Ahojte holčiny. Chci se Vám s něčím svěřit. Jak z názvu vyplývá, chytla jsem na svatbě své sestry svatební kytici a dost mě zarazila přítelovo reakce. Jsme spolu už osm let. Popravdě jsem byla v poslední době na svatbu už docela naladěná. Bydlíme spolu už dlouho, práce dobrá, máme v celku pocestováno, ale nic nepřicházelo. Nijak to nehrotím a žijeme si dál spokojeným vztahem. Velmi si s partnerem rozumíme a máme se moc rádi, okolí nás považuje za ideální pár. Po chycení kytky se na přítele samozřejmě obraceli svatební hosté s otázkou "bude svatba"? A on na to suše reagoval různě - nejdřív to se uvidí. Po té dokonce vzpomněl na svatbu sestřenky, kde kytku chytla naše kamarádka a do roka se nevdala, takže snad jsou nejdřív na řadě oni a že ten zvyk vždycky nefunguje, když oni se nevzali, takže u nás to taky zatim NEHROZÍ! Na svatbě jsem to neřešila, chtěla jsem si ji užít i když mi u jeho reakcí, bylo dost nepříjemně. Následující den jsem to ze sebe potřebovala dostat a řekla jsem mu, že mě některé reakce dost mrzely, že to z nich vypadá, jako by považoval svatbu se mnou za nějakou hrozbu a co si o tom mám myslet. Odpověď byla "ale miláčku, já jsem to tak vůbec nemyslel." Otázku "A jak jsi to tedy myslel?" už bral zřejmě jako útok a odpoklonkoval mě s tím, že se nechce hádat. Zeptala jsem se ho jak si to do budoucna se mnou představuje a na to řekl "Tak to ukáže čas". Nic víc jsme si k tomu neřekli a ve mě je pořád nějaká pachuť z toho všeho. Nějak to celé ve mě vzbudilo pochybnosti, zda-li se mnou vůbec počítá do budoucna. Co si o tom myslíte vy? Měla bych to nějak řešit nebo se mám na to vykašlat? Mimochodem už nejsme nejmladší, třicítka klepe na dveře.
Podobnou situaci jsem zažila nedávno se svým partnerem. Měli jsme to stejně, ovšem ženil se partnerův bratr. Na dotazy ohledně svatby reagoval dost podobně.Žádná přímá odpověď, nebo se zvedl a raději odešel z místnosti, aby nemusel odpověďět. Mé snahy o konverzaci na toto téma často ignoroval. Když jsem mu narovinu řekla, jak mi to vše připadá a jak si vykládám jeho chování, řekl, že to tak není. Byla to debata opravnu narovinu bez okolků. Druhý den mě požádal o ruku.
@heyly@maikanyx Název diskuze je v současné době zavádějící pro holky co diskuzi nečetly. Je to tím, že jsem diskuzi zakládala v době, kdy jsme ještě byli partnery. Lepší název by byl - Chytla jsem kytici - rozchod do týdne, protože pravda je taková, že jsme se po diskuzi, na téma společná budoucnost, neshodli a po osmi letech, jsme se rozešli. Nechť tato diskuze slouží jako varování pro ostatní trpělivé "čekatelky".
@tessie187 Moc ti děkuji za podporu!
Jinak mi přijde fér, přiznat zde jednu věc. Možná jsem problém popsala takovým způsobem, že to vypadá, že všechno zvládám, že jsem nějakým způsobem odvážná, že jsem to dokázala utnout a odejít. Je fakt, že se to snažím brát racionálně, nelitovat se a jednat, tak aby to bolelo co nejmíň a vyřešilo se to co nejdříve. Docela se to daří, ale jedna věc mi to kazí - myšlení se mi mění v noci, kdy to na mě doléhá , honí se mi hlavou myšlenky na promarněnou minulost spojené se strachem z budoucnosti. Míhá se mi to v hlavě samo a nedokážu s tím nic dělat. Nemůžu se zkrátka od té doby normálně vyspat. Vyzkoušela jsem všechny své triky, které na mě vždycky spolehlivě fungovaly - od čajů, přes intenzivní sport, jogu, relax s kamarádkou, vanu s vínem před spaním. Nefunguje absolutně nic a už se to začíná projevovat fyzicky i mentálně. Jestli to potrvá i v dalších dnech, tak jsem odhodlaná si zajít k praktikovi pro "pomoc", protože pokud bych kvůli tomu měla udělat nějaký průšvih v práci, tak jsem v háji na všech frontách mého života. Píšu to jenom proto, kdyby se někomu stalo něco podobného a cítil se stejně, tak ať ví, že v tom není sám, že prostě superhrdinové neexistují.
@zorkaska
Je jasný, že slabou chvilku má každý a v noci to doléhá nejvíce. Taky si můžeš zkusit zajít k nějakému psychologovi, který by Ti ty emoce pomohl racionálně zpracovat. Léky jako krátkodobá pomoc nejsou od věci, ale je potřeba dát bacha aby to nesklouzlo k dlouhodobému použití, to by pak byl lepší ten psycholog.....
@zorkaska Zkus na spaní dithiaden, pokud máš. Doporučil mi ho lékař, protože je nenávykový a není po něm člověk jak pytlem praštěný. Myslím si, že ty noční stavy jsou z toho, jak se přes den snažíš nepodléhat emocím, které v tobě samozřejmě jsou, tak se takhle projevují v noci. Držím ti palce ať se s tím srovnáš co nejdříve a neboj se budoucnosti, určitě tě čeká i něco pěkného, možná i někdo lepší, než byl tvůj bývalý.
@zorkaska Je uplne normalni, ze se tak citis.. ja po rozchodu v te situaci s ex kolikrat mela pocit, ze se v noci zblaznim... a zkousela ''terapie'' typu strasne se ozrat, delat potom kraviny typu ''vyspat se s kamaradem'' (moc nedoporucuju..), no hledala jsem podporu kde se dalo a nakonec taky dostala na obcasne pouzivani prasky na uklidneni... ale chce to hlavne cas a mysli v noci na to, ze mas kolem sebe lidi, kteri ti pomuzou, podpori, I jenom z tohoto diskuzniho fora je videt, kolik lidi ti fandi a podporuje te a cas opravdu vsechno zahoji a bude to zase dobry :) Zvladnes to.
@zorkaska zažila jsem něco podobné a i když jsem nechtěla původně reagovat, tak zkusím poradit... Po rozchodu (za obdobných okolností) jsem první dny byla naprosto nepoužitelná, první týdny jsem nemohla sama spát... Ale, začala jsem poctivě s jógou a spíš než prášky jsem dala na bylinky (Bachovy esence - hlavně krizový sprej apod.) nebo homeopatika (pokud na ně "věříš" - je to na dlouhou debatu, tehdy mi to pomohlo, ale o tom, jestli je to vědecky podložené, tahle debata není :-) ). Pak jsem i cvičila nebo dělala cokoliv co mě unavilo. Je mi jasné, že se to špatně poslouchá, ale chce to hlavně čas... Dneska jsem šťastně vdaná a to jsem si myslela, že tím rozchodem můj život skončil a nikdy už nevyjde slunce... Přeji pevné nervy a hodně sil.
@zorkaska Je to normální. Taky jsem se v tom plácala - a na rovinu přiznávám, že jsem se tedy litovala fest. Ty noční stavy, které popisuješ jsem měla také a jakkoliv se snažím vyhýbat chemickým řešením, v té době mi opravdu pomohly jedině prášky - k tomu, abych dokázala fungovat a normálně spát. Neviděla bych na tom nic špatného, je to účinná první pomoc jen to chce nenechat si to přerůst přes hlavu a včas to utnout (já je brala dva měsíce). Dr mi tenkrát nabízela i neschopenku, ale to jsem po delší úvaze odmítla - přece jen - víc volna - víc času na přemýšlení...u Vás v tom určitě hraje velkou roli i to společné bydlení, až se odstěhuješ, bude to mnohem lepší. Drž se.
@strelenka Díky všem za pozitivní reakce. Já jsem tedy tento typ nespavosti ještě nikdy nezažila. Probouzím se kolem druhé/třetí v noci a pak už nejde spát a vyzkoušela jsem už fakt vše. Myslela jsem, že ten sport zabere - ráno před prací jsem si šla zaplavat, uplavala jsem něco přes kilák za docela dobrý čas a po práci squash s kolegou, který mě honil od zdi ke zdi. No jenže ono to nezabralo, takže ten deficit ze sportu se přičetl k tomu předchozímu a v práci už jsem párkrát zahlédla "černá kola" před očima. Takže se prostě nedá nic dělat. Nijak se za to nestydím, jen mě to překvapuje - emoce jsem ze sebe dostala, sice za zavřenými dveřmi, ale dostala. Podle mě je to strach z neznáma, že zatím nemám "plán" co se sebou. Nebo těžko říct no. Jinak přítel teď v bytě není. Jak mi pořád tvrdil, že mě má rád, tak jsem toho využila a "poprosila" ho o laskavost - aby se alespoň na týden zdekoval a on to udělal. Vyloženě si tu roli "vyhozeného", užíval - mohl se na chvíli s těmi sbalenými taškami, cítit jako chudáček...
@zorkaska taky trpím nespavostí v době zvýšeného stresu (překvapivě v jednom případě to bylo při pozitivní události: po přestálé krizi jsme se začali snažit o miminko). V posledním případě to trvalo skoro měsíc a v práci jsem skoro nefungovala. Bylo to stejné jako u tebe: vprostřed noci jsem se vzbudila a už do rána neusnula. Spravilo se to samo až poté, kdy zmizela stresová událost, takže myslím, že sportem se to nezlepší (tehdy jsem sportovala docela intenzivně). Určitě bych se poradila s doktorem, protože v tvém případě je možné, že problémy se spaním odezní až za delší dobu a dobře vím, jak mizerně se člověk v takovém stavu cítí. Hodně sil!
Proti šrotujícímu mozku mi na usnutí pomáhá jen poslouchání - audioknížky, seriály, filmy apod. Soustředím se na něco jiného, co není tolik podstatné. Jakmile je ticho, mozek mi začne vířit co by kdyby, jak to bylo, jak to bude, co mohlo být jinak atd. Nepomáhá ani hudba, na tu se člověk tolik nemusí soustředit, jako na mluvené slovo.
Docela by mě zajímal smysl, tohoto odstřižení organismu od spánku v době krize. Opravdu si ten mozek myslí, že tělu pomůže, když bude šrotovat a nenechá tělo vyspat? Nebo ty nepříjemné zážitky, jinak zpracovat nejdou, než tímto nepříjemným způsobem? Dokonce jsem se v jednu noc, řídila jednou radou, kterou jsem kdysi slyšela - vypsat se z toho, že tím se dá ten chaos v hlavě také utřídit. Tak jsem v noci ťukala do pc, všechno co se mi honilo hlavou, v souvislosti s událostmi posledních dnů, ale bylo to bez významu. Ten film nebo seriál zabírá - ale jakmile to vypnu, tak to naběhne znova. Pokud je to na začátku noci, tak se dají myšlenky odvézt jinam, ale čím víc je ta vědomá mysl unavená, tak tím ta schopnost upadá a zas se to točí v těch nepříjemných kruzích. No zvláštní stav opravdu, doufám že mi z toho nehrábne a je to jen dočasné.
@zorkaska Ahoj, vzpomněla jsem si na tebe, tak koukám, zda se nějak situace vyvijí:-)
Doufám, že se ti daří dobře v rámci možností a že vše nabírá správný směr.-)
@nevestaevule Moc tě zdravím a moc děkuju za přání i za vzpomínku. Daří se mi docela dobře. Prášky pomohly a už jsem bez nich, vzala jsem je jen 3x, takže fyzicky už se cítím fajn. Už jsem dokonce přestěhovaná a bydlím v bytě, který když vše klapne bude za nedlouho jenom můj. Soustředím se v podstatě jenom na práci a otevírá se mi v ní pár zajímavých možností za což jsem moc ráda. Chystám se na jazykový kurz ruštiny, tak se moc těším. Co se týče "přítele", tak zde některé trefně odhadly vývoj - párkrát dal na jevo, že by chtěl vrátit vše zpět, dokonce i takovým podlým způsobem, jakože jsem ho určitě špatně pochopila a že si vše blbě vykládám - ubohost. Samozřejmě na to nehodlám nikdy přistoupit už mě nebavilo to s ním pořád rozebírat tak jsem mu jednou řekla, že prostě na něj nemám čas ani si ho dělat nechci a to ho dosti urazilo a od té doby řešíme zatím jen vyplacení z bytu. Má toho teď v celku taky dost, řeší výpadek člověka z týmu a jestli ho nevyřeší tak bude mít jeho oddělení velké problémy. Proběhla i trochu citová vydíračka ať mu s tímhle pomůžu, protože nějaké páky na to mám, ale odmítla jsem - to je jediná věc, u které nevím jestli jsem udělala úplně dobře, ale jednala jsem podle emocí. Obrátilo se to ve firmě trochu proti mě, ale nijak zásadně, spíš zase klepy, klepy, že se mu tak mstím a podobně, jenže tak to není, mě by ta spolupráce psychicky ničila. Jinak mě všichni litujou, nikdo tomu pořádně nerozumí, někdo vůbec pořád nevěří, máma se segrou nadávají jako kdybych za ten rozchod snad mohla já...ale co no. Jinak nic moc okolo, život jde dál i když trochu ztuha no.
@zorkaska Jsi opravdu statečná holka, jsem ráda, že se tak držíš. Mrzí mě hlavně tvoje mamka a sestra, že to dávají za vinu tobě, místo aby tě podpořily. Snad to časem taky pochopí. Myslím, že by sis neměla vyčitat, že jsi expříteli odmítla vypomoct v práci, to bys snad musela být svatá, mu pomáhat po tom co ti provedl. ]-(
@zorkaska Klobouk dolů. Myslím, že ses ve všech bodech zachovala nejlépe jak jsi mohla. Dovoluji si přidat ještě jedno proroctví - a to že sama dlouho nezůstaneš. Opatruj se.
@zorkaska Já tě fakt obdivuju. Nutí mě to myslet na mého bývalého, který mi hned z kraje vztahu řekl, že nejsem "krasavice podle jeho představ" a já s ním pak byla ještě skoro dva roky a doprošovala se jeho lásky a uznání. Způsob, jakým se stavíš ke své situaci, s jakou hrdostí a důstojností to zvládáš, mě opravdu fascinuje a strašně moc ti fandím. Tady je to sice jen takový virtuální svět, ale věřím, že i v tom reálném jsi obdivuhodná a noblesní žena. :-) Ať se ti daří lépe a lépe.
@zoe_se_vdava@zorkaska
Zoe to napsala skvele, presne pod tohle bych se podepsala i ja. Za tu grácii se kterou to zvládáš (a zejména za noblesu s jakou jsi zvládla místní prudičku xpilu a neposlala jí tam, kam slunce nesvítí) za to všechno máš můj obdiv... Madam, palec nahoru a klobouk dolu....
Moc děkuji za takové reakce, fakt mě zahřály u srdce. Tím spíš, že reakce lidí v reálu jsou někde trochu jinde. Asi je to tím, že vy jste byly on-line přímo u toho zlomu kdy jsem začala být na vážkách a kdy se to podělalo. Lidem okolo tu věc sděluju už jako hotovou věc, neví co jsem při tom prožívala. A když jim, to co se stalo, popíšu čistě fakticky, tak se jim to zdá neuvěřitelné (nedivím se jim) a hledají za tím něco víc - buď, že on někoho určitě má a horší varianta - osočení, že někoho mám já =-) - a to prosím, přišlo od těch úplně nejbližších. To co jste vy popsaly jako mou přednost, to rodina dokáže perfektně shodit - jakože jsem moc hrdá, nosánek nahoru a řešit to jenom prachama (vyplacení), namísto toho, abych se to s nim snažila urovnat, když on je k tomu, milostpán, svolnej. Završeno argumentem - s kým chceš mít jako děti, bude ti 30, myslíš si, že se z tebe solidní, slušní chlapi, jako byl on (haha), podělají a padnou před tebou na pr...el? Že život není jenom procházka růžovým sadem. Nechtěla jsem to sem moc psát, ale na konec jsem se rozhodla pro opak, jenom abyste pochopily, jak moc jste mě potěšily. Moc Vám děkuju!
@zorkaska To mě fakt mrzí :-( Někteří členové mojí rodiny jsou taky schopní vypustit z úst věci, nad kterými zůstává rozum stát, a těžko se říká, ať si z toho nic neděláš (protože člověk si stejně dělá), nebo se na to jinak reaguje...Situaci, kdy když nelomíš na veřejnosti rukama v hysterickým záchvatu, tak jsi pro ostatní necita a je ti to jedno apod., znám taky. Nevím, co bych na to napsala, ale ty víš, jaká je pravda a že ses zachovala správně...(na druhou stranu mě strašně štve, že u okolí z toho vychází jako chudák tvůj bývalý!)...Zůstaň taková, jaká jsi :-)
@zorkaska - to jsou děsné kecy od té rodiny...jaképak "s kým chceš mít děti, když je ti 30?" Copak ve třiceti končí život? To musíš rychle vyrobit dítě, sice s blbem, ale narychlo? A pak se rozvádět, případně setrvávat kvůli dítěti v nefungujícím vztahu?
Když už rozchod, tak je to jednodušší, pokud nejsou děti.
Máš to teď složité, ale čas uplyne a bude zase jiné téma na přetřes...
Drž se. ;-)
@zorkaska
Zorko mrzí mě, že se k tomu Tví nejbližší staví takhle. To si fakt myslí,ž e by si s Tebou pořídil dítě, když řekl v podstatě že s Tebou do života nepočítá a do svatby se nehrnul? jak se asi dá urovnat, když on tě tahal za nos a prostě má jiné představy?No snad se to urovná, držím palce a máš můj obdiv, jak to racionálně zvládáš!
@zorkaska Jak píše @izzybickerstaff - plno lidí chce vidět drama, pletichy a scény a když se někdo veřejně nehroutí, nechá si svoje emoce pro sebe a řeší praktickou stránku věci, tak je vypočítavej necita (ať už jde o rozchod, úmrtí nebo vyhazov z práce). Je to děsný, lidi by si asi líp zvykali, kdyby jeden z vás někoho měl (na něj by bylo možno házet špínu / tobě by neříkali, že zůstaneš na ocet). Nenech se rozhodit. Snahy o urovnání vztahu jsou na místě víc v manželství, kde už je nějaký morální závazek (ač to tak spousta lidí nebere a je to pro ně po x letech jen "papír a mejdan"). Držím ti palce.
@zorkaska Jsi fakt hvězda :-), pro mě úplně nadpřirozená bytost. Od začátku, kdy to asi bylo nejhorší jsi vše řešila tak pragmaticky, že jsem fakt koukala. Já vím, že byla strašně smutná, zklamaná a zničená, ale dokázalas naprosto perfektně řešit situaci a reagovat. Pro mnoho holek, které zvažují, zda někoho opustit i když je třeba na ně zlý jsi vzor. Myslím, že si brzy najdeš nějakého supr chlapa, jsi děvče do nepohody, navíc jsi pragmatická, prostě fakt tě moc obdivuju. No snad najdeš brzy toho pravého ;-) , vůbec se neboj nějakých žvástů s věkem. Moje kamarádky si našla přítele ve 32,5 a poprvé po těch všech útrapách zjistila, že to je ono a že to čekání se vyplatilo. A taky všeci kolem měli milion starostí, že už má věk, apod. Musela být dle mě strašně silná taky protože nejvíce ti dokáže paradoxně ublížit rodina - furt radí, pouřují, všechno ví nejlíp...No takže neboj, vsadím se, že do dvou let tady začneš plánovat svatbu, ono to pak jde fakt rychle, mám to odpozorované :-) Drřím pěsti, ať se ti moc daří :-)
@zorkaska Má milá, dovoluji si takto osobní oslovení, protože tvůj příběh mě opravdu zasáhl a diskuzi sem mlčky sledovala od začátku. Jsi neuvěřitelně statečná a silná osoba, i když se třeba tak necítíš a osoby tobě nejbližší tě shazují místo toho, aby byly při tobě. Tak za prvé: 30 je krásný věk a ano, když se ti zachce, padne z tebe KAŽDEJ chlap na zadek (v tomhle je totiž paráda být žena :-) ). Klepy v práci a i z toho okolí, které nechce chápat, ale jen rejpat, hoď za hlavu. Užívej si svůj byt, který si teď můžeš vymazlit jen a jen podle sebe. Užívej si práci, kde, jak sama píšeš, se ti otvírají nové možnosti a prostě dýchej! Dýchej zvolna a hluboce. HODNĚ ŠTĚSTÍ ;-)
@zirafka1988, někdy je lepší když nevíte o co jde raději nereagovat, autorka diskuze už s přítelem není. Neměla to chudák jednoduché, ale už snad bude dobře.