Dřív mi říkal, že mě miluje, hodně často. Možná až moc...tak jsem mu sama řekla, že se to hezky poslouchá, ale že pak občas nevím, jestli to myslí vážně, bylo to tak nějak ze zvyku.. Říkáme si vzájemně, že se máme rádi (a to si říkáme skoro pořád :) ), pak je to občasné: "Miluji tě" vzácnější a krásnější :)
ne, neslýchám a sama to neříkám. Miluju tě neužíváme vůbec, mít rád hodně vyjímečně. Nejsme sdělovači citů v tomhle ohledu moc zdatní ale ani to pro nás není důležité to slovní vyjádření.
Taky si to s přítelem nerikame,oba víme,ze to tak je,ale taky nejsme ty typy,co by nějak hodně dávaly najevo své city.Občas e. to chybí,ale to zase za čas vždycky prejde;)
My si to moc neříkáme, ale chováme se tak k sobě, víme, že se na sebe můžeme spolehnout a jsme si oporou. Navíc mi manžel například často říká, že mi to sluší, všímá si, že jsem byla u kadeřnice apod., často mě jen tak obejme... Jsou to drobnosti, ale pro mě asi i důležitější :)
My si tato slova často nevyslovujeme, ale rozhodně nepochybuji:-), myslím si, že člověk skutečný cit pozná z činů, než ze slov, která občas mohou být zrádná.
Obojí. Zjistila jsem, že v tomhle máme trochu odlišný přístup. Pro Něj je "mám tě rád" to samé, co "miluju tě". Pro mě jsou to dvě odlišné věci. Každopádně to máme tak nějak nastavené, že "mám tě rád" je takové každodennější vyjádření, "miluju tě" si necháváme pro vzácnější příležitosti... ale taky jich není zrovna málo...:)
"Já tě miluju" řekne, když plácnu nějakou blbinu, která ho rozesměje :-) U nás je to o tom, že to prostě oba víme a cítíme a víme, že to oba cítíme :-) . A je to krása, vám povím :-)