Ahoj, nevím, zda už na toto téma diskuze někde není. Jsme spolu s přítelem 1 rok a 3 měsíce, z toho spolu 5 měsíců bydlíme ve společné domácnosti a všechno klape. Pomalu se začínáme bavit o svatbě. Co myslíte, je ta doba dostačující? Nebo si myslíte že je to málo? Nebo jste naopak názoru, že na tom vůbec nezáleží? Prosím napište... :-)
No je třeba taky rozdíl kdy ti dva spolu začnou chodit...Jestliže jsme spolu začali chodit na výšce (někdo na střední), každý bydlí u rodičů a je na nich víceméně finančně závislý, tak nemůže jen tak odejít. A mí rodiče by mi jen tak netolerovali, že bych "přitáhla" kluka domů třeba po měsíci(a to mají přítele rádi)...No nevím...Je to na úhlu pohledu. Samozřejmě, že kdybych se s přítelem seznámila v 26-30 a měl by svůj byt atd, tak to je o něčem jiném...Každý svůj plat atd. ...
My jsme taky pár, který spolu nebude bydlet...a taky si nemyslím, že bydlení před svatbou=spokojené a šťastné manželství...Každý to má prostě jinak...
kamira: já třeba ještě studovala denní vš, k tomu chodila do práce a přítel taky. Veškeré zápočty, zkoušky i státnice jsem dala v pohodě a byla jsem ráda, že je se mnou přítel jako opora, že ví, kolik času jsem nad učením strávila, jak jsem stresovala. Zvládli jsme to i tak. Ale jasně, že záleží na těch dvou jak se domluví a co jim vyhovuje.
Nikde nemáš napsané, že pokud spolu dva bydlí, tak jim manželství bude klapat. vše je o lidech. Ale myslím si, že člověka lépe a rychleji poznáš, když s ním bydlíš.
Však v pohodě ;-) Já jsme taky na denním a prostě, i když bydlíme oba v rodinném domku, tak on u nás bydlet nemůže a já u něho byla na víkendy a i tak jsem si připadala hloupě (nikdo minedal nic najevo atd., ale prostě mi je hluopé někde opruzovat, to je prostě ve mě)...
A přítel teď už pracuje druhým rokem, já dokončuju VŠ a jak ji dokončím, tak se vezmeme...nevidím v tom žádný problém a nemyslím si, že bychom se pozabíjeli...Dalo by se říci, že nám to do dneška vyhovovalo...
Holky já teda nevim ale nijak sem to neřešila zda spolu bydlet nebo ne, prostě to vyplinulo ze situace :-)
chtěli jsme bejt neustále spolu, tak já ve svých 19-ti v podstatě odešla z domova a nastěhovali jmse se nejdřív do jeho pokoje a do měsíce si začali zařizovat svůj byt, chodila jsem už do práce a on taky; pak jsem si ještě dodělávala dálkově vysokou a prostě vůbec mě to nenapadlo řešit prostě tak to v našem vztahu vyplynulo, bydlení, pak dítě, letos svatba a plánujeme další dítě (snad se povede) a prostě sem to neřešila a zda je to tak nebo jinak lepší nevím - jen prostě z mé zkušenosti musím souhlasit s lulix, prostě sme se poznali dokonale a upřímně neumim si představit, že prostě bysme spolu jen tak někam šli a pak si řekli čau já jdu domů :-N
No každopádně z mého okolí většinou se někdo odstěhoval ze svého bydliště (od rodičů) ke svému milému jen kvůli toho, že měl doma nějaké problémy, že mu to tam nevyhovovalo a tak, že rodiny byly rozvrácené...
My takový problém nemáme, oba dva máme s rodiči bezva vztah, nevidím důvod proč jít jen tak, říct: tak jo, díky, živili jste mě až po střední škole, chvíli na výšce, ale já teď našla něco lepšího, tak jdu...já bych to nikdy neudělala...a měli jsme možnost spolu bydlet od září, ale přišlo mi to nefér vůči rodičům. Že teď teda je už nepotřebuju a jdu jinam v posledním ročníku...Nevím, dokončím školu, pěkně poděkuji a pak půjdu :-D
kamira: já měla přítele, s kterým byla 6 let a bydlel na baráku s rodiči. Barák velký jak .... celé spodní patro bylo volné a mohli jsme se tam nastěhovat hned, ale přítel (nyní už ex) tehdy nechtěl. Jeho rodiče s tím problém neměli, nabízeli nám to a do něho hustili, že je to nevyužité, že by tak měl své soukromý apod. Nešlo ani tak o to, že bychom tam bydleli spolu, ale soukromý se nám hodilo. Zkrátka se spíš bál, že přijde o svou svobodu, volnost nebo fakt nevím. Dneska se na to dívá už jinak, ale to už je pozdě, jsem už pouze jeho kamarádka a expřítelkyně, takže mi to je tak říkajíc "šumák":)))
Já se bála, že nezvládnu školu, domácnost a ještě k tomu práci a nakonec to bylo v pohodě. Navíc bydlí s náma ještě tchýně. Je sice věčně v práci, ale i tak je to někdy omezující a někdy fakt musím z hluboka dýchat:))) abych jí neřekla něco, co by mi pak bylo líto.
Kamir, my taky čekali až dokončím školu, bylo to klidnější, veškeré přípravy na svatbu si víc užíváme. Mám kamarádku, která studuje, pracuje a teď zařizují svatbu, a neví, kde jí hlava stojí. Má před zkouškama, teď v práci má toho hodně a do toho má zařídit svatbu... no jsem ráda, že svatbu jsme nechali až po škole. A Vy taky dobře děláte.
lillix: Já to právě teď nechci řešit a víceméně je přítel pracovně pryč, spolu budeme o prázdninách v cizině, já tedy v místě jeho práce a na začátku října se vrací a bude pracovat ve své firmě, ale zase v Česku, jako mi to plně vyhovuje...Já třeba neplánuju ani rozlučku se svobodou, já totiž budu svobodná stále :-D (někdo takové spojení nechápe, ale když se nad tím zamyslíte, tak někdo pak svobodný není a někdo je) např. Brumdinka si to zařídila skvěle ;-)
Tak já i přítel máme perfektní vztahy s rodiči. Já své rodiče miluju a nikdy jsme s nimi neměla žádný problém, ale člověk dospívá, chce mít už svoje hnízdečko lásky, mít takový svůj "píseček". to že jsem se odstěhovala nenarušilo vůbec vztahy s rodiči, naopak nám ty vztahy upevnilo. Jezdíme společně na výlety, oni chodí k nám na obědy, my k nim. navíc já se odstěhovala nějak v prosinci po Vánocích, ale nebylo to přímo stěhování. Věci jsem měla u rodičů a to nejnutnější u přítele doma (tam teď bydlíme), zbytek věcí jsem si odnášela postupně a mým rodičům to tedy ani nepřipadalo, že bych se odstěhovala. Navštěvujeme se každý týden a voláme si skoro každý den. Navíc chodím k mamce vypomáhat do firmy, tak mě vidí skoro pořád.
jj však jasně, hlavně to musí vyhovovat Vám dvoum ;-) to taky nechápu, že někdo ztratí svou svobodu. Já si dělám co chci, chodím si kam chci, a přítel taky. Většinou jdeme někam spolu, ale oba chápeme, že člověk potřebuje mít své soukromý, svou svobodu. Třeba jak tady jedna paní psala, že si užívá toho, když jde přítel (manžel) cvičit a ona je sama doma, otevře si vínko, čte si knížku nebo tak. Já jsem taky tento typ. Zkrátka si potřebuji udělat čas a relax jen pro sebe, ne že bych byla sobec, nebo bych o to méně milovala svého nastávajícího, nic bych neměnila. ale zkrátka to má taky něco do sebe být sama doma, pustit si na plné pecky hudbu, zacvičit si doma, tancovat např. před zrcadlem, popíjet si vínko u dobré knížky, no ne?:))) já třeba rozlučku se svobodou budu mít, je to sice blbý název, ale já to jako rozlučku neberu, zkrátka si s holkama poklábosíme, sníme pár chlebíčků a půjdeme si zatrsat.
tady tu otazku po jak dlouhym vztahu se berete bude mit kazdej uplne jinak - holky ktery sou s pritelama napr.od 15ti tak budou mit x lety vztahy, holky ktery potkaji pana spravneho budou mit treba jen rok, dva ;-) to se neda srovnavat ...
kamirko já se svými ropdiči problém neměla a nemám ani ted´máme perfektní vztah a přece proto že sem šla za svojí láskou neznamená že mám špatnej vztah s rodičema, jen už sem se prostě chtěla osamostatnit a né jim do konce života viset na krku :-D - jinak souhlas s lillix
kamir - jinak ted sem to ted´ dočetla a s tou svobodou souhlasim, také žádnou rozlučku se svobodou mít nebudu :-D :-D a to že si myslíš že sem si to zařídila skvěle mě velmi těší ;-)
Je něco jiného stěhovat se v zájmu dobrých vztahů (např. dva kohouti najednom dvorečku). U mě to tak fungovalo a moje máma se proměnila na bezva kámošku. Když člověk dospěje, většinou touží mít vlastní hnízdo a podle vlastních pravidel, a je to přirozené.
Jinak s přítelem se budeme brát zhruba po 3,5letech.
Musím souhlasit, trvalé manželství není založeno na bydlet, nebydlet před svatbou a jak dlouho spolu předtím chodit. Kdybych si svého nastávajícího vzala už po měsíci známosti, pravděpodobně by se změnilo akorát to, že teď bychom neplánovali svatbu ale něco jiného jako už manželé.
Ahoj, taky se připojuji do diskuze. S přítelem budeme letos v září 6 let, tak nějak jsme se dohodli, že příští rok bysme ten svatební mejdan mohli uspořádat. Takže pokud to opravdu vyjde, tak se budeme brát po téměř sedmiletém vztahu. Už teď spolu 5 let bydlíme.
Jestli se dobře vzpomínám (počítat to nebudu :-) ) tak v 19 letech jsem z rodného hnízda vylétla a ohromně se mi ulevilo. S mamčou jsem byla na nože, a teď fakt kámoška, jak už tady bylo od jedné nevěsty psáno......
;-)
Ahoj,myslim,ze na delce vztahu ne uplne zalezi. Nikdo nevidi do Vaseho vztahu vic,nez Vy dva. Proto nejvic zalezi na Vas. Pokud si myslite,ze jste pripraveni,nac cekat? :-) Ja jsem s mym milym ctyri roky. Ale zacali jsme spolu chodit v 17 letech :-) takze ne jen na delce vztahu opravdu nezalezi :-)
S přítelem spolu budeme o Silvestra rok a v červenci se budeme brát :-) Předtim sem měla vztah zhruba 7 let a na svatbu sem ani nepomyslela... Teď už vím proč, prostě něco ve mě mi říkalo, že to nebude ten správnej chlap do života... A nemýlila sem se... Takže jsem strašně šťastná, že jsem potkala svého budoucího manžela :-) Ještě nikdy mě v ničem nezklamal, dokáže mě podržet a rozesmát... CO VÍC SI PŘÁT :-)
My jsme letos oslavili páté výročí, pár měsíců předtím jsme se zasnoubili (ale očekávala jsem to právě už na čtvrté výročí, dal si docela na čas), A brát se budeme bez necelých 3 týdnů po šesti letech chození.