Krásná letní svatba na Sv. Kopečku u Olomouce
Nevěsta Kristína (@kristinica) se pro vás rozpovídala o svatbě s jejím milým Pavlem. A byla to svatba vskutku veselá, ale bylo na ní i pořádné horko!
Svatba byla krásná, letní, tropická a hodně veselá, ale taky náročná. Pro civilní obřad jsme si vybrali odsvěcenou barokní kapličku v Olomouci, která byla úplně perfektní a ve které nám hrála na klavírní křídlo kamarádka. Pan oddávající citoval Malého prince, kterého jsme pak úplnou náhodou dostali ve francouzském originále jako dar od jiné kamarádky :). Na hostinu a zábavu jsme se pak přemístili na 10km vzdálený statek na Sv. Kopeček, který měl dlouhatánskou letní terasu s venkovním posezením, kde se sedělo až do půl třetí do rána a taky velikou zahradu se zelení a dětským hřištěm, kde menší děti závodily na skluzavce a starší kluci hráli fotbal.
Kdybyste se ptali, jestli bychom si to všechno zopakovali ještě jednou, odpověď by byla jednohlasné NE. 🙂 Bylo to krásné, ale jednou stačilo. Prakticky všechno jsem si zařizovala sama a svatbu jsem chystala skoro rok. S mužem máme velké rodiny a lidé se k nám sjížděli od Prahy až po střední Slovensko, asi polovinu lidí jsme i ubytovávali. Chtěli jsme menší svatbu, ale protože máme v rodině vážně dobré vztahy, nedalo se moc škrtat, takže nás bylo přece jen 75. Navíc bydlíme a pracujeme 80km od místa svatby a organizovat ji na dálku bez auta bylo občas taky trochu peklo. Třeba když jsme jeli skoro dvě hodiny autobusem a MHD na schůzku, kde jsme po půl hodině čekání zjistili, že paní s námi vlastně ani nepotřebuje mluvit. Díky zpoždění nám ujel poslední spoj zpátky domů, takže jsme jeli oklikou přes druhou stranu Moravy, vlakovou výluku a pak hodinu náhradní dopravou vytopenou na 16°C (byl horký červen) takže já po tomto výletu skončila s antibiotiky.
Do toho jsem měnila měsíc před svatbou práci (což je samo o sobě super, jen to načasování) a v týdnu před svatbou jsme k mé smůle otevírali úplně nový podnik, takže jsem byla každý den 12h v práci bez možnosti volna a po nocích dodělávala svatební detaily. Jsem takový ten kreativní typ, co si vezme svatbu jako vlastní tvůrčí projekt, takže jsem tvořila svatební noviny, omalovánky, dárky pro hosty, bonbónové dózy, prskavky, knihu hostů, rekvizity do fotokoutku, květinový náramek pro družičku a protože mě baví krasopsaní, všechny možné tabule, cedule, jmenovky, zrcadlo, popisky… Měla jsem toho nachystaného ještě víc, ale v zájmu zachování posledních zbytků psychického zdraví, jsem se na to z časových důvodů vykašlala. Nechtěla jsem lidi nutit do nějakých her a aktivit, tak jsem vymyslela ve spolupráci s Pinterestem dobrovolné seznamovací „bingo“, které mělo velký úspěch. V podstatě šlo o to, získat podpis člověka, který splňoval text v daném políčku. Další srdcovka byla velká tabule s rodinnými svatebními fotkami převedené na polaroidy. Rodina u nich vzpomínala na svoje svatební dny a občas přidali i nějakou super historku, kterou jsme ještě nikdy neslyšeli. Tenhle family wedding tree byl asi můj nejlepší svatební nápad.
Velká škoda byla, že jsme si nemohli nachystat věci na statku den dopředu, protože se tam konala jiná svatba. V den D tam měli donést věci ženich se svědkem, ale trochu nestíhali a hlavně na cestě zpátky zjistili, že nemají prstýnky ani ženichova motýlka. Tak to otočili poprvé… Když dojeli zpátky do kaple pro změnu zjistili, že tam nechali komplet všechny kytice. Abych vám to krátce shrnula, měli jsme asi všechny takové ty klasické svatební patálie – týden před svatbou jsem zjistila, že mi salon vyměnil celou sukni na svatebních šatech, kterou jsem oplakala, někteří pozvaní hosté na poslední chvíli účast odmítli, zato někteří jiní, kteří ani neměli pozvánku, se k nám přidali až ke svatební tabuli. Ráno nám napsal hlavní (a jediný!) řidič na rozvozy, že je mu zle a nikam nejede, vysněné šaty se mi vzadu rozpáraly ještě před obřadem, někdo nedovřel helium na balonky pro děti, takže skoro celá bomba utekla, svatební kytice se ani na míle neblížila tomu, co bych si přála. Ženichova korsáž byla příliš velká, takže mu neustále padala a snad kvůli horku byly všechny květy polozvadlé a kytice pro svědkyni hned opadala. Jediné, co mě ale doopravdy mrzí je DJ.
Představovala jsem si tolik písniček, které by na naší svatbě mohly zaznít! A kolik na ně máme společných vzpomínek! Jenže ze sepsaného seznamu, který jsem chystala spoustu dní, jsme toho moc neslyšeli. Nechce se mi to už moc rozebírat, zkrátka to navzdory všem předpokladům moc dobře nedopadlo. Kromě toho, že nehrál podle domluvy, začal náš milý DJ kolem půl desáté pít, občas byl i hrubý na hosty, zejména na ty, kteří chtěli zahrát něco na přání. Kolem jedné v noci ho to přestalo bavit úplně a chtěl ukončit naši svatbu, i když my chtěli ještě tancovat. Na závěr si sedl opilý za volant svého drahého auta a odmítal se nechat odvést do ubytování, napálil do dopravní značky a i přes spousty naléhání odjel. Měla jsem příšerný strach, že za těch 8km cesty někoho zabije, takže jsme s mužem čekali do půl čtvrté do rána na schodech na poslední auto, abychom se dozvěděli, že naštěstí se nikomu nic nestalo. Uf.
Jeden z nejhezčích okamžiků po obřadu pro mě byla nedělní snídaně na terase. Sešla se tam nejbližší rodina, bylo překrásné letní ráno a ze mě konečně opadl veškerý stres a obavy, protože už bylo po všem. Nechtěla jsem si to přiznat, ale asi jsem si toho na sebe vzala příliš mnoho – lehko se řekne, předej část někomu jinému, avšak u nás se rodina do příprav moc zapojovat nechtěla. Přesto všichni hosté vypadali, že si svatbu moc užili, všechno nám moc chválili a i fotky jsou plné rozesmátých lidí, které máme nejraději. Jsem ráda, že jsme nečekali až budeme mít víc peněz, času nebo nápadů, protože nejlepší čas je stejně teď a navíc jedna z babiček už není mezi námi. Díky rozlučce se svobodou jsem začala s baletem, na který chodím do teď, užili jsme si zaslouženou svatební cestu na bílých plážích Afriky a co je úplně nejlepší, z mého spolubydlícího a nejlepšího kamaráda se stal můj manžel a o to přece jde .
Děkujeme za rozhovor a přejeme všechno dobré!
Přidej příspěvek