Holky, omlouvám se, musím se vypovídat. v září mne můj přítel požádal o ruku. V dubnu 2018 máme svatbu. Od začátku vztahu u něj postrádám empatii! Je to hroznej flegmoš, záleží mu snad jen na sobě samém, egocentrik, co myslí především sám na sebe. Týká se to drobností, nebo také vážných věcí jako je moje rodina. Když mu řeknu, že moje máma zase nemá peníze, řekne mi hmm, a neřeší to. nezeptá se mě, co si o tom myslím, jak se cítím, jak mi je. A já to v sobě dusím, jelikož to nemám komu jinému upřímně říct. Na druhou stranu, když mi zemřel tatínek, vzal si okamžitě dovolenou, oblital se mnou všechny ústavy, zařídil parte a ty věci okolo, neskutečně mi pomohl. Holky máte doma některá podobnýho? Dá se s tím žít navždy? Že mám doma sobečka? :) Vím, že je to chlap do života, co mě zabezpečí, a postará se, ale sakra co když nevydržím to, že se se mnou vůbec nebaví o mých starostech? Pro mě to nejsou maličkosti, moje rodina se sice nepovedla, ale potřebuju to někomu říct... Když jsem mu toto vše řekla, řekl mi, že mou rodinu nemůže vystát a toleruje ji jen skrz mě. Máma mě několikrát podrazila, zklamala, stejně i sourozenci, ale pořád je to moje krev a já věřím, že se napraví.
Holky, všechny máte pravdu. Sobec jsem spíš já že po něm chci, aby se mnou řešil kdejakou blbost, taky jsem strašná citlivka, všechno si hrozně beru, kdežto on ne... To co jsem napsala tady do příspěvku hodnotím s odstupem času úplně jinak, ledacos mi během té doby došlo nyní pro změnu já pracuji na tom, abych sama byla ,,sobcem" a nebrala si k srdci každou hloupost, když ostatním je to u ,,zadečku". Moc všem děkuji!