Nevěsta Jana: „Náš příběh se začal vyprávět 16.9.2013 kolem 6 hodiny ráno na vlakovém nádraží v Chebu a pokračuje dodnes.“
Dneska tu pro vás nemám klasický rozhovor, ale příběh o tom, jak se Jana s Lukášem poznali, zamilovali a vzali. I když byla jejich svatba v prosinci, tak díky úžasné výzdobě člověk cítí útulnost, teplo a pohodu. Udělejte si trochu času a přečtěte si článek nasycený milými detaily.
Náš příběh se začal vyprávět 16.9.2013 kolem 6 hodiny ráno na vlakovém nádraží v Chebu. Jela jsem vlakem do Plzně a v Chebu jsem přesedala. Vlak byl celkem plný, a tak jsem vplula k Lukášovi do kupé kde byl sám a zeptala se, zda má volno, kam jede a jestli by mě před Plzní vzbudil, pak jsem si lehla a otočila se k němu zády (což ode mě bylo velmi moudré, jelikož Lukáš patří mezi „dolňáky" a výhled na moje pozadí v riflích se mu prý velmi líbil).
Když mě vzbudila průvodčí při kontrole jízdenky už jsem nemohla usnout a tak jsme se dali do řeči a těsně před Plzní mě Lukáš požádal o telefonní číslo (je nutné podotknout, že on byl v nažehlené košili a celkově velmi pěkně a pečlivě upraven, zatímco já jsem vzhledem k následné cestě do chaty uprostřed lesa na sobě měla otrhané staré botasky špinavé až hanba, seprané rifle, krosnu zabírající půlku kupé a na hlavě vrabčí hnízdo, vstávala jsem totiž ve tři ráno a tak nějak jsem měla v plánu se ve vlaku dospat a ne se seznámit s nejlepším a nejvíc sexy chlapem na světě).
Napsal mi hned ten den večer a během následujících dvou měsíců jsme si vyměnili tisíce SMS než jsme do toho 17.11.2013 praštili definitivně. Pak to byl celkem fofr ani ne za dva týdny jsem ho představila doma a já byla jako první děvče, které si zasloužilo být představeno rodičům, podrobena seznámení hned o Vánocích. Během následujícího roku se vše ustálilo a my už věděli, že se vezmeme, a dokonce jsme měli jasno v tom, kolik budeme mít dětí a jak se budou jmenovat.
Jelikož jsme oba ještě studovali bylo jasné, že plány na svatbu a děti se uskuteční až budeme oba mávat diplomy nad hlavou. V lednu 2017 jsem dodělala poslední státnice a už jsem jen čekala kdy přijde „TEN" dotaz, protože Lukáš věděl, že bych byla ráda požádána o ruku dříve, než otěhotním, ale oba jsme už chtěli miminko. Den D nastal 6.5.2017 a byl to celkem „cardio" zážitek . Ráno mi Lukáš řekl, že má nějaké starosti v práci a že se jde projít, aby si provětral hlavu, což nebylo nic neobvyklého a já si dál ležela v posteli.
Když se vrátil, požádal mě, abych zavřela oči a natáhla ruku (v tu dobu mi místo květin nosil mé oblíbené laky na nehty a já tedy natěšeně čekala další), do dlaně mi položil obálku a se slovy „napočítej do 20 a pak to otevři" se vypařil. To už mi začalo svítat a stejně jak rychle mi docházelo, co se děje, se zrychlovalo i moje počítání. V obálce byl krásně sepsaný postup toho, co mám udělat a kam jít. Lukáš si pro mě totiž připravil „hledání pokladu".
Krátce řečeno mě prohnal po okolí a poslední obálku schoval na benzínce, kde na něj prý koukali značně podezřívavě a mysleli si, že se jedná o skrytou kameru. V posledním „úkolu" mě poslal zpět domů, kde už na mě, na konci cesty značené lístky růží, čekal na kolenou s připraveným dřevěným prstýnkem a důležitou otázkou.
Pár dní po zásnubách jsme začali makat na miminku a na Linkin Park do Prahy jsme už jeli vlastně tři, což jsme sice nečekali, ale rozhodně jsme si nestěžovali. Každopádně nás náš Grootík (tak jsme říkali prckovi dokud se nenarodil) donutil změnit plány a z naší plánované únorové svatby se najednou stala svatba prosincová, neboť jsme měli hned jasno, že se vezmeme ještě než se Grootík narodí, a to z praktických důvodů (příjmení, kojení na svatbě a celkově starost o miminko, vdovský důchod kdyby se cokoliv stalo, obíhání úřadů bez miminka apod.), ale až na datum svatby, mou abstinenci a nemožnost skákat na parketu nám Grootík ráz svatebního dne moc neurčil, přestože jsem se vdávala s velkým bříškem.
A teď konečně to hlavní, kvůli čemu jste mě oslovily. SVATBA. Lukáš až na pár zásahů nechal představu a realizaci jejího průběhu na mně. Jasný v prvních týdnech byl jen přibližný termín (listopad až prosinec) a prstýnky. Ty jsme chtěli klasické, nadčasové ze žlutého zlata a bez „serepetiček" okolo. Chtěli jsme, aby na první dobrou bylo jasné, co ty prsteny znamenají a také aby byly téměř bezúdržbové s dobrou možností je dříve či později nechávat velikostně upravovat podle potřeb.
Z našeho pohledu to jednoznačně splňují právě elegantní zlaté kroužky bez kamínků a zdobných rytin. Já mám navíc ráda, když jediným rozdílem v snubních prstenech manželů je jen jejich velikost a ne vzhled. Prsteny jsme si nechali vyrobit přímo v kamenném zlatnictví (Zlatnictví Jan Fischer, Plzeň) a kromě fotografa to byla jediná položka, na které jsme neměli v plánu šetřit, neboť prsteny a fotografie (video) jsou jediné, co Vám ze svatby nakonec zbyde.
To nejdůležitější jsme tedy měli a teď přišlo to nejtěžší a nejdelší zařizování z celé naší svatby, vybrat místo kde se to uskuteční. Už od začátku jsme věděli, že buď najdeme místo, kde si uspořádáme svatbu podle našich (dobře mých) představ, anebo se vezmeme pouze s rodiči a svědky na úřadě. Přála jsem si místo, kde bude moct proběhnout obřad a následně i oslava bez zbytečného přejíždění, kde bude možné mít vlastní alkohol (kvůli úspoře) a jídlo (kvůli dohledu nad jeho kvalitou), kde bude místo pro cca 50 lidí tak, aby to nebylo úplně namačkané a zároveň moc velké a neosobní.
Aby bylo nějakým přijatelným způsobem možné zajistit přespání a také aby bylo možné si tu místnost vyzdobit sám (nechtěla jsem na fotkách mít poděděný erár po padesáti jiných svatbách). Samozřejmě hrála velkou roli i cena za pronájem prostor a dostupnost pro hosty. Nakonec jsem musela ubrat z požadavků na jídlo a alkohol, a i tak jsem to pravé místo objevila doslova za minutu dvanáct 10. září 2017. Lukáš totiž „bouchl do stolu" a řekl, že buď do neděle najdeme místo, nebo se prostě vezmeme na úřadě, protože už se nemohl dívat na to, jak jsem z toho nervózní a pořád to řeším.
V rozhodnou neděli jsem však objevila Angusfarm v Soběsukách a jejich stodolu a bylo vymalováno. Hned v následujícím týdnu jsme si potvrdily předběžně cenu, termín i nocleh a zajistili jsme si termín na příslušné matrice, kde bylo nutné kromě ohlášení jiného místa obřadu než jejich oficiálního, zjistit jejich postoj k trochu netradičnímu průběhu obřadu (jinak bychom museli oddávajícího řešit jiným způsobem), ale o tom později. Svatbu jsme tedy měli 9.12.2017 v Soběsukách o kterých jsme předtím ani neslyšeli.
Takže místo a termín jsme tedy měli a teď jen za tři měsíce zařídit zbytek. Na řadě byly mé svatební šaty. Téměř od začátku mi bylo jasné, že korzetovou šlehačkou přeplněné svatební salóny nebudou nic pro mě (i bez bříška je mě řádný kus s napěchovaným hrudníkem) a tak jsem se zaměřila na jak se dnes říká „fashion designery" a s pomocí tipů od lidí jsem objevila úžasnou paní Petru Brzkovou, která hned pochopila co hledám, doporučila mi co dělat a nedělat a nakonec mi navrhla a ušila nádherně jemné splývavé šaty, které se nosily téměř samy a nebyly z žádného potivého rádoby saténu ani tylu na kterém by se daly leda sušit houby, ale z krásně jemných látek.
Nadšená z nich jsem ještě teď, když o nich jen píšu, což ale platí i o samotné paní Petře, která byla vždy velmi milá a příjemná a co je nejdůležitější velice šikovná. Boty jsem měla mít ručně pomalované na téma Harry Potter, Temný rytíř a Strážci galaxie, ale slečna co mi je měla namalovat se na mě slušně řečeno vykašlala a tak jsem měla prostě bílé kecky s krajkovou tkaničkou. Byly pohodlné, v mém stavu bezpečné, a navíc velmi šmrncovní. Manžel nosí oblek každý den, takže s výběrem neměl problém a šel si ho „najisto" koupit do Van Graafu, aby měl na svatbu nový a jako takové oživení si ještě pořídil dřevěného motýlka ve tvaru netopýřích křídel (další odkaz na oblíbený film).
Zároveň s šaty jsem začala řešit svatební oznámení, to pro mě nebyla nijak životně důležitá záležitost a pokud bych nesehnala někoho kdy by mi je vyrobil dle mé velice specifické představy, nebyly by vůbec a ani by mi to nevadilo (lidé kterých se to týkalo věděli přesně kdy, kde, v kolik, proč i jak). Na svatební oznámení se totiž svatebčané podívají jednou maximálně dvakrát, řeknou „jé to máte pěkné" a pak to při nejlepším x let leží někde v šupleti a nikdo kromě Vás na něj už není zvědavý.
Proto jsem chtěla, aby především vystihovala mou a Lukášovu hravou povahu a bylo pro nás milým a vtipným připomenutím i po x letech, bez ohledu na to, zda ho svatebčané ocení či nikoliv. Při hledání jsem se musela potýkat s extrémním množstvím nabídek, kdy Vám vyhotoví svatební oznámení dle Vašich požadavků, kdy však Vaše požadavky musí vycházet z databáze již hotových obrázků, šablon, mašlí a jiných ozdob zakoupených na Ebay a následně nalepených na čtvrtku, což bylo úplně mimo mojí představu.
Naštěstí jsem dostala další tip (často jsem vycházela ze zkušeností jiných lidí), a to na paní Jitku Hyksovou (ATELIER ČERNÁ OVCE), ta se nezalekla mého návrhu, který vycházel z mé lásky ke kouzelnému světu Harryho Pottera, Lukášovo zálibě v Batmanovi a naší slabosti pro Strážce galaxie, především tedy malému Grootovi a vytvořila nám svatební oznámení ve kterém se všechny tyto zdánlivě nepropojitelné světy spojily v roztomilý celek. Nakonec se z pro mě naprosto postradatelné záležitosti stala jedna z nejmilejších upomínek na naší svatbu.
Tak místo máme, šaty máme, prsteny máme, svatební oznámení máme, ale co ještě nemáme je kytice a celkově výzdoba. Ze začátku jsem koketovala s představou, že si ji vyrobím sama, ale kvůli práci, běhání po doktorech a snaze odpočívat, když mi to nevolnost dovolila, jsem to rychle vzdala. Naštěstí jsem měla květinářství vybrané relativně rychle (místa kde to zavánělo organzou, umělou hmotou a rádoby diamanty jsem ihned vyškrtla ze seznamu) a jelikož se jmenuje „Květiny u Jany a Lukáše" nebylo co řešit.
Pan Lukáš Hejlíček se při představě zimní svatby tak rozzářil, že to skoro vypadalo, že se ožení sám, a to nadšení mu vydrželo, přestože jsem nechtěla na stoly ubrusy, pod prstýnky polštářek, výzdobu na auta a ako vývazky pro svatebčany jen klasické myrty bez příkras. O to víc se však vyřádil na svatební kytici, která byla prostě waw, výzdobě stolů a všech ostatních drobnostech (malá korsáž pro mou několikaměsíční neteř byla skoro stejně roztomilá jako ona sama).
Již jsem to psala v recenzi, ale zopakuju to i tady, pan Hejlíček měl relativně dost volnou ruku (má představa byla jen „zimní svatba ve stodole bez ubrusů a bez vysokých sklenic (kvůli obřadu), které měl původně v plánu použít) a kromě výroby měl na starosti i její instalaci na místě, kdy udělal něco, co ho v mých očích vyzdvihlo ještě o kus víš než jako někoho milujícího svou květinovou práci.
Na dvorku stodoly, kde se vše odehrálo, zbyly z předešlé oslavy velké bílé lucerny, které byly zadělané od bláta a bůh ví čeho ještě. Pan Hejlíček sám od sebe bez toho, že by mu to někdo řekl, ty lucerny sesbíral, vyčistil je a ze zbylých svíček, větviček a dalších propriet zbylých z výzdoby stolů s nimi vykouzlil krásnou dekoraci hned u vchodu do stodoly. Dělat to nemusel, byla to práce navíc, venku v mrazu a kromě mě (a i mně to došlo až po svatbě) nikým nedoceněná jako práce člověka, kterému záleží na každém detailu a který se nebojí se kvůli výsledku doslova umazat. Celkově musím říct, že za značnou část kouzelné atmosféry toho místa mohla právě výzdoba pana Hejlíčka.
Dort. Najít to pravé pekařství byl trochu oříšek, ale naštěstí se rozlouskl asi tak 20 metrů od květinářství. Hledala jsem čistě podle chuti a kvality surovin, nikoli vzhledu a dort od pana Zdeňka Mlnaříka (Dorty ZPM) vyhrál díky tomu, že používá mj. „falešný marcipán" ze sušeného mléka, který miluje moje maminka a já jí chtěla udělat radost a také kvůli milému přístupu.
Dort měl každé patro jiné (pivní těsto a náplň ze zakysané smetany byly nejlepší) a kromě potahu z marcipánu na prostředním patře nebyl jinak „sladce zdoben". Pan Mlnařík naprosto respektoval mé přání jednoduchosti, a kromě zápichu s našimi jmény a postavičkou Groota, dort ozdobil jen decentní přírodní mašlí což pro mnohé může být nuda, ale pro mě to bylo kouzelné a roztomilé.
V tuhle chvíli jsme již měli zařízenou drtivou většinu a chyběl nám už jen DJ a drobnosti jako dárky pro hosty, jmenovky apod. Nad živou hudbou jsme neuvažovali ani chvilku, jelikož písně, které z drtivé většiny obsahují repertoár kapel hrajících na svatbách, není nic co bychom vyhledávali. Navíc velkou úlohu na naší svatbě hráli filmové písně (např. – nástup ženicha Temný rytíř Watchful Guardian, gratulace Harry Potter a Ohnivý pohár Harry in winter, první tanec Mamma Mia When all is said and done) a ty jsme pochopitelně chtěli v originále, protože pro nás hodně znamenají.
Jako pozornost pro hosty jsem chtěla něco malého, praktického a milého. Vyhrály to u nás tužky se jmény a datem svatby, stříbrné velké rolničky a dřevěné vánoční ozdoby na které jsem lakem na nehty každému napsala jméno a využila je zároveň jako jmenovky (o Vánocích mi pak přišly fotky s vánočními stromky, na kterých ty ozdoby visely).
Po všem tom zařizování přišel den D. Celé svatební veselí začínalo až obřadem v 16:00, tudíž jsem nemusela vstávat ve 4 ráno abych stihla ze sebe nechat vyrobit člověka a mohla jsem se válet až do 7. Do Soběsuk jsme s rodiči a svědkyní dorazily zhruba v 9 hodin a hned z kraje jsme byli zaskočeni stavem stodoly. Narozeninová party, která se tam konala večer předtím skončila teprve v 7 ráno, o čemž svědčil celkový dojem. Naštěstí se všechno za pomocí obsluhy a pevné ruky mé svědkyně dalo do pořádku, a když pan Hejlíček spolu s rodiči a svědkyní dokončily výzdobu (a vyvětralo se), bylo to místo naprosto k nepoznání.
Někdy kolem poledne dorazil i Lukáš se svědkem, dortem a koláčky. Zároveň přijeli i manželé Nesvadbovi, kteří nám celou svatbu krásně zdokumentovali (paní Dagmar Nesvadbová fotila a pan Libor Nesvadba točil video). Musím říci, že hlavně z fotografií máme velmi hřejivý pocit a oba moc rádi vzpomínáme na to, jak milí oba byli a jak vše probíhalo volně a nenuceně a výsledek je tak krásný a přirozený. O naší spokojenosti svědčí také to, že jsme se hned další měsíc objednali na těhotenské focení. Téměř současně s Nesvadbovic týmem dorazila i paní Ivana Kuchynková, aby mě nalíčila a učesala.
To, že dorazila přímo za mnou a já se nemusela nikam vláčet s tím obřím břichem, bylo vážně super, a to nemluvím o tom, jak jsem díky ní nakonec prokoukla. Jelikož jsem byla utajená nevěsta, šla jsem se naparádit jako poslední, přede mnou paní Kuchynková stihla sfouknout mámu, sestru i svědkyni, protože od okamžiku, kdy si mě vzala do parády, už mě nesměl nikdo vidět. Takže zatímco já ze sebe dělala těhotnou vílu, Lukáš se jal zařizovat zbytek. Občanky pro oddávající, vítání hostů, kteří se začali objevovat kolem 3 hodiny, než se nakonec šel také připravit na příchod k „oltáři".
Nyní by bylo dobré zdůraznit, že jsme měli komplet celou svatbu v jedné místnosti a hosté se na obřad dívali rovnou ze židlí, na kterých si následně dávali do nosu. S tím se rovnou pojí další zvláštnosti, a to především, že jsme nechtěli dělit hosty na „hosty na obřad" a „hosty na hostinu", ale chtěli jsme, aby si s námi užili celý den bez nějakých nepříjemných prodlev a dělení se. Jelikož však náš rozpočet nebyl nafukovací a lidí kteří jsme tam chtěli mít bylo na velikost stodoly v Angusfarm tak akorát, museli jsme většinu hostů požádat, aby se za nás omluvili svým polovičkám, protože jsme „zakázali" doprovod.
Věděli jsme, že je to hodně nezvyklé a někdo by to nazval možná nezdvořilé, ale raději jsme tam chtěli mít všechny, které máme rádi, než polovinu lidí, které máme rádi a polovinu lidí, které neznáme. Naštěstí to všichni vzali jako logickou žádost a bez problémů nám vyhověli. Možná tomu napomohl fakt, že se hosté dělili na skupinky, ve kterých se znali, a tudíž tam vlastně nikdo nebyl sám (až na pár výjimek, které jako individuality měly povoleny partnery).
Mluvím o tom hlavně proto, abyste se Vy, kteří řešíte podobný (či jiný) problém nebáli své hosty požádat o podobný ústupek (či cokoliv jiného, co se na první dojem může zdát jako vyloučené), protože přesně jak zní svatební mantra všech svateb „Je to Váš den" a je důležité zařídit si ho tak, abyste byli spokojeni hlavně Vy.
Zpátky k obřadu. Také při něm jsme chtěli pár věcí jinak, než je v Čechách zvykem. Především jsme si kromě klasického „Ano" chtěli vyměnit vlastní sliby a také jsme chtěli, aby při něm (namísto přípitku) pár slov řekli naši otcové, což nakonec vyšlo jen napůl, neboť si moji rodiče jako proslov připravili překvapení, které nebylo při obřadu úplně vhodné a proto ho měli klasicky při přípitku. Zkrátka jsme si chtěli tu nejdůležitější část svatebního dne náležitě vychutnat a ani jeden z nás to nechtěl „odbít" klasickým civilním obřadem.
Důležité pro nás také bylo, aby nám rodiče takříkajíc „nečučeli jen na zadky", ale aby nám v rámci možností viděli do obličeje. Stejně tak jsme hosty chtěli mít spíše kolem nás než jen za námi, a proto jsme jako místo pro obřad zvolili střed stodoly a zároveň to bylo uprostřed „U" utvořeného svatebními stoly. Tím to celé na nás působilo mnohem příjemnějším dojmem a zároveň to hosty více vtáhlo do děje. Je to jedna z věcí, kterou bych chtěla každé nevěstě doporučit, alespoň k úvaze.
No hosté jsou již ošpendleni myrtou, sedí na svých místech, svědkové se za rohem posilňují a připravují se na svou roli a rodiče s Lukášem jsou již připraveni seřadit se do špalíru. Tak teď už jen táta doběhne pro mou velkou maličkost (stojící v koupelně před zrcadlem a dokola si opakující „proboha Přibylová hlavně nebreč") a můžeme začít.
Svatební nástup byl klasický, nejprve Lukáš s maminkou, pak moje mamka s Lukášovým tatínkem, svědci, a nakonec po chvíli napětí a změně hudby z Batmana na Lukášem vybranou svatební hudbu (CANON v D od Johann Pachelbel, verze od Stepan Grytsay, trval totiž na tom, že to nebude filmová hudba) jsem vešla já s taťkou. Nevím, jestli to někdo viděl, ale při vycházení pár schůdků dovnitř jsem pustila šaty o vteřinu dříve, než jsem měla, přišlápla si je a dovnitř málem padla po h… ústech. Naštěstí mě táta zachytil a já si uchovala důstojnost.
Když na to vzpomínám s odstupem, jediné, co si z mé cesty k Lukášovi pamatuji je jeho obličej. Bulel jako želva a neznalý divák by si až mohl myslet, že ho k tomu nutíme násilím, ale já (a ostatně všichni kdo ho znají) vím, že v tu chvíli byl jen maximálně šťastný a muselo to někudy ven. Je to možná divné, ale jeho obrovské dojetí na mě zapůsobilo až uklidňujícím dojmem a zarazilo mi to slzy, které se mi už už kradly ven. Vyvolalo to ve mně veliký pocit jistoty.
Věděla jsem, že dělám tu nejlepší věc, kterou ve svém životě udělat můžu (a na rozdíl od toho, kdy jsem si k němu poprvé náhodně přisedla do kupé, naprosto účelně) a že všechno je a bude tak, jak má být a že jsem tam, kde mám být, a hlavně s tím, s kým jediným tam mám být.
Dál vím, co se dělo hlavně díky svatebnímu videu, protože sama za sebe jsem měla obřad jako v mlze, a to hlavně od okamžiku, kdy jsme si začali vyměňovat sliby a Lukáš mi přiznal, že to má také tak a oba jsme se těšili právě na video, abychom se koukli, co že se to vlastně dělo. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že moje tehdy čtyřměsíční neteř se nám to téměř celý obřad snažila z plných plic rozmluvit. No, ale ať už jsme si to pamatovali nebo ne, obřad dopadl úžasně a byl velmi emotivní nejen pro nás, ale i pro vekou část svatebčanů (což je patrné z fotek, videa i jejich vlastních slov), dokonce se nám dostalo pochval i od některých z „dodavatelů", které jsme k slzám dojali také.
Po obřadu byl program víceméně klasický. Gratulace, přípitek s personálem a rozbití talíře (následovala menší rvačka nevěsty se svědkyní, která chtěla pečlivě sesbírané střepy zase rozházet), skupinkové focení rovnou na místě obřadu a zasednutí ke svatební hostině. Ta se skládala pouze z polévky, dortu a následně hned z rautu, protože se začalo jíst až někdy kolem půl šesté ne-li v šest (to si bohužel nepamatuju) a byla by hloupost servírovat ještě oběd. Před jídlem však ještě zazněly proslovy od Lukáše, svědka a mého táty, který nám (teda vsadím se, že spíš mamka s tátovo přispěním) nechal složit báseň o historii našeho vztahu a zároveň k té básni nechal namalovat komiks, což bylo v ten moment pro mě naprosto nevstřebatelné.
K té náloži emocí, které se mou těhotnou maličkostí cloumaly přibyl další vagón a řádně jsem ho já (a i Lukáš) vstřebala až další den pěkně v klidu doma. Bylo to prostě krásné, stejně jako řeč Lukášovo taťky při obřadu. O slovo se přihlásila ještě svědkyně, která si na nás připravila šprým s "vrácenými klíčky od ložnice" (na internetu jistě najdete návod ) a málem hned způsobila rozvod :-). Po polévce a rozkrájení dortu jsme otevřeli taneční parket prvním tancem novomanželů a následně ještě tancem s rodiči (na píseň Slipping Through My Fingers také z filmu Mamma Mia) a vypařili se na svatební focení.
Na focení jsem byla zvědavá a trochu se ho bála, protože já jsem celkem nefotogenická osobnost (naživo vypadám lépe než na fotkách, nebo si to alespoň myslím) a Lukáš se často směje úsměvem, kterému osobně říkám bezzubý (jako Bezzubka z filmu Jak vycvičit draka). Ale musím říct, že ty fotky dopadly prostě nádherně. Oba jsme nadšení a rádi, že jsou focené večer za tmy. Připadají nám takové něžné, romantické a díky té tmě i hodně netradiční. Zároveň jsem ráda, že na nich není vidět, jak jsme při tom zmrzli (byla opravdu krutá zima). Focení, až když se rozjela zábava, mělo tu výhodu, že na nás nemuseli hosté nikde čekat a kromě zimy nás nic nenutilo pospíchat.
Po focení jsme si ještě zahráli tradiční hru na otázky pro novomanžele a také jsem hodila svou kytici (ze slečny která ji chytila se letos na podzim stane paní ), Lukáš si to také nenechal ujít a po svobodných mládencích střelil můj podvazek (šťastlivec, který jej chytil se oženil na jaře) a i když svědkyně měla připravené další hry nedostalo se na ně, jelikož parket nezůstal ani na minut osamocen. DJ hrál tak, že pořád někdo tančil a litry rumu, whisky a vína také udělaly své.
Násilně jsme zábavu přerušovat nechtěli a nechali se lidi bavit podle svého. Lukáš se bavil s hosty na parketu a já jakožto Kinder vejce těsně před rozloupnutím (v klidovém režimu) jsem pokojně obcházela hosty u stolů a snažila se s každým popovídat. Musím říct, že atmosféra byla celou dobu uvolněná a pohodová a jelikož jsme nezvali nikoho, jen proto že bychom měli, nestrhla se žádná hádka a nádobí také nelítalo.
Celkově to dopadlo naprosto nad naše očekávání a svatba to byla romantická, zábavná a příjemná. Jídlo bylo moc dobré, pití teklo proudem a stejně tak tekly i slzy dojetí, štěstí a možná i zlomených srdcí, to když jsme si definitivně řekli ano a nejedna planá naděje tak pohasla :-). Jelikož výzdoba a moje kytice měly v sobě zakomponovaná světýlka vytvářelo to během večera velmi útulný dojem a myslím že to celkově podtrhlo atmosféru, kterou jsme tam spolu s hosty vytvořili.
Při zpětném pohledu bych pozměnila snad jen obsah krabiček první pomoci, které jsem umístila na WC a přidala víc prezervativů, které zmizly do jednoho :-). Ještě bych ráda zmínila pár praktických věcí. Jídlo a pití jsme platili za hosty my, ale požádali jsme je, aby si zaplatili nocleh. Jako svatební dary jsme si přáli pouze pořádně napěchované obálky a všem jsme to jednoduše řekli stejně jako všechny potřebné pokyny.
Nemyslím si, že je nutné si takovými věcmi lámat hlavu a vymýšlet nějaké záludné způsoby, jak to svatebčanům sdělit. Kytici jsem neházela svou (byla by to škoda, a navíc by asi někoho zabila), ale měla jsem k tomu účelu uvázanou jinou. A jeden tip, který se nám osvědčil. Dopředu jsme požádali hosty o název jedné či dvou oblíbených písní a takto udělaný seznam jsme poslali DJ, který tak měl představu, jaký druh hudby pouštět (hodně se opakovali Kabáti, které milujeme i já a Lukáš) a téměř každému byla zahrána oblíbená píseň.
Celkově jsem si těch pár měsíců a samotný den užila do poslední minuty, a kromě úžasného manžela mi je odměnou i jeho již několikrát spontánně vyznaná pochvala za to, jak krásně jsem to naplánovala a vymyslela což je od chlapa opravdu něco. Zopakovala bych si to klidně hned, ale počkáme a obnovíme svatební slib při 50. výročí svatby.
Na Váš dotaz, jak jsme prožily první den coby manželé je jednoduchá a nudná odpověď. Odpočívali jsme a četli si blahopřání. Jelikož jsme šli spát skoro jako poslední a spali jen pár hodin, bylo to hodně zapotřebí, zvláště když Grootík byl sice celý svatební den v klidu jako by v bříšku ani nebyl, ale hned druhý den si řekl, že mi to dá pěkně sežrat a prokope si díru ven.
A na otázku, jak jsem si sama sebe představovala jako nevěstu musím říct, že dětské představy si moc nepamatuji, ale jednu mám utkvělou dodnes. Pokud si pustíte film Cesta do Ameriky (1988), v závěru filmu uvidíte svatbu, která byla dětským snem mým i mé sestry. Teď v dospělosti jsem chtěla být hlavně šťastná nevěsta, a to jsem věděla, že se splní, protože jinak než z lásky bych se nevdávala (no dobře za Billa Gatese bych se vdala i bez lásky).
Náš příběh se začal vyprávět 16.9.2013 kolem 6 hodiny ráno na vlakovém nádraží v Chebu a pokračuje dodnes. Začali jsme jako dvě svobodné individuality a dnes již tvoříme rodinu, jejíž součástí je i malý Matýsek, který se nám narodil den po svatém Valentýnu. Jako dnes již zkušená nevěsta a maminka v zácviku Vám budoucím nevěstám, manželkám a maminkám chci říct jen toto: vdávejte a pořizujte si děti pouze z oboustranné lásky a ne ze snahy zachránit vztah, nechcete přeci dávat vydělat advokátům při ošklivých rozvodech a tahanicích o děti.
P.S. jako účastník této svatby (ženich) výše uvedený text věcně schvaluji :-).
Přidej příspěvek