Ahoj holky. Se svým přítelem chodím už 4. rokem. Velmi jsme se milovali, nehádali se a ve všem jsme si rozuměli. Teď se ale něco změnilo. Začínají mi vadit věci, které jsem dříve buď to neviděla, nebo tolerovala. Když se spolu máme sejít, už se ani netěším tak jako dřív. Nevím, co se to se mnou děje. Přitom ho mám stále moc ráda. Dnes jsme spolu byli u jeho rodiny. Poznal, že se mnou není něco v pořádku a začal se mně vyptávat, jestli mi něco není, jestli mě něco netrápí, někdo mi neublížil... Tak tak, že jsem se nerozplakala. Když se zeptal, jestli se netrápím kvůli něj, řekla jsem mu, ať si nedělá starosti, a snažila se pak už jen usmívat, aby se už raději nevyptával. Nedokázala jsem mu říct, co mi dělá starosti. Nebyla jsem připravená mu sdělit své pocity a ani nebyla vhodná příležitost, protože za chvíli musel odjet. Zítra se však uvidíme a nejspíš si budeme muset promluvit. Nevím však, jestli budu mít dostatek odvahy. Já se s ním nechci rozejít. Plánovali jsme už společnou budoucnost. Omlouvám se za obrovský zmatek, ale přesně tyto pocity se ve mně odehrávají.
Chtěla jsem upřesnit, že je to první vážný vztah nás obou a já si od začátku myslela, že i poslední. Prosím, napište, jestli jste něco podobného zažily.
Nejspíš chápete, že vystupuji pod jinou přezdívkou.
Linkax - určitě si promluvit musíte, řekni mu svůj zmatek, měl by tě pochopit. Jinak to budeš v sobě dusit a k ničemu to nepovede ;-)
Držím palečky :-)
Cauky tenhle stav jsem mela ve ctyrletem vztahu taky.Proste z te krasne zamilovanosti to prejde do stereotypu.Co doporucuji.Urco si vyhrad nejaky cas pro sebe,pritel taky a uvidite co bude. ;-)
Tento stav na sobě pozoruji tak měsíc. Dneska se to ale nějak vyhrotilo, že i přítel zpozoroval, že něco není v pořádku. Já se k němu ale pořád chovám stejně. Mám ho pořád moc ráda a ani si nedokážu představit, že bychom nebyli spolu. Vždycky jsme byli hrozní stejskači. Když někam odjel, brečela jsem doma steskem. Snad máte pravdu a je to jen "přechodný stav". Nedokážu si ale představit, že bych takové pocity v sobě chovala donekonečna.
linkax-naprosto tě chápu také jsem si to prožila po 4 letech už to nebylo jako dřív tak jsme spolu zkusili bydlet,ale bohužel :-( přeji ti hodně štěstí,určitě o tom musíte mluvit a něco pro to dělat
měla jsme stejné pocity,ale třeba už to láska není a jeto že jsi na něj zvyklá,možná to chce si dát oddych jak psali holky...
No nejsme...u nas to totiz ovlivnilo jeste spoustu faktoru.To ze mi stale kecal do penez,do kamaradu,nikam jsem nemohla a jeste se vyptaval kde,s kym a proc jsem byla.To byl hlavni impuls k rozchodu.Co jsem ted s klukem tak,obcas taky zazijeme nic moc stav.Jdeme si kazdej po svym a treba se dva dny nevidime.Je to super..Jinak k tomu stejskani.Taky se mi kdysi moc stejskalo.Ted uz jsem rada,ze se spolu tak casto nevidime.Kazdej potrebuje taky cas pro sebe.
Taky mě už napadlo, že je to jen o zvyku. Ale nechtěla jsem si nic připouštět a musím přiznat, že ani teď nechci |-| Obě naše rodiny se velmi přátelí, když mohou, pomohou si. Především s jeho maminkou a prarodiči mám výborný vztah. Nedokážu si představit, že by to všechno skončilo :-( :-( :-(
Vsude je neco.Vem si jestli spolu budete bydlet.takovyhle stavy mam obcas taky.Chvilemi bych mladyho kopla do rite,na druhou stranu,takoveho chlapa nepotkam.Kdyz na me prijdou takove nalady,tak si vzdy pripomenu jeho klady a je po zoufani.Jinak pokud ho vymenis,tak v kazdym vztahu budes tohle zazivat
A já si naivně myslela, že se naše city nezmění. On je strašně hodný, udělal by pro mě první, poslední. Též si myslím, že nikoho takového už nenajdu. Proč tu teď ale sedím a brečím? Snad je to jen tím, že je toho na mě v poslední době hodně a všechno si moc beru.
takove stavy mame kazdy....kolikrat toho mam toho vc nez dost a bouchnou mi nervi...no a kdo me utesuje..?Prece moje zlato...nema cenu delat unahlene rozhodnuti..vyspi se,jdi si nekam na kavu,zatancovat,neco si kup a bude ti hned lip...takovehle obdobi prijde u kazdeho..
každá z nás si bohužel myslí že se to nezmění a že nám se to nemůže přeci stát =-)
ale bohužel realita je jiná...
je si uvědom zda je to chvilková záležitost protože až s ním jednou budeš bydlet je to něco jiného....
každá si myslíme že už lepšího nenajdeme já našla a po 6 měsících mě požádal o ruku a v červnu se berem a to s tamtím jsme myslela že to vše bude,vždy jsem se na něj těšila pak ho viděla a nejraději nakopala a to prostě už nešlo..
tobě držím palečky jestli je vaše láska silná ustojíte to tyhle krize přijdou na každý vztah a tím se pozná síla
hodně štěstí
Benes, díky moc za podporu. Opravdu jsi mi moc pomohla. Hned mi je trochu lépe. Uvidím, jak se budu cítit zítra a jak to s námi vůbec dopadne. Moc bych si přála, abychom spolu zůstali a bylo nám spolu tak dobře, jako dřív x-)
Murynko, tobě taky moc děkuju. Určitě se ozvu, jak to všechno dopadlo. Jsem ráda, že jsem založila toto vlákno, protože je mi díky vám lépe. Držte nám pěsti.
jj osobne urco budu..jinak jedna mala rada.MLuv s chlapem primo a nic nenaznacuj.Oni jsou to tvrdolini,kteri to z naznaku nevypozoruji.Hodne stesti.... ;-)
ahojky linkax...taky sem něco podobnýho prožila, mám pocit, jak kdybych četla vlastní příběh.. :-. ...měla sem naprosto stejný stavy a pocity, dodnes nevím, čím byli způsobený, ale prostě nějak vznikly...v době, kdy sme ještě nebyli manželé...já sem si řekla, že buď to přejde, a pak není, co řešit, a nebo se to zhorší...trvalo to asi tak kolem toho měsíce, nic příjemnýho to nebylo, na jednu stranu mi to bylo hrozně líto, protože i když sem cítila, to co ty, věděla sem, že ho strašně miluju a nikdy bych mu neublížila, na druhou stranu sem to nedokázala ovládnout...Nakonec to z minuty na minutu přešlo...byla to běžná situace...podívala sem se na něj a zaplavila mě jakoby nová vlna lásky a takovýho nádhernýho pocitu, že mám vedle sebe toho nejlepšího chlapa na světě, až se mi chtělo brečet!! :-N x-) Ten pocit mám doteď a sem strašně ráda, že sem tehdy nedělala nějaký ukvapený rozhodnutí...zkus to vydržet, přejde to samo, uvidíš!! ;-)
Ahoj Linkas, nedělej si hlavu, všechno určitě zase bude dobrý, to se prostě občas stane.. Taky mám s takovým stavem zkušenost, ale moje polovička mi pořád vtlouká do hlavy, že s ním mám o svých pocitech mluvit (v předchozích vztazích jsem byla obrovský introvert a ty vztahy na to dojely..). Vždycky mi sice trošku trvá, než ze sebe ty pocity dostanu, ale nakonec probereme všechno a je to vždycky veliká úleva ;-) A mám pocit, že se vždycky náš vztah o to víc posílí :-)
Moc a moc držím palce a nebuď z toho tak vykolejená..vím, že to není jednoduché, ale všechno je někdy poprvé, příště už si to nebudeš tak brát.. ;-) Chce to si promluvit a nějak se odragovat a bude vše zase OK
Naty, Evivko, děkuju moc. Je pro mě obrovská úleva, když vím, že podobné podivné pocity neprožívám sama :-N
Naty, mluvilas o tom se svým tehdy ještě přítelem, nebo jsi to držela v sobě, dokud tě to nepustilo?
Já sem taková, že to držím v sobě..nechtěla sem, aby se tím trápil taky, protože sem měla pocit, že by s tím stejně nemohl nic dělat, když já sama to nedokážu ovládnout... |-| ...s odstupem času ale mám pocit, že kdybych mu to řekla, nějakým způsobem, jakkoliv, tak by se mi ulevilo a asi by mě to pustilo dřív...takže teď, když su nějak smutná nebo mě něco trápí, tak mu to prostě řeknu, on mě obejme a v tu chvíli je to trápení tisíckrát menší.. x-) a jak píše evivka, mám pocit, že sme si pak mnohem blíž a našemu vztahu to jen prospěje...
Já vím, že tu všichni píšou, že ve vztahu je strašně nutná komunikace...já s tím naprosto souhlasím, ale pro introvertního člověka je to dost obtížný, a musí se on sám postupem času dopracovat k tomu, že se tomu druhému může naprosto se vším svěřit, já nevím, získat tak nějak jistotu a ono to pak jde...mi to trvalo asi 3 roky a sem ráda, že to manža vydržel a dneska v tomhle nemáme problém..
pises ze kdyz se mate sejit, chapu to dobre ze spolu nebydlite? Pokud ne, reseni je vic nez jednoduche. Mate prechozeny vztah. Kazdy vztah potrebuje obcas zmenu, postouchnuti dopredu . obvykle to byva stehovani, svatba, dite, druhe dite :-D takova pekna desetiletka. Chce to zmenu...