ahoj holky, tak jsem zjistila, že je tu nějaká diskuze o svatbách....tak jak to, že nejsem ještě přihlášená? :-)
Dala mi tento tip kamarádka, se kterou si dopisuju o našich pocitech o svatbě a čekání, než se ten náš miláček vysloví...
Víte, já chodím s tím svým přes 5 let. Od 1.prosince 2005 spolu začínáme bydlet (už pořádně naostro, předtím to bylo jen přespávání "on u nás, já u něj") už se na to moc těšíme.
Já mu pořád básním o svatbě a on by místo toho chtěl mimčo. Jenže to já bych chtěla právě až po té svatbě. Takže se asi načekáme oba :-) Moc ho miluju a jsem si jistá, že nám to bude klapat. I naši rodiče si navzájem velmi rozumí a moc nám přejí společný život.
Možná jsem na svatbu mladá. Přece jenom mi je "jenom" 20 let a přítel má 23 let. Přesto už hodně dlouho toužím po tom, založit s ním rodinu a být šťastná.
Proč ti chlapi vidí ve svatbě jen zbytečné papírování??? :-) Vždyť svatba a dítě jsou pro ženu ty největší dary v životě!!!!
Setkal se někdo z vás s podobným názorem, nebo tu jsou vedené jen šťastné manželky? :-)
Jéje, holky mě to taky příští rok čeká (už to 1/2 roku odkládám...) sice trochu menší škola (VOŠ), ale stejně...
nejhorší je ta diplomka...vůbec se nejsem schopná se přemluvit sednou si k tomu a začít něco dělat... ]-(
Já taky obdivuju všechny studentky a sama sebe zpětně :-D , jak já to jen vydržela? ;-) A učitelky mají mé uznání obzvlášť, jak už jsem psala, já bych tak náročnou práci za tak mizerné peníze dělat nemohla :-(
jo,taky si sebe neumím představit jako studentku a nevěstu zároveň!! to jsem byla ještě cvok a svatba??? samostatné bydlení když existuje kolej??? apod. a navíc můj způsob života? no fakt jste dobrý.to zase uznávám já
len-co děláš ty?
:-D Já si to prožila, plánování svatby, diplomku a státnici v jednom...
Colimo, jsem "productmanager" :-S :-D V podstatě pracuju v nakladatelství a mám tu na starost stavební literaturu (vzděláním jsem stavař).
Dani, můj tatínek byl dálkový student asi devět let. Než odpromoval (to mu bylo 31), oženil se, koupil a opravil domek a narodila se mu dcera (já). Do toho samozřejmě pracoval, opravdu ho obdivuju, že to zvládnul. Já sice ke konci studia taky pracovala, ale s vědomím, že když nebudu, rodiče mě hlady umřít nenechají a to se pak studuje nějak víc v pohodě ;-)
Colimo, podle mě to zní dost šíleně, připadám si vždycky strašně směšně, když to někomu říkám :-D Ale baví mě to, to jo :-) Já byla dost dlouho pilná a pečlivá studentka, dokud jsem nezjistila, že je to stejně na nic, že nejefektivnější je tu školu studovat s minimálním úsilím. A protože ani mně lenost v povaze nechybí, myslím, že se k vám můžu připojit :-)
adua-já tak udělal celou VŠ - takový malý zázrak.já se hrozně nerada učím - když musím,navíc děsně pomalu čtu,....tak jsem byla vždy těžce průměrný a hůř student.
a jak správně napsala len-o učení to není!!!!! je to o výdrží a polykání nesmyslů,.....
colima: Já dycky pochopila všechno, ale skousnout nesmysly... to bylo horší. To mi do hlavy nevlezlo. A učení se už vůbec ne. Před maturou jsem si přečetla všechny otázky jednou a i to byl pro mě dost výkon. Jinak jsem měla spíš dobrý známky, než špatný. Ale muselo to mít logiku, co učili. :-D
Jo a o schopnosti zkousnout věci, o kterých už od začátku víš, že jsou to blbosti a na nic ti nikdy nebudou. A dohadování se s kantorama, kteří na té škole straší už půl století a jaksi nepostřehli, že se doba pohnula. A obzvláště mé studium architektury - hádejte se s někým, že tenhle tvar oken je lepší než jiný, to nejde nijak fakticky podložit, takže výsledkem byly slátaniny, co se nelíbily ani mně ani těm kantorům. ]-(
Colima: Bohužel... Ale i tak jsme to zvládly ne?
Já se chtěla přihlásit na vejšku, na novinařinu nebo jnějakou historii, ale už se k tomu asi nedokopu. Čim dýl jsem ze školy venku, tim horší to je. :o(
to chápu, já bych teď sílu vrátit se neměla.hlavně mě se na VŠ líbilo hlavně kvůli kolejím a to bych dálkově nomohla,to by mě pak už nebavila škola vůbec.ty koleje za to stály
colima: Taky jsem to takhle chtěla udělat. Vypadnout z domova a být sama bez nich. Jenže to nevyšlo. Ani jsem se na školu nehlásila, nemělo to cenu. Vždycky jsem udělala to, co se ode mě čekalo, ale už je konec. Už dělam jen to, co chci a uznám za vhodné. Co se týká rodiny myslím. ;-)
Aspoň, že mám ještě Irenku. :-D
jo,mě naštěstí vyšlo vypadnout,jinak bych asi nebyla tam,kde jsem,moc mi to pomohlo vypadnout.Naši se rozváděli,bylo to špatný,tak jsem utekla od všeho pryč.¨
taky má rodina tendence vše komentovat a určovat nám směr.ale my s bráchou jdeme tvrdě po svém,už si zvykají.
Colima: Já si zvykla jít si tvrdě za svym až po svatbě. Taky mi tu první pěkně zkazili. :-(
Tak jsme si s manželem udělali novou a oni měli zakázaný vstup.
No až tak. Původně měla být svatba v kostele, 6.6. a hostina v penzionu Smíšek. Tim, že kvůli rodině jsem změnila místo kostela civilní obřad, posunulo se datum a tim se změnilo i místo hostiny, protože v našem termínu tam už jednu svatbu měli.
Takže hned ve svatební noc jsme se dohodli, že uděláme svatbu novou, v tom kostele a na chalupě, takže jsme odjeli od Prahy 130 kiláků a tam jsme jezdili půl roku na katechismus a vloni v srpnu jsme se tam vzali. Bez rodiny a jen v osmi lidech. S knězem v devíti. :o) Bylo to krásný.
Když jsme se brali prvně, bylo mi 24.