Protea – květ pouště, který válcuje svatební trendy

Každá květina je krásná. Přece však existuje taková, která svým jedinečným vzhledem a velikostí ukradne pozornost těm ostatním. Je důkazem toho, že v nehostinné poušti může díky síle přírody vyrůst něco nádherného. Seznamte se s proteou – květem pouště.

Protea je rod rostlin z čeledi proteovité, který byl Carlem von Linné, švédským botanikem 18. století, pojmenovaný po bohu Proteovi, který měl stejně jako tento květ proměnlivou podobu. Protea pochází z jižní Afriky a patří do rodiny australských příbuzných jako je Banksia a Grevillia. Známe 1600 druhů proteí. Protea má velmi nápaditý květ tvořený špičatými lupínky nebo jehličkami, které mohou být zbarveny od bílé, přes růžovou s černým akcentem, žlutou, oranžovou až po červenou. Mohou být až 30 cm velké a dělají z ní královnu rostlin. Je to stálezelená rostlina, rostoucí na vyprahlých svazích Afriky.

Jak kombinovat proteu ve svatební výzdobě

Proteu je vhodné kombinovat s kteroukoli jinou květinou, hlavní je, aby barevně korespondovala s ostatními květinami a zelení v aranžmá či kytici. Například, je-li protea růžové barvy, kombinujeme ji s květinami v odstínech růžové různých textur a velikostí. Dobře se kombinuje s Lisianthusem, Garden Roses, s klokaními paprčkami (anigozanthos) a různými druhy eukalyptu.

Ve svatebních kyticích a aranžmá lze použít protea v jakékoli barvě podle barevné škály dané svatby, není pravidlem, že se na svatbu používá jen bílá protea. Například Proteu Serruria, Queen Proteu, Proteu White Owl, Mink Proteu nebo Venus Proteu. Protea – královna rostlin dodává svatebním kyticím a aranžmá punc originality a exotiky.

Protea vydrží dlouho

Protea, tak jako každá jiná květina, má své období životnosti, ale jelikož pochází ze suchých a teplých oblastí je pravdou, že v porovnání s třeba růží nebo pivoňkou vydrží mnohem delší dobu – i 2 týdny. Aby byla krásná co nejdéle a těšila oči nevěsty i po svatbě, je třeba konec dřevnaté stonku doslovně rozdrtit kladivem a teprve potom ji ponořit do vody.

Autorka článku: Dana Račko