Ahoj nevěsty!
Mám úžasného přítele,se kterým chodím 2,5 roku a rok spolu krásně žijeme.Před pár měsíci jsem byla požádána o ruku a souhlasila jsem.Jediný problém je,že jemu je 28 a mě 22(v den svatby mi bude 23,5)Myslíte,že to není moc brzo?Vím,že je ten pravý,hrozně ho miluju a chci,ale přiznávám se(a stydím se za to),že se bojím že mi v téhle době svateb až po třicítce budou všichni ťukat na čelo.
P.S.Nedávno se mi rozpada rodina a je hezký pocit,že mám najednou naději na tu vlastní...Dík za názory.
Glum, ja vim, ze jsi vyjadrila pochopeni. Diky za to. Ten muj predchozi prispevek spis smeroval ostatnim a byl myslen obecne (ne konkretne pro tebe jako nepochopeni tveho prispevku). Co se kompromisu tyce, nechci se vyjadrit spatne, ale pripoustim je (bez ohledu na to, zda je to z mych prispevku patrne). Chapu, ze nekdo ma rad holky, jiny zase vdolky (odlehcene receno, kazdy ma svuj vlastni nazor a ja se svymi netradicnimi nazory casto v davu "razim" a jsem jaksi zvykla se "preventivne" obhajovat....coz jsem nemyslela zle). No a pokud se tyce toho predhaneni se. Je mi to lito (protoze je to podle me hloupe), ale spousta mych znamych/ kamaradek/ byvalych spoluzacek se opravdu predhaneji v tom, ktera bude dalsi vdana. Nadhodila jsi dobre tema, pripada mi zajimave a myslela jsem si, ze bych se mohla zapojit do diskuze i presto, ze vim, ze se mnou vetsina nebude souhlasit. Jak jsem rekla pred tim, nikomu jejich rozhodnuti nevyvracim, ja nemam patent na to, v kolika letech je svatba dobra, ale vim, ze pro me osobne (proto tento muj nazor) to drive nez v cca 26-28 letech nepripada v uvahu. Kazdopadne, tobe preju (uprimne) hodne zdaru a nechci tvrdit, ze by vam dvema nemelo manzelstvi vyjit. Kazdy je jiny a vsem, co do toho jdou (v jakemkoliv veku) vzdy preju hodne zdaru...
No když se nad tím víc zamyslím,taky mi připadá,že v této době je spíš módní se nevdávat,či vdávat až v pozdějším věku okolo třiceti let..je to celkem logické vzhledem k možnosti právě studia a cestování plus budování kariéry,jsou dokořán otevřeny dveře tam,kde v dobách našich maminek byly zavřeny...,takže mladí lidé tzv. "užívají"...Jenže otázkou je,zda je skutečně dobré vystřídat do té dejme tomu třicítky kupu nahodilých vztahů bez budoucnosti a bez závazků,rodit v ne zcela ideálním věku pro prvorodičku...ono každá mince má dvě strany a záleží asi vážně hlavně na subjektivním vnímání prožití kvalitního života každého individuálně. :-o
Taky bych se ve dvaceti nevdávala,ale v pětadvaceti se mi to jeví jako přirozené a pozitivní :-D ..
Jo dobrý,já měla pocit,že se obhajuješ vzhledem k mému příspěvku,protože jiný tam nebyl ;-) .Jen jsem chtěla říct,že myslím,že tvůj názor dnes není nijak netradiční,že je to tak průměrný věk na vdavky.Můj snoubenec(to zní divně,co?)má stejně starou partu kámošů(kolem 28)a ti se až teď začli předhánět,kdo se vezme dřív,tak se všech těch pět párů vzalo letos...zažila jsem svateb jako nikdy předtím :-D My budem jediná vyjímka a berem se příští rok :-D Dík za přání.A co ty?jak to vypadá se svatbou či vztahama u tebe?
Ja to nechci zakriknout, ale uz skoro dva roky uspesne ( ;-) ) ziju s pritelem tady v UK. Je to situace trochu netradicni, protoze on uz ma dve deti z predchoziho manzelstvi ( ma je ve sve peci). Cele je to trochu kontroverzni, protoze na prvni pohled zijeme jako rodina, ale pritelovy deti jsou uz dost velke (v puberte), pritel je o dost starsi (to je kapitola sama pro sebe, ja jsem holt vzdycky byla na starsi), takze jim "nesupluji" mamu a on se do manzelstvi nehrne prilis rychle (jednak proto, ze ma negativni zkusenost z drivejska a jednak pry proto, ze mi nechce krast mladi :-D -je mi 23- a ani ja do manzelstvi nespecham).
No tak to mám jediný komentář:užívej(te)si to!To musí bejt pěkný!Vidíš,to zas já nikdy nezažiju.Jenže já jsem holt taková domácí nátura,přestože se živím uměním
Tak to my jsme se teď už s manželem dlouho znali jako kamarádi a kdyby nám někdo před 2 lety řekl, že se vezmeme tak tomu asi ani jeden neuvěříme :-D po měsíci co jsme byli spolu jsme si pronajali byt a po 1 a 1/2 roce jsme se vzali a teď plánujeme mimčo. A jsem šťastná jako nikdy předtím. Měje 26 a Martinovi bude za měsíc 30. Ale o věku to není je to o těch dvou lidech ;-)
Glum diky. Kamini: to je nahoda. Po maturite jsem se dostala na VS (na vytvarnictvi), ale dala jsem tenkrat prednost cestovani a zpet k vytvarniceni jsem se uz nedostala... :-N . Nasi mi to vzdycky maji za zle, polovina rodiny se totiz zivi umenim a vim, ze svet umeni je atraktivni...pracovala jsem jako vychovatelka, ale ted studuju "prizemni" obor: business and marketing... ;-)
Mě je 21 a za půl roku už budu vdaná paní. A asi rok potom plánujeme miminko. S přítelem jsme spolu rok a pár měsíců a rok spolu bydlíme. Nemám pocit, že se do toho ženu bezhlavě. Měla jsem 6-ti letý vztah. A krásně to vyjádřil taťka: "Být to někdo jiný tak ho zestřelím, ale Romka si vem". A to taťulda vždycky všechny nápadníky vyháněl. A mamce to bylo vždycky jasný, že brzo zakotvým. Jsem jak říká, rodinný tip.
Zanett, chápu tvůj postoj, osobně si myslím, že v určitých případech můžou být holky z manželství zklamané.
Mně na dnešní době vadí, že jakmile se člověk vdá hodně lidí ho začne chápat jako domácí zvířátko( to v žádném případě nevstahuji k názoru Zanett).S Mišákem se například chystáme někam na rok odjet, užít si, podívat se, už jako manželé a vůbec mi to nepříjde divné, spoustě lidí ale ano :-S
Ahoj holky.Já znám svého nastávajícího 11let a z toho 4,5 spolu chodíme a 4,5 spolu bydlíme :-D a na nic není šablona bud to klapne,anebo ne.Někdy už od začátku víš,že to je on a po pár letech se ukáže,že je to někdo jinej.Musí se to asi zkusit je mi 26let a myslím,že to on je a když né tak nevím.Když v tom nejsou děti je to papír a krásný okamžik,ale když příjdou prckové jsou potom chudáci.Jsem z rozvedené rodiny a je to nechutné,přítel má celou rodinku pohromadě a je to paráda a taky bych to tak ráda. :-)
Holky, vdávání není o věku, fakt je to o psychické vyzrálosti a hlavně na to musí být připraveni oba. Manžel se chtěl ženit už po 3měsíční známosti. Je pravda, že mi tenkrát bylo 19, ale hlavně jsem si to nedokázala představit (ne že by to za těch 5 let bylo o moc lepší) spíš jsem věděla, že nikoho jiného nechci! Svatba byla jako pohádka. Sice se říká že z manželství se utíká hůř jak z chození, ale já v tom vidím rozdíl jen teďm že teď už za sebe a spolu můžeme vyřizovat spoustu věcí.
Ahoj, já se přidám s trošku odlišným názorem. Podle mě by se lidi měli brát, když to tak prostě cítí, když chtějí být spolu. O věku to podle mě moc není, jde spíš o to,vědět, proč chci být s partnerem (ale člověk musí být natolik vyzrálý, aby tím důvodem nebyl třeba pevný zadek či široká hruď našeho drahého:-) )
Vzala jsem si přítele po šesti letech chození, napřed jsem měla strach, že jsme mladí a že v dnešní době, kdy se každý rozvádí...jenže jsem se koukla po okolí a zjistila jsem, že se rozvádí dost párů, kteří se brali i ve věku 33-40 let - a do 7-10 let rozvod. Prostě každý už byl zvyklý na to svoje, když zůstali do třiceti svobodní, těžko se pak začali druhému přizpůsobovat. Stejně tak známá, které je 27 a i když moc touží po chlapovi ne a ne s nějakým vydržet (i když uznává, že ten poslední byl fakt skvělej ).
A o tom to podle mě je. My se teď spolu učíme žít, oba se snažíme a jsme díky tomu moc šťastní... Prostě žijeme spolu a spolu se budeme dál vyvíjet. Nehledě na to, že všechno o co podle některých svatbou přijdu (cestování, poznávání nových lidí...)od začátku vztahu i teď prostě děláme společně s mužem.
Taky se taky připojuji se svým dojmem. Já také říkám, že lidé by se měli brát, až když jsi sou jistí, že chtějí být spolu. A neměli by to uspěchat tím, že si např. rychle pořídí dítě, protože oni vědí, že je to navždy. My jsme se s přítelem brali po 7,5 letech chození. Skoro 5 let jsme spolu bydleli a v den svatby bylo mě 23 a jemu 27. I když jsme už déle věděli, že spolu chceme být, nic jsme neuspěchali. Prožili jsme spolu za ty roky od svateb, přes nehody po pohřeb, snad vše, co by nás v životě mohlo potkat.
Stal se tu ale menší paradox. Manželův bratr začal chodit se svou manželkou pouze o měsíc dříve než my spolu (bratr je stejně starý s manželem a jeho žena pouze o rok starší než já). Rozdíl je v tom, že oni si po roce pořídili mimčo a rychle byla svatba.
Jenže měsíc před naší svatbou se od sebe odstěhovali a měsíc po svatbě už byli rozvedení. Hrozný paradox, když někdo po 7,5 letech dospěje ke svatbě a druhý k rozvodu. Kdyby v té době nebyla svatba už v tak konečnýh přípravách, tak by jsme ji bývali odložili, protože se nám do ní (už kvůli švagrovi) nehtělo (vina totiž byla na straně ženy).
Řekla bych tedy, že o věku svatba určitě není. Je to o tom vědět a cítit se mít tolik zodpovědnosti za toho druhého. Někdo ji má v 18, někdo ve třiceti. A možná i o tom společn prožitém času a všech zážitcích, které jste spolu prožili a tím pádem vědět, co od sebe můžete v krizových situacích čekat.
ahoj linulko, tak jsem ráda, že už tu nejsem sama :-)
úplně s tebou souhlasím (teda jestli jsem tě dobře pochopila) v tom, že lidi by spolu měli hlavně napřed něco prožít, naučit se napřed žít spolu a ne hned mít dítě. Jsem moc ráda, že jsme nebyli v situaci našeho kamaráda, který po půl roce chození čeká se svou přítelkyní dítě, ještě spolu nebydlí, ale už bude svatba a společný život...Právě takový páry dle mě maj větší šanci, že je za čas něco nemile překvapí...
Podle mě je úplně jeno, v jakém pořadí bude bydlení, svatba, nebo dítě. S mím přítelem jsme spolu bydleli od začátku, po roce jsem otěhotněla a skoro po 6 letech se budeme brát. Máme 2 společné děti a jedno z mého předešlého vztahu. Není to o tom co bude dřív, je to určitě o něčem jiném.
Já netvrdím, že záleží na pořadí. Ale podle mě je to hodně o tom prožitku. Vím, že určitě jsou lidé, kteří se berou proto, že musí a pak jim to vydží na celý život, ale zrovna mém okolí se jich moc takových nenašlo. Většinou je to o tom, jak dlouho spolu byli a co prožili.
:-) Třeba jsem moc romantik, ale já věřím, že po tom všem, co nás už s manželem potkalo, už nás nemůže nic překvapit. Máme tedy teprve tři měsíce po svatbě, ale klape to u nás možná ještě lépe než před ní. Byl to jeden životní krok, na který jsme dlouho čekali a řádně si ho užili.
Já netvrdím, že záleží na pořadí. Ale podle mě je to hodně o tom prožitku. Vím, že určitě jsou lidé, kteří se berou proto, že musí a pak jim to vydží na celý život, ale zrovna mém okolí se jich moc takových nenašlo. Většinou je to o tom, jak dlouho spolu byli a co prožili.
:-) Třeba jsem moc romantik, ale já věřím, že po tom všem, co nás už s manželem potkalo, už nás nemůže nic překvapit. Máme tedy teprve tři měsíce po svatbě, ale klape to u nás možná ještě lépe než před ní. Byl to jeden životní krok, na který jsme sice dlouho čekali a řádně si ho užili.
ambret, já to nemyslela, že to tak musí být... Já jsem jen pro, aby si lidi napřed vyzkoušeli jak budou vycházet hlavně spolu - aby pak mohli zvládat těžší situace, který na každý pár někdy přijdou..
jo a koukala jsem, ambret, na tvý fotečky - máte moc hezký děti a šikovnýho tatínka, tak vám držím pěsti, ať si vaši svatbu krásně užijete a ať jste spolu dál moc šťastní.
Jojo, chápu. U nás to bylo jednodušší v tom, že už od začátku jsem šla do vztahu s děckem a vyděla jsem, jestli to bude fungovat nebo ne.( myslím ohledně těch dětí)
Jinak Sonana děkuji za pochvalu a za přání :-)