Svatební přípravy v plném proudu a přítel dostal strach

Zobraz úvodní příspěvek

Zobrazit profil

mysicka_lb mysicka_lb

Autor diskuze

04.03.2013

Ahoj všem, nacházím se momentálně v dost nezáviděníhodné situaci a potřebovala bych poradit, co s tím. Podobné problémy už se tu možná v minulosti řešily, ale nikdy to nebyl zrovna ten můj. S přítelem jsme 3 roky, je mi 30 a jemu 32. Už dlouho jsme plánovali společnou budoucnost a mluvili o tom, že se v létě 2013 vezmeme. Přítel se k tomu stavěl tak, že on by se bez svatby sice obešel, ale když ji já chci, tak tedy bude. Děti se mnou chtěl, v tom problém nebyl, jen se moc netvářil na tu svatbu - údajně proto, že je nerad středem pozornosti. Loni v létě jsme spolu byli na svatbě mého bratra. Od té doby už jsme začali o svatbě mluvit naprosto konkrétně a plánovat, kde bychom to udělali, co bychom všechno nakoupili, koho bychom pozvali a kdo by nám šel za svědky. Opravdu jsem to nebrala jen jako nějaké snění a teoretizování, co by jednou, kdyby... , ale jako plánování. Termín byl opět stanoven na léto 2013 a tak jsem to oznámila i svým rodičům. Nebylo to nic oficiálního, ale stylem 'až my se budeme brát, tak tohle, co měl brácha takhle, uděláme takhle'. To bylo někdy na podzim 2012. Přišly Vánoce, moje narozeniny, Silvestr... Tři příležitosti, kdy jsem čekala žádost o ruku a kdy žádná nepřišla. Mezitím se začal stupňovat nátlak mé rodiny. Lidé se mě opakovaně ptali na termín, dokonce i ti, kterým jsem o naší svatbě ještě nic neříkala! Rodiče se ani netajili s tím, že to řekli celému našemu městu, tj. širokému příbuzenstvu, kolegům v práci (což jsou mí bývalí učitelé), dokonce i některým mým kamarádkám. Mamka s babičkou mi začaly mluvit do každé kraječky na každých potenciálních šatech, do každého sebemenšího detailu v harmonogramu svatebního dne, který jsem jim musela podrobně vylíčit, do každého hosta a každé serepetičky na stole. Jenže já jsem ještě stále nebyla ani zasnoubená a nemohla jsem nic organizovat. Když jsem se snažila to rodině vysvětlit, bylo mi řečeno, že jsem snad ženská, tak si to musím umět zařîdit. Když jsem se snažila vysvětlit příteli, v jaké jsem situaci, nahlížel na mě jako na nějakou stíhačku, nicméně mě ujistil, že mě požádá o ruku na Valentýna. A sice mě pak skutečně požádal, ale bylo to takové nijaké. Prstýnek jsem žádný nedostala s tím, že ho neumí kupovat, a stavěl se k tomu tak, že jsem si ani netroufala pochlubit se našim společným kamarádům, protože jsem se děsila, že by na gratulace začal obracet oči v sloup, jaký je chudák, že si mě bere. Konečně jsme dojednali termín, který je za 4 měsíce, a já jsem se snažila co nejrychleji vše zařídit, protože čas kvapí a bylo zřejmé, že veškerá organizace ležî na mně a ženich bere za svoji nejvyšší oběť to, že vůbec nějaká svatba bude. Začal se úplně vyhýbat komunikaci se mnou, vždycky, když jsem s ním chtěla mluvit, zrovna nutně musel hrát počítačovou hru nebo koukat na film. Viděla jsem, jak se jeden druhému čím dál více vzdalujeme, a bylo mi to strašně líto. Když jsem se s tím svěřila kamarádkám, řekly mi, že je vidět, že mě požádal o ruku jen kvůli mně, ale sám se na to necítí. Tak jsem se ho narovinu zeptala a je to tak... Takovou svatbu nechci samozřejmě ani já. Ale co teď, když jsou přípravy v plném proudu, všem byl oznámen termín a babička se hroutí už jen z představy, že bych měla mašli na šatech jinde, než je pro ni přijatelné? Oznámit všem, že byla svatba zrušena? A za dalších pár měsíců, až se ženich nebude cítit pod tlakem, zase začít se vším od začátku?

---

0

Líbi se mi to

Odpovědět

Více...

Poslat soukromou zprávu

Nahlásit příspěvek

Článek se načítá