Ahoj,
mám dotaz ohledně svatby po 1 roce známosti. Máme spolu super vztah, jsem do ni zamilovaný. Už od začátku říkala, že by chtěl celkem brzo svatbu a rodinu. Mě je 25 a jí je 28. Rodinu už chce z důvodu "tikajících biologických hodin". Jsem dosti nerozhodný člověk ohledně všeho, takže to, že se nemohu úplně rozhodnout jestli do toho jít či ne, není nic moc překvapivého. Momentálně jsme na bodu, že ona mě nechce tlačit do svatby, ale zároveň nechce čekat na to, kdy já si budu úplně jist a ztratit tím např. další rok života. Navrhla, že se budeme scházet s jinými protějšky a pokud bych se rozhodl a s nikým nebyla, tak si mě vezme. Dále mě velice zajímají vaše zkušenosti s tím, že jsme spolu, vlastně nikdy nebydleli. Jak je vlastně důležité poznat toho člověka tím, že s ním budu bydlet nějakou dobu. Nebo jestli to může být důvodem nějakého rozvrácení vztahu.
@ttm To jako fakt? Vážně radíš pětadvacetiletému klukovi, který dosud s přítelkyní strávil nejdéle týden v kuse na dovolené, aby si ji vzal? Mně to teda přijde jako šílenost, stejně jako žádat někoho o ruku s tím, že do svatby bude mít "ještě čas aby to zpracoval". Chápu, že některé holky chtějí jistotu, že s nimi muž počítá a svatbu považují za hlavní cíl života, ale za popsané situace, kdy se pořádně neznají a tatazel je fakt mladý, mi to přijde nerozum. Svatba by měla být pečlivě uvážený krok na který jsou oba připraveni, ne ústupek někomu, kdo chce mermomocí otěhotnět, aniž by mu moc záleželo na tom s kým.
@saffy Ne, radím mu, ať si laskavě ujasní, jestli si ji jednou chce vzít, jestli s ní chce být. Pokud si to ujasní a dojde k závěru, že s ní chce být, tak je přece úplně jedno, kdy ta svatba bude. Jestli za rok, za pět nebo za deset. Pokud pro ni je svatba důležitá a pro něj tolik ne, ale on ví, že jednou si tuhle konkrétní ženu chce vzít, tak mi přijde nějaký kompromis ve smyslu - bude to za rok, max.za dva - naprosto v pořádku a od svého muže bych ho očekávala.
V 25 už to není žádný mladý ucho a snad už dovede přemýšlet. Mému manželovi bylo 22, když jsme se brali. Bez společného bydlení. Dneska je z něj nejen skvělý manžel, ale i naprosto úžasný a zodpovědný táta :-)
@saffy A kdyby sis to, co jsem psala, přečetla pořádně, tak si tam taky přečteš - "pokud se opravdu dobře znáte" a "za předpokladu, že s ní tedy opravdu chceš být a myslíš to vážně". Neradím mu, ať si ji bez přemýšlení vezme.
@ttm Vtip je podle mne v tom, že určité věci si prostě nemůžeš "laskavě ujasnit" na povel, ale prostě potřebuješ čas k nim dospět a o tom v podstatě tazatelův dotaz je. Mně přijde naprosto v pořádku nechat si tolik času, kolik sám potřebuje a nenechat se do svatby ani do dítěte vmanipulovat, protože by toho mohl záhy litovat. Sama jsi říkala, že ses vdávala po šesti letech vztahu (což tedy pokud dobře počítám, tak s manželem jsi od šestnácti let věku), tak mi jen přijde zvláštní někomu doporučovat, aby žádal o ruku holku, kterou zná velmi krátce a o které si, jak vyplývá z úvodního příspěvku, není se svatbou jistý. Já se domnívám, že k získání té jistoty může právě významně přispět společné bydlení (které už taky dnes naprostá většina lidí před svatbou a zásnubami praktikuje).
@saffy Já bych ve vztahu, ve kterém nevidím společnou budoucnost, nezůstávala. Přece musím vědět, jestli s tím druhým chci a nebo nechci být. Ať spolu klidně začnou bydlet, to tu neřeším. Já jen říkám, že pokud s ní být chce, tak je úplně jedno, kdy si ji vezme. Neříkám, že si ji má vzít, když si není jistý. Jde o to, čím si není jistý - pokud si není jistý tou ženou, tak si ji určitě brát nemá.
Na druhou stranu musí očekávat, že pokud on se ženit nechce, zatímco ona ano a chce dítě, tak se prostě může stát, že se rozejdou, protože jednoduše chtějí každý něco jiného. A je to naprosto v pořádku. Taky bych nečekala, jestli se tedy někdy dočkám a nebyla s někým, kdo si mě možná někdy vezme, protože teď si se mnou není jistý. To pak člověk opravdu může ztratit několik let - co když si jistý nebude nikdy a stejně se rozejdou? ;-)
Je fér si ve vztahu říct, co jeden od druhého čekáme a kdy asi tak. Pokud se neshodujeme, buď vymyslíme kompromis a oba jsme spokojení. A nebo se prostě rozejdeme a najdeme někoho, kdo se s námi shoduje.
přesně takovou diskuzi potřebuji, děkuji za ní! ... Nejvíc jsem se asi uvědomil v tom, že když si ji chci opravdu vzít, tak to mohu udělat dříve a nedokládat na X let ... Neskutečně o tom všem přemýšlím a myšlenka na to, že by mi po boku stála jako manželka, mě naplňuje. Bojím se i o sebe, jestli budu jednou dobrý manžel a hlavně otec. Vidím v tom velkou zodpovědnost. Každopádně už nyní dělám kroky k tomu, že se o ní/nás postarám. Bojím se i toho, že to nepřijme okolí, ale to je jen má špatná vlastnost, že nechci abych byl v okolí "za špatného."
@rbk25 já si myslím,že to není bláznivé brát se po roce vztahu bez předchozího bydlení :-) jistě je důležité se poznat,ale společné bydlení podle mě na toto rozhodnutí nemá vliv...pokud to tak cítíš a ona též jděte do toho,ale zase by to nemělo být jen o tikání biologických hodin..a děti jsou dar,ne samozřejmost,je dobré se pobavit i o tomhle,jestli by jste případné manželství bez vlastních dětí zvládli..na tohle je dobrá příprava na sňatek v kostele,tam si lidi spoustu věcí ujasní a někdy se třeba i nevezmou mno.znám jeden takový pár a dnes mají tři krásné děti a myslím,že hezké manželství :-) navíc žádné manželství není ideál,vždycky je to o společné práci na tom vztahu a někdy to ani tak nejde,ale nic není ztraceno.chodíme teď na přípravy a kromě kněze náš připravují manželé z Centra pro rodinu,kteří jsou spolu 20 let a po 8 letech manželství se chtěli rozvést,přesto to zvládli a opravdu z nich cítím,že jejich láska roste :-)
@stastnevdana dobrá otázka - to souvisí se sebevědomím a jistě se najdou takoví,kterým se to nebude zdát brát se po roce vztahu.Lidi dneska už na tyhle věci moc nevěří mi přijde,ale...
@rbk25 neboj se stát za svým rozhodnutím navzdory názorům okolí,jen ty a ona víte jak to máte a pokud se neženete bezhlavě do manželství,ale zapojili jste u takového rozhodnutí i rozum,pak není co řešit a je jedno jak jste spolu dlouho :-) dneska panuje názor,že je dobré spolu najdřív žít atd.,ale já si myslím,že to není až tak úplně pravda.sama s tím svým žiju,ale zpětně to vidím tak,že tohle nehraje roli.Podstatné jsou priority obou partnerů,jestli se shodnou v základních věcech,jako počet dětí,výchova,víra atd.a určitá vyzrálost,umění řešit problémy..společné bydlení spoustu věcí sice odhalí,ale podle statistik se více rozvádí právě lidé kteří spolu před svatbou žili,samo i to je třeba brát s rezervou,ale je to zajímavé...
a ještě chci dodat,že my ty naše priority znali ještě před bydlením,ale oba trpíme soc. fobií,takže jsem věděla,že svatba pro nás není snadná záležitost,přesto mě ujistil,že se mnou chce být a já věděla,že prostě potřebuje čas k určitým věcem získat odvahu,protože já pracuji s lidmi,tak už jsem schopna určité věci zvládnout...tak jsme se ten čas rozhodli trávit spolu každý den a sestěhovali se.