Ahoj, mám pár dní po svatbě a nemůžu se zbavit strašného pocitu frustrace, že už je to za náma 😄 ... přemýšlím, co jsem mohla udělat líp, jestli jsem to a tamto neměla vyřešit jinak a přitom vím, že už nic nezměním a svatba dopadla dobře. Jestli neměl být lepší fotograf, jestli ty šaty byly tak skvělé jak jsem si prve myslela .. spíš i takové divné pochybnosti. Že jsem si ten den měla ještě víc užít...víc se fotit....a taaaak dále 😛 přitom se na fotkách moc nemusím,... měla jste to některá podobně?
Ahoj, já to tedy měla úplně obráceně a to hned po obřadu: "Ufff, už je to za náma a můžeme žít normální život." 😄 Ještě nás tedy čekal následující program, ale byla to postupně větší a větší úleva. Při/po svatbě už nic nezměníš, takže jsem si s tím proto už nelámala hlavu. Naopak jsem zjistila, že i když dělám pravidelně eventy (interní nebo pro zákazníky), tak jsem ráda ten člověk v pozadí, co to řídí, než hlavní osoba dne a střed pozornosti 🙂 Moje pocity a téměř ucuknutí, které je vidět na videu při prvním manželském polibku před 60ti lidmi, jsou toho důkazem, že jsem si to vlastně moc neužívala 😄 Zpětně nám to přijde vtipné