Ahoj nevěstinky, mám na vás jeden dotázek. Jak jste na to se společným bydlením před svatbou? Myslíte si, že je nutné, aby ti dva spolu bydleli? Nebo přistoupily byste na variantu společného bydlení až po svatbě? Ne, že bych s miláčkem nechtěla bydlet, ale bydlí 100 km daleko, domeček zatím rekonstruje, takže nemáme ani kam "hlavu složit".
Agata:...jsme na tom podobně, vzali jsme si štěňátko, začali spolu bydlet a když mě pak požádal o ruku a říkalo se to už kamarádům, tak se smáli a říkali tomu naše drobkovi (teď už má 33kilo-v půl roce :-D ) "No vidíš, rodiče se ti budou jmenovat stejně" :-)
Len, já Ti v podstatě neoponuju:-)
Taky jsme koneckonců spolu 2 roky před svatbou žili, a vím proč jsem to chtěla (ano, já).
Ale jen se mi moc nelíbí některé hlášky, že je blbost se vdávat, když spolu předtím nebydlíme. S tím nesouhlasím.
Ale to je jen můj názor.
No, zažila jsem mladé manželské páry, kde se muž k ženě choval i navenek hnusně (troufla bych si mluvit i o psychickém teroru), že nevěřím, že by si ho ta dotyčná dobrovolně vzala, kdyby byl takový i před svatbou. Jenomže on potom začal hodně vydělávat, zatímco ona byla se dvěma dětma na mateřské. Takže i do návrhu kuchyně ji nenechal promluvit, přestože si neuvaří sám ani čaj.
hasik: manžel zase říkal, když viděl, jak je náš pes před svatbou v depresi, že je jí asi líto, že končí free život na hromádce a budeme žít v "konzervativním" svazku :-D
Hasik - no ale my v 2+kk máme naštěstí jenom jorkršíra (jinak by manžela fakt asi šlehlo :-D ), i když mi tvrdí, že z něj vychovávám bernadrdýna - neb jak jsem taková roztřesená z toho jak nám Ištarka umřela, tak prcka krmím o 106 - buď si ho nosím sebou do práce a když nemůžu protože mám jednání, tak za ní alespoň přes oběd zajedu, aby nebyla o hladu..... prostě starostilivá maminka se vším všudy - v práci se mi už smějou, že bych měla mít mateřskou na výchovu psa.....
Len - to taky znám kamarádka se vdala v 21,ona se nastěhovala k manželovi do baráku společného s jeho rodiči - bylo to peklo - tchýně jí převěšovala prádlo, přeskládávala věci v kuchyni a manžel jí pořád říkal, jak to ona dělá blbě a jak to maminka dělá dobře - do roka se rozvedli :-|
Vanilka: :-) Přesně souhlasím, takové hlášky mě taky štvou. Zvlášť když znám víc případu, že i bez společného bydlení před svatbou může manželství fungovat velmi dobře.
Consti:proc nepocas az budes mit hotovous skolu a s pritelem zarizeny nejaky zazemi nez do toho skocite uplne a reknete si u oltare definitivni ANO? Nechci byt ted dulezita nebo delat chytrou, ale co takhle slichavam, vetsina manzelsvi uzavrena po vztahu na dalku nebo obcasnem vidani atd. bez spolecneho ziti nedopada dobre. Najednou se to na vas navali vsechno hned po svatbe, vse je nove a nevim nevim.....
Agata:...my ho máme v 2+1 a je to kříženeček rotvailera a zlatýho retrívra. Takhle vypadal když mu byli 2 měsíce
http://www.beremese.cz/album/view.php...
Jinak taky se mnou ještě jezdí do práce. Mám naštěstí oddělené pracoviště a jsem tu sama, takže nikomu můj "malinký" pejsek nevadí. :-D
Ale jo, může! To je stejná diskuze jako jestli může vydržet manželství po dvouměsíční známosti nebo jestli se může holka vdávat v osmnácti, když údajně ještě nemá rozum. Je to asi větší risk, ale samozřejmě, že může vyjít! Já bych do toho asi nešla, ale každý jsme jiný a věci se mají hodnotit případ od případu, ideální není prostě nic. Vzhledem k tomu, že asi ještě nikdo neudělala statistiku, kde by porovnával, jak koreluje rozvodovost s věkem, kdy se brali, délkou známosti a jak dlouho spolu bydleli, nemůžeme nic zevšeobecňovat. Ale asi se tu všechny shodneme, že když ta možnost společného bydlení před svatbou je, měla by se využít.
Jasně, záleží, jak to kdo vidí a jaké má možnosti. Stejně si to každá uděláme po svém, ne :-) Ale pokud spolu někdo nebydlí před svatbou ještě to neznamená, že je to nějaká pohroma ;-)
helabella: já myslím, že tady nikdo nechce svoje názory stavět je to tak a ne jinak... manželství bez společného bydlení může fungovat a nemusí, je to prostě o těch dvou, určitě, stejně jako se rozvádí manželství kdy spolu před svatbou bydlí
já bych osobně bez "zkoušky bydlením" do manželství nešla, ale obdivuju tě, že jsi si tím jistá (prosím, ať to nevyzní jako ironie) :-)
Danielah: neboj, neberu to jako ironii, jsem docela zvyklá, že se s tímhle svým názorem (a zkušeností) vždycky dopracuju k diskusi :-) Beru to tak, že když jsem si manžela brala, nebylo to "ano beru si ho", ale přímo jsme si slibovali, že spolu zůstaneme až do smrti. Asi proto to beru tak vážně, slib má pro mě velkou hodnotu. Ale tím samozřejmě nechci nijak znehodnotit to "ano". Vím, že jste to samozřejmě všechny taky myslely upřímně a vlastně navždy :-)
Ahojky holky,taky k tomu něco mám.V létě se brali kamarádi,kteří taky nemají "svůj" byt,taky studují.Každý je z jiného města,ale chodí spolu už 6 let, vědí,kam se nastěhují po skončení školy - tak proč se nevzít? Myslím že jde hlavně o to, jestli se ti dva fakt znají,.... Je určitě blbost se prát v takovém případě po roční známosti. To taky jedna kamarádka udělala-brali se (znali se chvíli) a pak že ještě pojede ona do Anglie hlídat děti a manžel taky pracovně na několik měsíců pryč.Rok po svatbě bylo manželství v troskách.Teď neví, co s tím. Myslím,že chce hlavně přemýšlet o společné budoucnosti - jestli k ní směřujeme a a ostatní se vyřeší.
Asi to všechno vyplývá z mé zkušenosti -- prostě jsem se ještě nikdy nesetkala s nikým jako je můj manžel, ani nemám tak negativní zkušenosti z minulosti. Proto vím, že on je ten pravý a bydlení, nebydlení, nic se na tom nezmění :-)
helabella: já ten slib vnímám, že si ho beru s tím vším, jaký je a co má, a i pro mě je důležité, že si mě muž bere i přesto/právě proto, jaká jsem.... že se známe, své dobré i zlé stránky a proto s vědomím těchto všech věcí jsme si řekli ano 8-)
nevím, jestli to je o bydlení nebo ne, ale my jsme se s manželem zasnoubili po 1 měsíci. prostě jsme cítili, že to je ONO. ale svatbu jsme měli po 3,5 letech. prostě jsme do toho stavu dozráli. bydleli jsme spolu po 1. týdnu. takže souhlasím, jak už někdo napsal, že je to případ od případu. pokud se člověk v partnerství cítí pohodlně, je to OK.
a ještě připomínám, že nikde není záruka ani u nás (bydlících před svatbou), že za 5 let po svatbě se tady sejdeme pořád šťastně vdané ;-) .
Já na tohle mám názor jako Len a Marinka. Prostě do svatby bez zkoušky bydlení bych nešla. A to jsem svého manžela i před společným bydlením znala troufnu si říct už opravdu dobře - první dva roky jsme se vídali opravdu každý den. Zjednodušeně je můj názor takový, že raději si někoho vezmu po půlroční známosti, když spolu ten půl rok bydlíme, než po 10letém víkendovém chození. Samozřejmě vím, že život takhle zjednodušený není. Záleží na spoustě věcí. Ale stejně mě jako první napadne myšlenka, proč se svatbou ještě nepočkáte?
Holky asi takto. Prostě jsem neodolala, přítel mě už před rokem požádal o ruku, o svatbě jsme předtím mluvili a teď jsme se shodli na příštím roce. Hlavně proto, že buďto příští rok nebo pak až za další dva roky(2008), což by bylo od zásnub už4 roky a mě to přijde dost. Nevidím rozdíl v tom, jestli se vezmeme teď nebo až za pár let,ale momentálně na to budeme mít čas a peníze a navíc prostě chceme být svoji...A proč až za pár let?Protože v roce 2007 budu dělat státnice a svatbu bych do toho chaosu nechtěla plánovat, no a jelikož ji nechci mít v zimě, tak bych pak musela čekat na léto 2008 a to už chceme mít pomalu miminko atd.Samozřejmě pokud se zadaří...prostě teď to cítíme takto, tak do toho praštíme...bydlení nebydlení... Já jsem svého přítele znala po půl roce víc,jak kluka s kterým jsem dřív půl roku chodila a vídala ho 4x týdně...
Consti, myslím, že u tebe je to trošku jinak. Psalas, že byt vlastně máte, společně ho zařizujete a jste v něm spolu co nejčastěji to jde - někdy i několik měsíců v kuse. V tom případě je to trošku něco jiného. Ikdyž prostě můj názor je opravdu ten, že bych stejně se svatbou počkala. A že jste už rok zasnoubení? Co bys chtěla od té, která byla zasnoubená 5 let :-D
Úplně jiný případ je ten, kdy ani jeden z nich nemá svůj byt, bydlí spolu maximálně když rodiče odjedou na dovolenou. To je prostě něco zcela jiného a dle mého zcela nedostačujícího. Mám totiž stejné požadavky jako výše psala Len, a ty asi jinak než společným bydlením nezjistím.
Je sice pravda, že dřív tahle možnost nebyla a taky spousta manželství vyšla. Ano, ale dřív taky nebyla televize, rádio, sporáky a taky šlo přežít. Jenže teď to je, tak proč tyto vymoženosti nepoužívat, stejně tak, když je možnost bydlení před svatbou a poznat tak další vlastnosti našeho protějšku, tak proč jí nevyužít...
Consti: kombinace svatba-státnice se dá zvládnout bez problémů, jen je třeba začít zařizovat svatbu včas. Já to zvládla všechno i s diplomkou během půl roku (a to jsem rozhodně neměla žádnou pohodovou školu) a to zařizování bylo moc příjemným zpestřením jinak stresujícího učení. To jenom tak na okraj jedna zkušenost, jinak jak jsem psala už včera, já bych do toho teda nešla, ale neznám tebe ani tvého přítele, takže jen vy dva asi nejlíp víte, co děláte. Ať vám to vyjde!
Ale proč jsem se k tomuhle tématu vrátila - včera večer jsem se na to ptala manžela, jestli si myslí, že je společné bydlení před svatbou nutné. Řekl: nevím, jestli nutné, ale rozhodně příjemné. :-D Takže to je taky názor - když se na svatbu ještě necítíte, ale chcete spolu žít, společné bydlení je moc fajn věc. Škoda, že to vždycky nejde tak snadno, co? ;-)
Jo a ještě - znám holku, co byla s klukem od patnácti a pak každý začal studovat vejšku jinde - ona v Praze, on v Brně. Vídali se pět let o víkendech a prázdninách, když on školu dodělal, přijel za ní do Prahy, kde spolu rok bydleli, ona pak na rok odjela do ciziny. A když se vrátila, do roka se vzali (po deseti letech chození). To není žádné poučení, jenom příběh lidí, co tenhle problém řešili taky - měli se sice moc rádi, ale okolnosti jim moc nepřály, tak si počkali a brali se v pětadvaceti. Nic jim neuteklo.
Tak to já řeším docela podobný problém. Přítel bydlí taky cca 100 km ode mne. Takže se vídáme pouze o víkendech - od pátku odpoledne do neděle odpoledne. Společné bydlení zatím také není možné. Nemáme, kde. Jednou se budu stěhovat já za ním. Je podnikatel a má slušně zařízenou živnost. Také jsem si říkala, že před svatbou to společné bydlení zkustit, ale nejsem proto, bydlet spolu "jen tak" např. 3 roky. V tomhle jsem asi trošku staromodní, ale říkám si, že když už chci s někým bydlet, tak proč to nevzí už zodpovědně. Prostě jsem proti tomu žití tzv. na hromádce. Opravdu nechápu na co ti dva čekají, když ví, že se mají rádi, tak proč spolu bydlí jak tady čtu několik let. Přijde mi to, že je to z pohodlnosti obou, ale to je jenom můj názor a jak říkám, trošku staromodní, tak to prosím neberte, že bych tu chtěla některou z vás kritizovat ;-)
My sme se s manželem znali rok když mě požádal o ruku (letos ve lednu) a teď už jsem vdaná paní. Myslím že jsme se znali dost, bydlíme spolu asi od prvníjho měsíce kdy jsem ho radši vzala k sobě než abych ho nechala bydlet u bývalé přítelkyně. Radši jsem to riskla...
Myslím si že by ti dva spolu měli bydlet aspoň chvíli, aby poznali svoje rituály a zda se snesou.
Miky, není to v žádném přípdě pohodlnost! Je to možná tím, že já manželství beru fakt vážně a nechci si někoho brát jenom proto, že je mi s ním fajn a mám ho ráda. Ale bydlet s ním? Ne, to taky není samozřejmost, nebydlela bych s každým, ale pokud nám to klape a chceme být pořád spolu, nevidím důvod, proč bychom spolu nemohli bydlet a měli bychom se hned brát. Chtěli jsme se líp poznat (a ať si říká kdo chce co chce, podle mého je tohle ten nejlepší způsob), nechtěli jsme se brát po půlroční známosti a já se nechtěla vdvat při škole. Tohle jsou zas mé zásady, nevidím důvod, proč bychom měli jen chodit třikrát týdně na rande, když mám pěkný 2+1 a jsem v něm sama. A nevidím důvod, proč bych se měla vdávat, když se na to prostě ještě necítím, tohle přeci každá z nás pozná sama, někdo třeba už po měsíci, někdo po třech letech. A pak než na svatbu našetříš... Tak jsme spolu bydleli tři roky, ale nebylo to rozhodně "jen tak", jak píšeš. Bylo to klasické soužití se vším všudy, kdy jsme se poznávali, bojovali s nedostatkem peněz (bez kterých pěknou svatbu nepořídíš), já se školou a pomalounku plánovali svatbu. Dalo nám to milionkrát víc než jen vodění za ručičku pod Petřínskou rozhlednou. Ujistili jsme se, že nám to spolu klape a že takhle opravdu chceme prožít zbytek života. My tu možnost měli, tak proč ji nevyužít? Takže promiň, ale s tvým názorem vůbec nesouhlasím :-) .
len: tohle jsem přesně nechtěla, někoho se dotknout. :-( Možná jsem to špatně napsala, ale mělo se to týkat toho, že nechápu lidi co spolu bydlí a zastávají názor, že "papír" nic neřeší. Přeci jenom, když ti dva mají tzv. papír, tak jsou k sobě vázáni víc než, když spolu žijí jen tak. Je to větší zoodpovědnost, pokud spolu žijí jen tak, tak když se vyskytne nějaký problém můžou se sebrat a odejít, když už jsou svoji, tak musí přemýšlet a občas také ustoupit. A určitě budeš semnou souhlasit, že partnerský vztah je opravdu o jedné velké tolerantnosti. A na druhou stranu musím uznat, že jsem se tu s názorem mít mimčo "za svobodna" nesetkala.
Tak ještě jednou se všem, kterých se můj "příspěvek" dotnkul omlouvám, nechtěla jsem opravdu nikoho odsuzovat. Jenom, to nevyznělo tak jak jsem chtěla.
Neboj, nedotkla ses mne :-) To já ty lidi, co spolu žijí "bez papíru" třeba deset let sice taky moc nechápu (pokud na tom třeba nejsou jako moje známá, co jsem o ní psala výš), ale rozhodně neodsuzuju, jen mám jiné priority. My jsme od začátku bydlení věděli, že je to "vážné" a že spolu deset let bez svatby asi žít nechceme, na druhou stranu jsme se na to ještě necítili a svatbu plánovali spíš výhledově - jednou, až dodělám školu. A věděli jsme, že kdybych otěhotněla, dítě bych měla prostě za svobodna, pokud už bychom nebyli o svatbě pevně rozhodnuti. Protože brát dítě jako jediný důvod svatby mi přijde divné, těch důvodů tam podle mne musí být spousta a pak už je dítě jen takový poslední impuls. Já jsem musela být opravdu pevně přesvědčená, že s tím člověkem chci strávit celý život, vychovávat s ním děti a mít pro to všechny podmínky (mezi které podle mého společné bydlení patří), abych ten vztah završila svatbou. Ne, že bych předtím chtěla odcházet po každé hádce, ale musela jsem do toho dospět.