S přítelem jsme spolu téměř 5 let.
Jednou už jsme si prošli velkou krizí, bylo to přesně před rokem - poté, co mě požádal o ruku. Najednou jsem pro něj začala být vzduch. Počítačové hry, televize, to bylo to jediné, co ho zajímalo. Na všechno mi odpovídal "jak chceš", "třeba", nebo "mně je to jedno". Nezajímal se o mě. Mluvila jsem s ním o tom, prosila, naříkala, plakala, ať si mě víc všímá, no nic se nestalo. Zajímal se o mě tak akorát když si vzpomněl že by se chtěl pomilovat. V podstatě nechápal, co po něm chci, řekl mi, že mě miluje, ale to je tak všechno.
Z frustrace a osamění jsem se zamilovala do jiného a chtěla odejít. Zrušili jsme svatbu, rozešli se, bylo to hrozné období, které bych nepřála nikomu. No nakonec jsme to vyřešili a vrátila jsem se k němu.
Mám pocit, že už je to zase to samé, navíc mám na čele to obvinění, že jsem ho chtěla opustit, tak si nedovolím mu něco vyčítat. Nevím. Zase si připadám jako vzduch, osamělá, nezajímám ho, zase se pomalu přesunuje k počítači a se mnou skoro celý den nemluví. Říká mi, že mě miluje nade vše, ale já si tím teda nejsem jistá. Vždycky byl trochu studenější než je běžné, ale nestačí mi takový život, že mě prakticky nevnímá, promluvíme spolu pár slov denně, i když milých, ale jinak se věnuje počítači a zajímá se o mě pramálo. Zase bývám smutná, osamělá, cítím se opuštěně.
Co teď? Máte s tím někdo zkušenost?
Bud se smiř s tím, že takové jako ted to bude už napořád (nebo horší), nebo uteč.
Po tom, co jsi popsala, bohužel na změu u takového člověka neveřím, je mi líto.
Každopádně přeju at se rozhodneš pro tebe co nejlépe.
co k tomu dodat....muj pritel taky neni z tech,ktery by me denne rikal jak me miluje,jak jsem dokonala atd.Proste to,co kazda chceme slyset.Ale dava mne lasku najevo jinym zpusobem.To proste musis poznat,citit.....ze mu nejsi ukradena ne?kdyby s tebou nechtel byt,tak preci neni?Ale chapu te,prozivam neco podobneho.Rikam si,ze kazdy asi neni na ty sladke reci:-)
Problem je v tom, ze oba hledate asi spis neco jineho nez ted spolu mate, bohuzel spis tipuji, ze on svuj pristup nezmeni, jestli zruseni svatby a rozchod pro nej nebyl dostatecny impuls, aby se snazil v necem zmenit a vyjit ti nejak vstric, tak bych to necekala ani v budoucnu :-( cimz nechci rict, ze jeho (a ani tvuj) pristup a predstava o vztahu je spatny, proste je "jenom" odlisny..
my taky meli pred par lety krizi, sli jsme na chvili od sebe a behem te doby si oba mnohe uvedomili a ted je nas vztah mnohem pevnejsi a lepe se navzajem chapeme, ale kdyby se nic nezmenilo a behem par mesicu by se to vratilo do starych koleji, tak bychom ted urcite manzele nebyli..
a co se tveho pocitu, ze mas "obvineni na cele", to je hloupost, pres to se musis ty sama prenest a nenechat si to nekym vycitat, je to minulost a navic zpusobena nejen tvoji vinou, melo by to byt neco cim jste si spolecne prosli a poucili se z toho, ale urcite to nemuzes vnimat tak, ze se za to budes zbytek zivota omlouvat
Záleží na tom. Pokud takový aspoň ze začátku nebyl, tak by se s tím snad dalo něco dělat. Pokud je takový pořád, a tobě to jen víc a víc vadí.... pak to bude horší...:-/ Někdo nejspíš nemá takovou potřebu dávat najevo lásku. Každopádně je potřeba začít jednat, pokud se takhle trápíš. Chlapi často neberou některé výčitky tak vážně, je potřeba mu říct, že si OPRAVDU potřebuješ promluvit, jasně a důrazně, a bez vyčítání a ne ošklivě mu říct, co ti vadí, co ti chybí, a jak by sis představovala, že by bylo možné to zlepšit. Nechtít zázraky, ale vymyslet třeba něco reálného, jako kompromis mezi současným stavem a stavem ideálním. Jinak můj soukromý tip, když vím, že by se mi něco těžko povídalo, nebo bych to nedokázala zformulovat jak chci- už párkrát jsme si s partnerem vyměnili maily/dopisy... člověk si může lépe rozmyslet co říct a dá to tomu druhému větší prostor k zamyšlení se... Je to těžké, ale určitě bych jako řešení nevolila to, že se smíříš se situací, která tě trápí. Snad bude existovat rozumný kompromis...
A ještě bych dodala, že součástí toho rozhovoru by určitě měly být dotazy na téma jestli jemu něco nechybí, něco ho netrápí, když se tak chová, a co potřebuje on k tomu, aby se začal chovat lépe...
Můj mi neříká denně, že mě miluje, ale pak udělá takový gesto jakože věc kterou miluji dá mě místo aby ji snědl sám a to mě prostě přesvědčí o tom, že to láska fakt je. Není to o slovech, ale o činech :-) možná jsem naivní, že všímám takovejch pro někoho "blbostí" a pak se tím uklidňuju, ale prostě to tak je! :-)
Zrovna včera jsem dočela zajímavou knihu, která by vám možná dost pomohla. Jměnuje se to Pět jazyků lásky. Když se člověk oprostí od toho, že to je typická americká help yourself příručka, tak některé myšlenky a konkrétní rady z té knihy mně přišly docela fajn.
@bloesty jojo i já jsem četla a právě od té doby to beru tak nějak jinak :-) že mě miluje, ale prostě tak nějak tím svým způsobem a pro něj to je dobrý, on si myslí, že je to takhle prostě fajn! :-) a ono je duležitý, že snaha tam je ..:)
@elesse To nevadí, doma mám něco podobného a tu knížku, kterou zmiňovala @bloesty tak si určitě přečtu :-)
A taky by mě zajímalo, jak to u zadavatelky dopadlo :-D