) a pak si začala účtovat 8 Kč za papírový ubrousek a další blbosti, přičemž nám stále nechtěla dát kalkulaci hostiny a výši korkovného na víno, dostala jsem hysterický záchvat a rezervaci jsme zrušili. Zrušili jsme ji měsíc před svatbou, měli jsme tedy nárok na vrácení zálohy, ale tu nám doteď nevrátila – prý jsme ji stáli spoustu práce. To, že ona mě stála několik bezesných nocí, naše rodiče málem infarkt a spoustu domlouvání s dalšími lidmi z univerzity, raději nespomínam. Myslím, že zrušit svatbu tam bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě.

O vašem svatebním dni teploty dosahovaly 35°C ve stínu. Přineslo to nějaké komplikace? Nejsmutnější pro mě bylo, že se kvůli horkému počasí neúčastnilo svatby několik svatebčanů, kteří na tom nejsou zdravotně dobře. Výhodou byl určitě obřad v kostele, vnitřní teplota byla velmi příjemná a ani se nám z něj nechtělo. Horko bylo opravdu hrozné, trvalo už několik dní, takže svatební veselí asi nebylo až tak veselé, jelikož jsme byli všichni unavení a nesnědlo se jídla, kolik jsme si mysleli, že se sní. To ale byly maličkosti, nic závažného.

Jaký je to pocit – být vdaná? 🙂 Odpovídám na tuto otázku už s odstupem 4 měsíců, kdy ta největší euforie opadla. I tak se občas podívám na Lukáše s údivem a říkám si: „Tohle je můj muž a já jsem jeho žena!“ Je to moc krásný pocit. Myslím, že mě sňatek v mnoha ohledech uklidnil a zklidnil.

Jak svatbu prožívali vaši rodiče? Moji i Lukášovi rodiče nám byli po celou dobu plánů a příprav obrovskou oporou, za což jsem jim neskonale vděčná. Sami aktivně nabízeli pomoc, chtěli být součástí „přípravného týmu“.

Lukášovi rodiče si například vzali na starost výzdobu kostela, moji rodiče zase výzdobu svatební tabule, máma vyrobila věnečky pro družičky, babičky napekly koláčky. Moc bych všem snoubencům přála, aby měli stejnou podporu od svých rodin, jako jsme měli my.

V neposlední řadě musím říct, že i když jsme s tím nepočítali, obě rodiny nám na svatbu přispěly velkou částkou, takže jsme nemuseli mít svázané ruce a mohli si dovolit například zaplatit živou cimbálovou muziku.

Měli jste nějaké svatební hry? Bez toho by asi svatba nebyla svatbou. O přípravu svatebních her jsem poprosila naše svědky. Přála jsem si, aby svatební hry byly pro mě a Lukáše překvapením, a to se povedlo. Musím rozhodně ještě jednou poděkovat své skvělé svědkyni Alici za perfektní přípravu, má organizaci v malíčku. 🙂

Do všech her jsme šli naplno, abychom se pobavili nejen my, ale i ostatní svatebčané. Nejvíc jsme si asi užili hru, při které jsme měli hádat názvy různých skupin svatebčanů, podle toho, jak vstávali – například sestřenice a bratranci, Hanáci nebo studenti Univerzity Palackého.

Říkáš si o něčem takhle zpětně, že se vám to fakt povedlo? Když si vzpomenu, co mi dělalo největší radost, tak to byla zpětná vazba od svatebčanů, kdy se všichni shodli na tom, že to byl krásný a pohodový den.

Nebyl zadaný dresscode, nebyla povinná zábava, všichni dělali jen to, co se jim chtělo. Takže za největší úspěch považuju to, že jsme byli schopni (za pomoci rodičů, svědků, kamarádů a lidí z pivovaru Chomout) vytvořit atmosféru plnou lásky a pohody. Rozhodně to byl den, na který budu vzpomínat po zbytek života.

Víc fotografií ze svatby Kateřiny a Lukáše:

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

---