Ahoj, jsem tu nováček. Pročetla jsem hodně diskusí a moc by mě zajímal Váš názor na mou situaci. Jsem s přítelem rok a půl (mně 27, jemu 32). Koupili jsme starší dům a pomalinku ho dáváme dohromady. Před pár měsíci do nás začal tatínek přítele rýpat: „že po nás nic nezbude“ „že jsme neschopní mu dát vnuka“ „že nám snad za to zaplatí“ atd. Přítel se vždycky za ty jeho výlevy po návštěvě omlouvá, ale mě to hodně mrzí. Jezdíme tam každý týden, takže tohle slyším hodně často. Asi před měsícem začal přítel mluvit o svatbě (na kamarádky svatbě jsem chytila kytici a už to bude rok). V pondělí mi večer oznámil, že objednal zásnubní prstýnek. Prostě jen tak, z ničeho nic. Dnes ráno mi oznámil, že ho dneska po práci vyzvedne. Ze společných peněz na poličce si vzal tisícovku a šel. Jsem v šoku. Takhle jsem si to nikdy nepředstavovala. Je mi jedno, kolik prstýnek stál, spíš jsem chtěla být „překvapená“. Připadá mě, že ho snad do toho rodiče donutili, protože chtějí vnouče. Jak mu mám říct, že plánovat svatbu a miminko, když ani nemáme v celém domě vodu a topení je pro mě hloupost. Vždycky jsem si přála tradiční svatbu. Anežka
No rozhodně bych mu to řekla dřív, než tě o tu ruku požádá, pokud to tedy plánuje pak udělat a nedá ti prostě jen prstýnek s tim, že se berete.....ale celkově by mě takovéhle chování překvapilo, to se nedělá, takhle to oznamovat. A řekla bych mu to takhle, jak si to sem napsala, že na všechno půjdete hezky popořadě a ať si prstýnek schová na nějakou romantičtější příležitost, až budete mít baráček hotový. Že nechceš přijít o překvapení. To s rodiči je kříž, nějak nenápadně bych se je snažila usadit, aby to nechali na vás, kdy vy se rozhodnete, že budete mít děti. Ještě vám biologické hodiny netikají tak zběsile, takže času dost :-)
Nechtěla bych prstýnek za desetitisíce, nebo jak se píše za 3 měsíční platy, ale tohle mě opravdu zarazilo (vlastně jsem si zaplatila půlku zásnubáku). Maminka přítele je úžasná ženská, ráda si s ní povídám a proto tam i tak často jezdíme, ale tatínek no, tam je potíž. I když už mají vnoučata, tak stejně tlačí. Sice s přítelem chci být celý život, ale nechci ten život mít plánovaný od jeho tatínka. Navíc, jak říkám, stavíme dům, na svatbu našetřeno nemáme a nechci být "odbytá" na úřadě se dvěma svědky.
Já bych mu to řekla přesně tak, jak to píšeš tady. I kdyby to byl prstýnek ze stříbra za dvě stovky, tak je to milejší, než ti to takhle říkat a dát na to společné peníze.
Musíš z toho mít hrozně nepříjemné pocity.
Ale možná ti to nějak vysvětlí, je možné, že to dělá, aby všichni měli radost a nakonec se domluvíte a odložíte to.
Zásnuby jsou hezký, ale ne za každou cenu!
Já bych mu asi ještě dnes napsla esemesku, že jestli chce v nejbližší době udělat nějaký zásadaní krok, tak at si rozmyslí, jestli to teď opravdu chce jen kvůli vám dvěma atd... a taky, že si myslíš, že taková chvíle by si zasloužila trochu péče a romantiky... Nad formulacemi jsem se teď samozřejmě moc nezamýšlela. Takhle bych mu dala šanci si uvědomit, že by to měl udělat nějak jinak a přitom to vlastně nechat na něm. Nevím, jaký je tvůj přítel, ale spoustě mužů tyhle věci ani moc nedocházejí, tak možná ani netuší, že na to jde špatně ;-)
Taky si myslím, že mu to vůbec nedochází. Teď mi volal, zda má vzít cestou z práce chleba nebo rohlíky a pak mi řekne: "Hádej, co držím v ruce?" Tak jsem mu řekla, že večer až příjde z práce, tak si v klidu promluvíme. Snad najdu vhodná slova.
zažila jsem, ale nedošlo až do tuhého, řekla jsem mu, že jestli si mě chce vzít jen proto, aby byla spokojená matka, ať už za mnou nejezdí... týden jsme buleli oba... pak jsme se sešli a vše probrali. Já od života vždy čekala a čekám víc než vzorec dodělání školy - svatba - dům - děti - smrt.
Chci cestovat, život si užít a ne se držet starých dogmat. Já osobně bych mu prstýnek vrátila a poprosila bych ho, aby mi ho dal až on bude chtít a až to bude cítit.
Nám to trvalo deset let. Deset krásných let a od letoního dubna jsme manželé. Prostě jsme to teprve teď chtěli oba a největší nutiči už to s námi vzdali :-D
on to podle mě nemyslí zle, jen je moc ovlivněný.
přeji hodně pevné nervy, trpělivost, hlavně ať si to vyjasníte. Rozhodně mu řekni, jak jsi to napsala tady, přesně tak, jak to cítíš. Věřím, že pokud je rozumný, pochopí, a bude vše v pořádku. Není to záviděníhodná situace.. ale určitě to dopadne dobře!
Tak jsme si včera o tom promluvili. Výsledek je takový, že ho rozhodně nikdo nenutí, chce jen posunout "moje slečna" na "moje žena". Ukončil rozhovor větou, že prstýnek mám v trezoru, až budu na svatbu připravená, tak si ho mám vzít sama. Tak nevím, zda je tohle výhra. Vím, že nemám doma žádného romantika, ale sama si ho nikdy nevezmu. :-( Tohle není moc šťastný konec.
No to asi ne. Můj az tak moc velký romantik není, ale vi, ze mi na tom gestu zalezi. Takže jsem byla ujistena, ze jednou budu hledet😀 ja nepotřebuju prstýnek za tisíce, staci stříbrný se zirkonem, ale chci z toho cítit, ze přítel o to fakt stoji a ze to chce. A nemusí to byt žádné kleceni. A myslím, ze tak chceš i ty. Ja bych mu i něco v tomhle smyslu řekla. Jako říct mi prstýnek je tam a tam, az budeš teda chtít, ven si ho. To by mi prislo, ze me partner vůbec nezná. A nevím, zda bych chtěla jít do takového kroku s někým, kdo me vlastně vbc nezna. Partnerství je o kompromisech. Když vim, ze tomu druhému na tom zalezi, tak se kvůli němu zasnazim.
@nuklear90 tak tohle je ovšem strašné :-| to bych se mu na to taky vykašlala, nemusí tě přeci brát do Paříže a klečet s diamantovým prstenem před Eiffelovkou, stačí kdyby řekl, co pro něj znamenáš a aspoň tě doopravdy požádal :-| tuhle situaci nezávidim, protože zas jestli ho miluješ a jinak si rozumíte, tak je škoda, že to takhle pokonil, to už i kdyby se třeba vzpamatoval a snažil se to napravit, tak už v tom stejně to napětí asi zůstane :-|
@nuklear90 Zase takovou vědu bych z toho nedělala. ;-) On si tě chce vzít, ani na chvíli nezaváhal a ty tady řešíš, že tě nepožádal o ruku jako z filmu. Jasně, chápu, že tě to mrzí a že to absolutně není podle tvých představ, ale otázka je, co je důležitější: to, že si tě chce vzít, nebo způsob, jakým tě požádal. Třeba je teď smutný, že "dostal košem", a proto ti řekl, že si máš vzít prstýnek z trezoru až na svatbu budeš připravená.
Možná by to chtělo mu dát najevo, že si vážíš toho, že z tebe chce udělat svou ženu, ale že by sis přála romantičtější způsob. Překvapení už to nebude nikdy, s tím se smiř, ale kdo říká, že i tak to nemůže být krásná vzpomínka? Naši rodinní známí jsou spolu ve šťastném manželství už 40 let, přičemž zásnuby byly taky katastrofální a svatba ještě víc. Ale je to to nejšťastnější manželství, které znám. :) Ano, forma je důležitá, ale někdy jsou důležitější jiné věci. :-)
Tak na mě to působí tak, že ho mrzelo, že sis myslela, že to nedělá sám za sebe. A tak ti to vrátil tím, že ještě nejsi připravená ty. Těžko to nějak posoudit, když nevíme, jaká jste volili slova, jaká byla atmosféra...to můžeš posoudit jen ty. Ted to asi bude na tobě, pokud o to stojíš, tak budeš muset udělat ten vstřícný krok ty. Pokud opravdu chceš, aby byl tvým manželem, tak bych se vykašlala na to, jak to proběhlo a prostě do toho šla. Já to beru podle nás-jednak vím, že můj muž je v tomhle úplně mimo a já ho musím učit, jak mi má dávat dárky :-D Prostě to neřeší a nechápe, co dělá špatně. (třeba co se týče těch peněz...nevím, jak to máte nastavené, ale jeslit dáváte všechno dohromady, tak třeba "svojeho" nic neměl?) Mě nikdo o ruku nežádal, naopak já si svatbu vydupala a vybrečela. Můj muž měl veliký blok po špatném manželství a rozvodových tahanicích. Když jse ho konečně "donutila", myslela jsem, že mu to nikdy neodpustím. A nakonec, po nádherné svatbě jsem si ho vlastně hrozně vážila za to, že to přes všechny své zkušenosti kvůli mě udělal. Samozřejmě každá máme svou představu, ale to, jakým způsobem ke svatbě dojdete je v kontextu celého života úplná malichernost ;-)
Já si osobně myslím, že když je pro člověka něco důležité, má sám potřebu, aby to bylo dokonalé. A že člověk ve vztahu má snahu dělat druhého šťastným. Chápu, že někdo není moc romanticky založený, chápu i páry, které se na svatbě domluví a společně pak koupí prsten, ale tohle je celé nějaké divné.
Koupit prsten za tisícovku (to je nějaká bižuterie nebo co?), zaplatit ho ze společných peněz, podrobně o tom informovat partnerku a následně jí oznámit, že až bude chtít, má si prsten vzít z trezoru (prsten za tisícovku v trezoru?), z toho mám pocit, jako by tomu muži na partnerce, natož na tom, aby se stala jeho ženou, moc nezáleželo.
Nemáme ale dost informací, do toho vztahu nevidíme, a pokud jinak normálně funguje, pak je to o to zvláštnější. Asi bych doporučila promluvit si s ním otevřeně o svých pocitech a očekáváních.
Zcela upřímně rozumím, že tohle není vysněná žádost a taky bych nebyla nadšená být ve tvé kůži... Nicméně pokud je vztah fungující a ty si přítele vzít opravdu chceš, tak bych prsten začala nosit, víc to nerozmazávala a obrátila pozornost k plánování svatby a tam si pohlídala, že naplní tvé představy. Mám totiž pocit, že kdyby sis teď "vydupala" žádost při západu slunce na pláži, tak už to stejně nebude ani pro jednoho ono... Zásnuby jsou sice hezká věc, ale zase bych to tak neglorifikovala, ne vždy to je jak z filmu, akorát o zásnubách "druhé jakosti" lidi tolik nepíšou. ;-)
Já jsem zásnuby jak z filmu také neměla, prstýnek jsem si s přítelem tehdy vybrala sama (netušila jsem, že ho použije jako zásnubní, měl to být prostě jen dárek k výročí) a byl stříbrný pomalu ne ani za 1000. Také přede mnou nepoklekl, prostě jsme se šli projít po Praze tak, jako to děláváme častokrát, a on mi řekl, že se mnou chce strávit celý život a jestli to také tak cítím a jestli bych si ho vzala. Nehrála hudba, nikde nebyly plátky růží, ani další extrémně romantická gesta. Ale jde prostě o ten princip. Myslím že každý muž, který si své partnerky váží, by měl žádost o ruku podat nějak důstojně. I kdyby to bylo v té nejobyčejnější situaci s tím nejlevnějším prstýnkem.
Měl by... Ale co když to neudělal...? Hned bych na základě této situace nedělala soudy o tom, jak si své partnerky neváží. A vymáhat si druhý pokus by mi přišlo nedůstojné pro obě strany, když už se stalo. :-|
Možná to tak není, možná to vážně bylo celé nějaké nedorozumnění. Ale kdyby šlo o mě, tak bych si to asi myslela :-| Druhý pokus bych si samozřejmě taky nevynucovala, to už by stejně nebylo ono. I když z toho, co autorka psala, asi ani k žádné žádosti vyloženě nedošlo.
@shigella A to já bych ty soudy klidně dělala. Pokud člověk partnera miluje a respektuje ho, tak zná jeho potřeby a touhy a udělá vše, co je v jeho silách, aby je naplnil. Kdyby můj partner věděl, že bych si přála nečekané zásnuby s romantickým vyznáním, tak by se podle toho snad mohl zařídit. Pokleknout v parku s prstenem v ruce snad není takový problém. To, co předvedl přítel @nuklear90, je prostě nedůstojné a nevkusné a na jejím místě bych hodně přemýšlela nad tím, jak mě partner bere a zná.
@stastnevdana co je spatneho na prstenu za tisicovku?
Ja si taky myslim ze se to moc precenuje.
Muj me sice pozadal romanticky, ale zas jsem si temer jista, ze ho k tomu navedla maminka a sestra. Po zadosti mel pocit, ze ma splneno a svatbu nechame tak na 2020 :-D
A pro zakladatelku:
Pokud si ho chces vzit,ntak zadost prijmi. Uz neres minulost a jdi planovat svatbu. Ujeta zadost jeste neznamena, ze svatba nebude povedena a klidne i tradicni, chces-li ji takovou.
Me partner pozadal opily doma po navratu z nejakeho vecirku, a ze ma pro me prsten mi omylem vykecal jeho kamos. A ano, furt spolu jsme a uz tehdy mi to bylo sumak.
Budu se vdávat podruhé poprvé a ani jednou ta žádost neproběhla tak, jak jsem si to vždycky představovala. Sedm let zpět jsem se moc chtěla vdávat a tak jsem tak furt o té svatbě pindala a pindala...a jednou takhle večer, než jsme usnuli, jsem se jen tak z plezíru zeptala "a vezmeš si mě někdy?". A on že na to mi odpoví pan plyšák - v rohu postele byl plyšák a na tlapce měl nasazený prstýnek. Vůbec si nepamatuju, jestli se mě pak fakt zeptal, jestli si ho vezmu, ale co si pamatuju dobře "ale to neznamená, že tu svatbu budeme mít hned". No, tři roky poté jsem prsten vrátila a odešla. Žádná svatba nebyla.
O sedm let později jsem už věděla, že jestli něco chci, tak si to musím zařídit. Tudíž jsem se současným partnerem zahájila "mírové rozhovory" a společně jsme se dohodli, že se příští rok vezmeme. Bez žádosti, bez prstýnku, romantika stranou.
Takhle jsem to sice nikdy nechtěla, ale dneska už vím, že holt někdy nejsou věci tak, jak si je vysníme. Odměnou za tohle příkoří mám ale partnera, o kterém nepochybuji a chci s ním opravdu být. Chápu, že jsi zklamaná. Ale raději bych se zamyslela, jestli když se oprostíš od téhle nepovedené eskapády, jestli je to skutečně člověk, se kterým chceš prožít život a jednou se téhle příhodě od srdce zasmát. ;-)