Autentická svatba Alice a Radka: Modré svatební šaty si zamilujete!
Alice je taková moje spřízněná „beremková“ duše. Na těchto webových stránkách je aktivní od roku 2014 a vytvořila nespočet inspirativních alb. Když jsem začala merčit, že se chystá její svatba s Radkem, věděla jsem, že to bude stát za to. Jejich svatba byla autentická, byla jiná, byla přesně podle jejich gusta… A byla krásná. Její modré svatební šaty si zamilujete! 🙂
Na „Bereme se“ ses zaregistrovala už v roce 2014. Co tě sem přivedlo a kdy jsi konečně začala plánovat svou svatbu?
Je to tak, jsem taková „Beremese fosilie“. V roce 2014 jsme jeli s Ráďou, tenkrát jako čerstvý pár, na svatbu našich přátel na Balkán. A bylo to něco mimořádného – kdo trochu zná balkánský temperament, tak si to asi dokáže představit. Pro mě to byla první pořádná svatba, které jsem se zúčastnila, a vyrazilo mi to dech.
Od té doby jsem svatbám a jejich estetice úplně propadla, navíc jsme je s Ráďou začali i fotit, takže jsme zažili spoustu nádherných veselek na vlastní kůži a odnesli jsme si z nich neuvěřitelná setkání i zkušenosti. Samozřejmě jsem si přála, jako správný „svatbomil“, dopracovat se jednou i k vlastní svatbě. A dočkala jsem se – plánovat jsme začali po zásnubách na konci května 2019, takže jsme na přípravu měli přibližně 15 měsíců.
Jak vzpomínáš na zásnuby s Radkem?
Musím říct, že se Ráďa, jakožto naprosto antiromantický typ, překonal. Vzal mě na večeři do řecké restaurace a potom na procházku k noční Vltavě, kde – s výhledem na osvětlené Hradčany – poklekl a vytáhl prstýnek.
A já vzpomínám hlavně na pocit velké úcty a respektu, který jsem k němu v tu chvíli měla, protože i když v něm všechny tyhle formality vyvolávají doslova dávivý reflex, stejně to udělal a udělal to pro mě. Měli jsme v tu dobu za sebou těžké období, dokonce rozchod, a tohle byla potřebná katarze pro nás oba.
Jak jste prožívali přípravy svatby? Co pro vás bylo při zařizování nejdůležitější?
Období mezi zásnubami a svatbou pro nás bylo dost divoké, dvakrát jsme se stěhovali, z Prahy do Ostravy a potom zase zpět do Prahy, já jsem měnila práci, dokonce celý obor působení, takže jsme věděli, že na přípravu svatby nám nezbyde tolik mentální kapacity. Po zásnubách jsme jako první dohodli termín a našli lokaci.
Hlavním kritériem pro výběr místa bylo, aby poskytlo dostatečnou kapacitu ubytování a obecně nějaký komfort pro naše hosty, aby se tam cítili dobře i starší rodinní příslušníci nebo rodiny s malými dětmi. Mlýn Davídkov tohle poskytl vrchovatě, je to krásné místo, s historií a atmosférou, navíc s velmi profesionálními službami, takže se nemusíte bát, že to, co jste dohodli, najednou nebude platit, nebo že vám akci pokazí neprofesionální personál.
Hned jak jsme měli rezervované místo, oslovila jsem kamarádky z agentury Mia dělá svatby, protože jsem věděla, že budu potřebovat pomoct především s organizací a výzdobou, a nechtěla jsem s přípravami zatěžovat přátele, rodinu ani svého nastávajícího, nechtěla jsem naší svatbou nikoho otrávit, ještě než vůbec vypukne.
Viděli jsme to jako fotografové už mockrát – vystresované svědky, kteří si svatbu vůbec neužívají, protože mají víc úkolů než Herkules, vyčerpanou rodinu, která v předvečer svatby zdobila místo do dvou do rána… Tohle bych pro své hosty opravdu nechtěla. Děvčata z agentury mi pak pomáhala přijít na to, co vlastně chci – a že to se mnou nebylo jednoduché! – a čím víc se svatba blížila, tím jsem byla radši, že je mám.
Další důležitou položkou pro nás byl samozřejmě fotograf. Když jsme se po různých peripetiích dohodli na spolupráci s Kamilem a Simonou, věděli jsme, že všechno zásadní máme zařízené. I když i další dodavatele jsem samozřejmě vybírala až chorobně pečlivě.
Alice, toužila jsi vůbec někdy po klasických bílých svatebních šatech, nebo byly modré jasná volba?
Netoužila. Vzhledem k tomu, že jsem bledá jak smrt i po týdnu u moře a velikost XS nemám už dobrých deset let, bylo mi hned jasné, že bílá klasika by nebyla dobrý nápad. Nejdřív jsem nebyla tak odvážná a přemýšlela jsem o světle modré, pak jsem se postupně osmělovala až k finální barvě. Ale kolik obchodů s látkami jsem oběhala, než jsem si řekla „jo, to je ono“…
Nekecal mi do toho kupodivu nikdo, ani Ráďovi nevadilo, že nebudu klasická nevěsta, dokonce se mnou chodil na všechny zkoušky k návrhářce a viděl tak šaty ve všech fázích jejich vzniku. Reakce na šaty od svatebčanů pak byla opravdu pěkná, dostala jsem i přirovnání ke Sněhurce, což beru jako nejvyšší kompliment. 🙂
Co dalšího jste si udělali po svém a ne tak, jak by se to „mělo“ dělat?
Myslím, že naše svatba nebyla vysloveně netradiční, spíš měla svoje specifika. A v žádnou chvíli jsme nebyli motivovaní tím, že bychom chtěli být originální za každou cenu, spíš jsme chtěli zůstat autentičtí, věrní sami sobě, tomu, co máme rádi a v čem se cítíme dobře. Nakonec mě ale těch věcí, které byly „jinak“, napadá vlastně docela dost.
Třeba prstýnky. Máme s Ráďou jiný vkus, takže jsme si každý vybrali úplně jiný prsten. A jsme z nich pořád naprosto nadšení. Přistoupili jsme jinak i ke svatebnímu oznámení, které jsme si navrhovali sami a bylo napsané jako kus programovacího kódu.
I když reakce na něj byly smíšené, ne každý rozdýchal, že se až tak liší od tradiční svatební estetiky, pro nás pořád výborně vyjadřuje, kdo jsme – programátoři a muzikanti, také jsme do něj zahrnuli symbol jiřiček, které nám poprvé zahnízdily na balkóně pár dnů před seznámením a které nás vítaly i v září na Davídkově, kde už se připravovaly na odlet na jih. Motiv jiřičky pak provázel i další tiskoviny a objevil se na vývazcích, které jsme nepojali jako klasické myrtičky nebo mašličky, ale vyrobili jsme si doma vlastní barevné jiřičkové kolíčky.
Takovou lahůdkou pro mě byla na svatbě hudba, protože nám k obřadu a k prvnímu tanci zpívali naše spřátelené sbory. I večerní párty byla trochu jiná; sice jsme měli na tři hodiny objednanou výbornou kapelu (také dost netradiční, s „nehitovkovým“ repertoárem), ale pak už jsme to roztáčeli sami, hosté si přivezli různé hudební nástroje a hrálo se a zpívalo až do rána. Také jsme se rozhodli netýrat hosty nějakými zdlouhavými hrami a zahráli jsme si jen jednu, kterou pro nás připravila svědkyně s kamarádkou.
Pak už mě napadají jen drobnosti. Nedávali jsme hostům žádné dárky. Místo svatebních koláčků jsme objednali svatební buchtičky, typické pro Vysočinu, což byl pro Pražáky i Brňáky většinou velký objev. Odmítli jsme některé věci, které jsou dnes ve svatební výzdobě běžné: růžovou, srdíčka, různé nápisy, svítící písmena, prskavky. A obecně jsme asi zvolili poměrně netradiční, výraznou barevnou paletu, žádné decentní a pastelové barvy, které jsou teď na svatbách hit. Jo a nepořídila jsem si žádné supr čupr cool šaty na převlečení, takže jsem tam celou noc chodila jak hastroš a bylo mi dobře. 😀
Která chvíle ze svatebního dne pro tebe byla ta nejkrásnější?
Obřad. Na nádherném místě uprostřed lesa, ženich mi zpíval se sborem k mému nástupu. Oddával nás kamarád kněz, kterého znám dvacet let. Náš pejsek mi zasedl vlečku. Když jsme si vyměňovali sliby, plakali i ti největší cynikové. Obřad byl prostě neskutečný.
Hned v závěsu mám další dvě oblíbené chvíle. Když jsem jako překvapení pro manžela večer zpívala s kapelou šanson. Ráďa byl tak krásně dojatý, to byl pro mě hodně silný moment. A vtipný a trochu adrenalinový zážitek byl pro mě večerní společný skok do bazénu. Potvrzeno experimentem – ve svatebních šatech se fakt nedá plavat. Ale víš co? Ta svatba byla skvělá jako celek. Je vlastně dost těžké z ní vyzobávat jednotlivé okamžiky…
Chceš cokoliv dodat či vzkázat budoucím nevěstám?
Nenechte se tlačit do něčeho, co nechcete jenom proto, že podle maminky se to tak „sluší“, že to tak měla kámoška nebo že jste to viděly na Pinterestu. Dobře vybírejte lokalitu a dodavatele. Jsou to lidé, kteří dokážou pocit ze svatby docela obstojně pokazit, když neodvádějí dobrou práci nebo se nechovají profesionálně. Ve svatební den si zkuste jenom užívat a nic neřešit (a už vůbec neřešit nějaké blboviny). Hrozně rychle to uteče a to nejlepší, co můžete udělat, je opravdu si prožít každou chvíli, být „teď a tady“.
Více fotografií ze svatby Alice a Radka najdete v jejím svatebním albu.
Děkujeme Alici za rozhovor a přejeme jí do manželského života jen to nejlepší!
Autor článku: Daniela Malá / Fotografie: Kamil & Simona
Přidej příspěvek