Kategorie
Nejnovější diskuze
Kde se diskutuje
Kam jsem přispěl
Sledované diskuse
Síň slavy
Fórum > Život před svatbou

Nejsem příliš mladá na svatbu? Bude mi 20

Ahoj.Možná se většina z vás bude divit,ale můj přítel mě požádal o ruku a chtěli bychom se vzít příští rok v létě,jsme spolu téměř 6 let a společně už bydlíme 2.rokem.Možná se zdá,že je to optimální,ale vdávala bych se ve 20. :-N Přijde mi,že svatbou se nic moc nezmění.Budu nosit prsten a přítelovo jméno.Chtěla bych si ho vzít,ale bojím se kritiky našeho příbuzenstva.Tuší,že svatba přijde,ale určitě nepočítají,že tak brzo :-|
Odpovědět
1
2
…
9
Nedej na drby, každýmu se nezavděčíte. Jestli prostě cítíš, že si ho chceš vzít a že je to ten pravý na celý život, tak radim jděte do toho :-D .
Odpovědět
Na kritiku okolí se určitě neohlížej. Já jsem na tom úplně stejně - dvacet mi teprve bude a spolu jsme přes 5 let. Naopak většina známých a přátel se pořád ptá kdy už do toho praštíme : -))) Podle mě neexistuje pro svatbu žádný univerzální věk, hlavně že to oba chcete. A jestli se nic nezmění? O to přece nejde ne? Rádi se budete mít pořád jenom to bude mít oficiální podobu.
Odpovědět
kejsy tak na to se vyprdni, na mě vrstevníci taky koukají divně, že už jsem jako vdaná a to je mi 25 a manželovi 28.
Odpovědět
Tak dík moc.JSem ráda,že mám přeci jen nějakou podporu.Jediný z čeho mám tedˇ strach je,jak to říct mému otci.Je zásadovej a co se týče svatby,bude mít určitě námitky. :-S Mám dva o dost starší sourozence,kteří ještě o svatbě ani neuvažují a já mám před sebou 3 roky vejšky.Už ho úplně slyším,,Nejdřív studuj a pak se uvidí."Děsí mě to.Vím,že jsem plnoletá a mám právo o své budouctnosti rozhodovat sama,ale přeci jen,je to rodič a já mu jsem za spoustu věcí vděčná.
Odpovědět
Profilova fotka
Taky bych na okolí moc nekoukala, pokud to máte vyřešený vy dva a víte, že to chcete, tak do toho nikomu nic není :-D
Odpovědět
Kejsy, kašli na všechny. :-p Mně bude teď v srpnu 21, a svatbu plánujeme na srpen 2007. Ale kdyby nám loni v září vyšel byt, který jsme chtěli kupovat, tak byla svatba letos v červnu. Takže taky dvacet. Jsme spolu 6 let. A poslední rok se nás všichni ptají: Vy už jste spolu dlouho, nebude svatba? .... Ze zásady neodpovídám, nechávám to na miláčkovi. Ještě před dvěmi lety by to bylo tfuj tfuj tfuj jen to ne, ale teď jim říká: Až seženem byt. :-) Držím palce ať to vyjde. :-)
Odpovědět
Profilova fotka
Kejsy: nechci být ta ošklivá, co ti bude brát iluze, ale slyším ta samá slova, co jsem říkala já, když jsem se vdávala poprvé. Bylo mi taky dvacet, tomu mému o pět víc, a já tvrdila, že svatbou se nic nezmění, že jen budu nosit jeho prsten a jeho jméno. Ale o tom by svatba neměla být – rozhodně ne o tom, že holka se těší, až bude vdaná – měla by se těšit, že bude vdaná právě za toho jediného, že se tou svatbou něco změní, že už budou před světem navždycky patřit jeden k druhému... Nevím, jestli to říkám nějak srozumitelně, jen se snažím nějak vyjádřit ty pocity, které jsem měla před těma pěti lety, když jsem se vdávala poprvé, a které mám po celou dobu svatebních příprav a prvních manželských dní teď... Prostě jen – zamysli se nad tím, proč se chceš vdávat. Jestli proto, že tohle je jediný chlap na světě, se kterým chceš být, s nímž se cítíš bezpečná, který tě vždycky podrží, když je zle a který se s tebou umí smát, když je dobře, a jestli tohle chceš říct celému světu, tak si ho vezmi a neváhej nad tím. Jestli si ale myslíš, že po tolika letech je to vhodné, a že si vlastně ani nic jiného neumíš představit, protože nic jiného neznáš, a že bude hezké plánovat svatbu, tak to rozhodnutí ještě odlož...
Odpovědět
Profilova fotka
kejsy nevím jestli to chceš slyšet, ale jsem taky ta co se přiklání k názoru trissie... asi taky proto, že už je mi víc... taky jsem se chtěla moc vdávat ve dvaceti... byla jsem zamilovaná... měla jsem přítele o kterém jsem si myslela že je ten jediný pravý a nikdo jiný že už v životě nebude jako on... chodili jsme spolu tři roky... pak jsme se rozešli a já myslela že pro mě skončil svět... dlouho se nikdo neobjevil... pár známostí... ale na toho prvního sem stále myslela a říkala sem si, že sem udělala chybu... pak se objevil skoro po šesti letech Libor... můj nastávající... a já se zamilovala... opravdově... znovu a naplno... a když se podívám zpět... ničeho nelituju... neříkám, že by to dopadlo špatně, kdybych si vzala toho prvního... jen říkám, že se měníme... teď s pohledem zpět vím, že Libor je pro mě daleko lepší muž než ta má první láska... se kterou sem chtěla jen být... cítím, že si ho chci vzít nejen proto, abych byla vdaná, ale hlavně proto abych s ním založila rodinu... toužím s ním vychovávat děti... toužím vedle něj zestárnout... ale jsou to všechno jen myšlenky... ty sama musíš vědět co říká tvoje srdíčko... ;-)
Odpovědět
V pořádku trissie.Je to tvůj názor a já jsem každé z vás vděčná za vaše rady.Přeci jen si zkušenější.Moc krásný fotky.Přeji hodně štěstí v životě. :-) Jinak holky?Co mi radíte s tím tátou?!Jak na něj?!
Odpovědět
Profilova fotka
Přikláním se k názoru Trissie a Lenky, též si myslím, že je to brzy. Hlavně pro chlapa. :-|
Odpovědět
Kejsy, je mi 24, jsem studentka, leč končící a již zaměstnaná...ale řeči (předpokládané) Tvého tatínka bych brala jako oprávněné. Není opravdu lepší počkat? Ne kvůli věku, ale tak vůbec, vždyť vám nic neutíká, spolu můžete být ne? A fakt uvidíš, jak to bude dál, pokud po tom budete oba toužit, tak proč ne. Ale rozhodně bych netlačila. A tatínka chápu, promiň :-( Naši by se chovali zcela stejně. Jinak mám za sebou stejnou zkušenost jako Lenkanemeckova, ve 20ti jsem se chtěla vdát, ale jsme ráda, že to tak nedopadlo, že jsem byla požádána až mým druhým partnerem, který (to vím až teď) je ten pravý a jediný ;-)
Odpovědět
Profilova fotka
kejsy: jinak já si nemyslím, že dvacet je bez dalšího málo na svatbu. Moje stejně stará kamarádka se vdávala ve stejné době jako já poprvé, s manželem jsou pět let (jemu je tolik co jí), loni se jim narodilo miminko a myslím, že je to jeden z nejšťastnějších manželství, jaké znám. Jenže hlavní rozdíl mezi námi byl právě v tom, že ona chtěla být vdaná za Něj, kdežto já jsem chtěla být vdaná... Takže tak nějak, ono svatba je skvělá věc, nádherné šaty, spousta hostů a dárků a pozornosti, jsi absolutní hvězdou... ale o tom by to být nemělo. Hlavně by to mělo být o tom, koho si bereš. Pokud budeš sama dobře vědět, proč pro tebe svatba něco znamená, a dokážeš to tatínkovi vysvětlit, nebude dělat problémy. Pokud ale nebudeš mít lepší důvod než „on mě požádal o ruku, tak já si ho vezmu“, buď připravená, že tatínek s tím problémy mít bude...
Odpovědět
Článek se načítá
Profilova fotka
Jinak, já má taky podobné zkušenosti z období dvaceti let za sebou. Dlouhodobý vztah, zásnubní prsten, po sedmi letech rozchod. Teď jsem ráda, že jsem se v těch dvaceti nevdala, s největší pravděpodobností už bych byla rozvedená. :-|
Odpovědět
Profilova fotka
Kejsy: Mám podobný názor jako už tu zazněl... Lidi se věkem mění... Měla jsem přítele od 15... myslela jsem, že je to ten jediný, plánovali jsme svatbu až dostuduju atd. nakonec jsme se po více než pěti letech rozešli a já potkala skvělýho chlapa... se kterým to cítím úplně jinak a jsem ráda, že se vše stalo,tak jak se stalo a až ted vím, co je Muž s velkým M.... ;-)
Odpovědět
No já když si vzpomenu, co jsem dělala ve dvaceti....prostě samá kalba, kocovina, nezávislost :-D Do 22ti jsem řádila jako černá ruka a pak se teprve vybouřená usadila. Rozhodně bych se do toho taky nehrnula, protože ti nic neuteče, ale jak říkám, já byla sama a vyhovovalo mi to.
Odpovědět
Profilova fotka
ahoj kejsy rozhodla jsem se, že přidám svůj názor do této diskuse...ale bohužel se musím přiklonit k trissie a ostatním, kteří mají podobný názor - je mi 28 a vdávala jsem se nyní podruhé. Poprvé to bylo v 21, jemu bylo také 21, jeho matka nám to rozmlouvala, že jsme mladí atd. V té době jsem to nechtěla slyšet, nezajímalo mne, kdo mi co říká. Jenže bohužel, ona měla pravdu. Jak říká trissie, důležité je, zda chceš být vdaná právě za něho, nebo prostě vdaná, protože už jste spolu dlouho a čeká se to. Je to nesmysl, který se pak třeba nevyplácí. Samozřejmě ne vždy. Já měla tu smůlu, že se mi to bohužel vymstilo. Myslela jsem si, jaké to bude skvělé, že to bude můj manžel, jak se budu titulovat, že už jsem vdaná paní. Jenže těch pár let ukázalo, že se mi hlavně vymstilo to, že jsem byla první, kterou měl. Nyní mám báječného muže, mohu trochu porovnávat, tak třeba vím, o čem mluvím. Nyní se dívám na věci úplně jinak, mám i v životě jiné hodnoty. Ovšem u každého je to jiné a neznamená to, že Vám by to nemohlo vyjít. Je to vždy pouze na Vás dvou. :-)
Odpovědět
Ahoj Kejsy, ono není dvacet jako dvacet. Mně je 21 let, mám 5 měsíčního chlapečka, dost jsem si prožila kolem těhotenství, svého partnera znám 13 let, v den svatby budeme slavit 3 roky výročí. Oba jsme se dost vybouřili v pubertě a pak jsme se "našli" a hned jsme věděli, že jsme si stejně byli souzení a nikoho jiného bychom po svém boku nechtěli. Ale od 14 let jsme chodila 3 roky s klukem "na celý život" a nakonec jsme se rozešli. To prostě musíš cítit. A nikdo jinej ti neporadí, protože každý vztah je jiný a jak už jsem napsala, není dvacet jako dvacet.
Odpovědět
Profilova fotka
Taky s troškou do mlýna... Je mi "teprve" 22 a mám za sebou pár vztahů... 2 dvouleté + něco málo navíc... S mým prvním klukem jsem byla šťastná, byl hodnej, milej, byl o 7 let starší... Snesl by mi modré z nebe... Po roce a půl chození nám začla jeho máma plánovat svatbu a bydlení u nich!!! a tak podobně. Mě bylo skoro 17 a chtěla jsem dodělat gymnázium, studovat dál na VŠ, malovat, cvičit psy, cestovat a tak všechno a samozřejmě jsem počítala i s ním... Ale jeho matka mi to tak zprotivila, že jsme se přesně na den našeho druhého výročí rozešli... V tu dobu jsem si řekla, že jakmile budu jen sebemíň pochybovat o tom druhém, nevdám se!!! Mám dost špatných zkušeností se dvěma rozvody a pár rozchodky mé mamky a vím, jak dokážou být lidé zlí, ale všechno špatný je k něčemu dobrý a já se dost poučila z jejích chyb už v tak nízkém věku... Člověk musí nejdřív zjistit co chce sám od sebe, aby mohl chtít něco od druhého a začal ho hledat... Člověk dokáže odpustit či přehlídnout hodně věcí, ale některé, ty zásadové se prostě nedají... A tak to bylo i dál... Jeden kouřil... milovala jsem ho samozřejmě... Ale chci vychovávat své děti v Londýnské mlze a smradu? NE!!! K tomu se přidalo pár věcí a bylo. Další chtěl, abych nestudovala, ale stála u plotny s 5 dětma na krku... Mám děti ráda, těšim se na ně, ale ve 19ti letech??? Čekala mě škola a poznání světa... Ne ne, to taky není to správné... Nebudu se tady rozepisovat, už tak to přeháním.. Ale nakonec jsem zjistila co opravdu chci a po dlouhé době, když už jsem ani nedoufala přišel ON a budeme se brát... Nebude to hned, za rok, ale vím, že chci být s NÍM, ne kvůli těm šatům a veškeré parádě, ale chci být s ním. Nemám jedinou pochybnost za ten rok co spolu sdílíme jednu domácnost... Takový pocit jsem ještě s nikým neměla... Ale na taková poznání to chce čas a něco zkusit... To dobré, i zlé....
Odpovědět
Profilova fotka
Ahoj Kejsy, určitě je to, jak říkají holky hlavně o tom jak to cítíš. Já jsem se vdávala ve 20 a letos s manželem oslavíme 1. výročí svatby. Vůbec toho nelituju. Jak se zachovalo okolí? Nějakou dobu jsme spolu už žili a ještě delší chodili, takže se každý vyptával: "A kdy bude svatba?". No a když jsme tedy oznámili, že se vezmem, každý se mi zděšeně díval na břicho a ptali se "A vy musíte?". Trochu jsem to nechápala... Každopádně to cítím tak, že s mým mužem chci být neustále, mít s ním děti, smát se s ním a časem s ním zestárnout. Jelikož je mi ale jen 21 může se stát cokoli a nemusí to být zrovna to, že mě se zalíbí někdo jinej... Může mi ho třeba pobláznit nějaká cizí holka. V tom případě bych určitě nelitovala toho, že jsem si ho vzala, ale že jsem si ho nedokázala udržet :-( A co se týče tvého tatínka, tak to nevím. Moji rodiče nic nenamítali asi právě proto, že se brali taky ve dvaceti a dodnes jim to (samozřejmě s menšími krizemi) klape...
Odpovědět
Profilova fotka
Já nevím, je to hrozně těžké, podle mě záleží případ od případu. Někdo už prostě potká toho pravého tak brzo a i když se vezmou mladí, tak jim to vydrží celý život. Někdo se vdává ve třiceti po pětiletém vztahu (viz moje kamarádka) a za rok po svatbě zjistí, že je jí manžel nevěrný a rozvádí se.. Dej na svůj vnitřní pocit - je to ten pravý?? Na 100 %?? Jestli ano, tak jdi do toho..
Odpovědět
Zhruba tak v 21 jsem taky měla tyhle svatební záchvaty, chtěla jsem se vdávat, nakonec jsem si to ale promyslela a i dneska, když se dívám sem a vidím ty krásné přípravy, tak se těším na dobu, až je budeme taky zažívat, ale zároveň vím, že není kam spěchat. Skutečně záleží na těch dvou lidech. Nejde říct, že když je někomu 20, tak je příliš mladý nebo starý. On si každý prožil svoje a někdo může být ve 20 tak vyspělý po všech stránkách jako někd není ve 30. Podle mě je tady nejdůležitější to, co už zmínily holky. Musíš si být jistá, že Ti jde o to být vdaná za Tvého přítele, nemůže jít o být vdaná. To je velký rozdíl. Já tehdy chtěla být vdaná a teď vím, že jednou chci být vdaná ua svého přítele ( a to v těch mých 21 to byl stále ten samý člověk), tenkrát jsme ale všechno ještě viděla ve fázi zamilovanosti, dnes už vidím i ty nedokonalosti a jsem s nimi smířená stejně tak, jako on respektuje ty moje chybičky.
Odpovědět
Profilova fotka
někde jsem četla krásnou definici opravdové lásky "milovat někoho ne pro to, jaký je, ale přesto, jaký je" - tedy vědět, jaké jsou jeho ctnosti i nectnosti, a vědět, že i s tím špatným je to ten nejlepší chlap/ženská vašeho života... ale jinak - a doteď nevím, jak je to možné, ale během svatebních příprav jsem se do toho mého zamilovala úplně stejně, jako jsem byla na začátku... a to přestože znám všechny (nebo aspoň většinu) jeho špatné vlastnosti, že si ho dávno neidealizuju... přesto nebo právě proto je to nejlepší chlao mýho života.
Odpovědět
Přemýšlela jsem o tom.S přítelem jsem zažil spoustu krásných,ale i horších chvil.Znám jeho každičkou chybičku,jeho klady.Myslím,že ho znám tak,jako nikdo na světě.Nejdřív jsem si myslela,že svatební den je něco krásnýho a nezapomenutelnýho,ale bylo to jen o šatech,ale ten ženich mi tam přebýval. :-x Postupem času jsem si uvědomila,že i když se odloučíme,vždycky k sobě najdeme cestu zpátky.Neumím už si představit nikoho jinýho vedle sebe.On už je součástí mě a já jeho.Vím,že to nebude pořád lehký,ale život obecně není jen o kladech.Vím,že on mě vždycky podrží,rozesměje,obejme,když to nejvíc potřebuju.Nemusím ani nic říkat,pozná to i beze slov.Po svatbě toužím od mala,ale ale až tedˇ se vším všudy.Co myslíte?Já se jen děsím toho,že moje mamina,velice moudrá a zkušená paní,jako každá mamča,mě varovala před tím,že jsem se zamilovala příliš mladá(14 let)a nikoho jinýho jsem nepoznala.Nemám šanci porovnávat a soudit,jestli dělám dobře nebo ne.Vím,že bych si svého přítele chtěla vzít,ale v srdci mám pořád obavy.Jsem perfektcionistka a nedokážu si představit,že zrovna mně by vztah nevyšel.To je právě asi to,co mě pořád v srdci tíží.Špatný je,že o tom takhle uvažuju,ale na 2 stranu si nemůže být nikdo ničím a nikým jistý... |-|
Odpovědět
trissie, tak nějak jsem to myslela
Odpovědět
Profilova fotka
kejsy: to, co píšeš teď, už je o něčem trošku jiném, než "svatbou se nic nezmění". Akorát, proč chceš právě svatbu? Co pro tebe bude znamenat, když se tomuhle člověku řekneš ano? Víš, trošku mi přišlo, že teď píšeš o vašem určitě moc hezkém vztahu, ale svatba by měla být v životě těch dvou nějaký předěl (proto mimochodem je výhodou, pokud se ti dva k sobě sestěhují až o svatbě - ten předěl z "já a já" na "my" je daleko výraznější), aby to nebylo jen takové pokračování chození/bydlení spolu... Přemýšlej a piš... ono určitě ti to pomůže si srovnat myšlenky... Víš, trošku mi přišlo, že teď píšeš o vašem určitě moc hezkém vztahu, ale svatba by měla být v životě těch dvou nějaký předěl (proto mimochodem je výhodou, pokud se ti dva k sobě sestěhují až o svatbě - ten předěl z "já a já" na "my" je daleko výraznější), aby to nebylo jen takové pokračování chození/bydlení spolu...
Odpovědět
Profilova fotka
kruci, za opakovaný text se omlouvám... ale víš, jak jsem to myslela :-)
Odpovědět
Profilova fotka
Krásně jste se rozepsaly... a hlavně ty kejsy... je jasný, že když jste spolu vydrželi tak dlouho tak spolu musíte mít krásný vztah... a je jasný, že spolu dokážete ledacos překonat, ale pravda je to, že k svatbě by asi měl být nějaký "důvod" ... možná, že když ho najdeš bude se to i tvým rodičům vysvětlovat líp... než jen: " my se prostě chceme vzít... protože se máme rádi... jistě my rozumíš...
Odpovědět
Profilova fotka
teď aby to nevyznělo hloupě... tím důvodem jsem nemyslela něco jako, že se "musíte vzít" nebo tak... to je ten nejsmutnější důvod... :-N ...jen sem myslela... utřídit myšlenky... a říct si... tohoto člověka si chci vzít proto a proto... chci s ním žít protože... a tak... mít pro tatínka připravené jasné argumenty, aby věděl, že to myslíš vážně a aby pochopil, že jsi nad tím přemýšlela jako rozumná žena ;-)
Odpovědět
Profilova fotka
jsem uz starsi,s pritelem jsme pres tri roky a bydlime u jeho rodicu v oddelene pulce domku pres pul roku.a ted o vikendu se jim chystame to rict.Moc se bojim nevim jak na to.Nevim jak to vezmou,vim zec s tim pocitaji ale stejne.Asi ne ted .No bude to horor.Tak moc drzim at to zvladnete
Odpovědět
Pokud si myslíš, že svatbou se vlastně nic nezmění, pak s tím klidně ještě počkej... Já jsem se vdávala poprvé v jednadvaceti a po roce jsem byla rozvedená, protože jsem taky do manželství vstupovala s dost naivními představami, byla jsem vlastně ještě dítě... Sice jsme spolu byli už 3 roky, ale to nehraje roli. Manželství je hlavně dřina a závazek, ne jen romantika. A láska není všechno. Je to sice dobrý základ, ale sám o sobě nestačí. Pokud si myslíš, že svatbou se vlastně nic nezmění, pak s tím ještě počkej... A vdej se teprve až pochopíš, co všechno se svatbou změní.
Odpovědět
1
2
…
9
Pro přidání příspěvku se musíte přihlásit.
Přesunutím fotek můžete změnit jejich pořadí
Nenašli jste co jste hledali?