Ahoj, jsem z toho smutná a napadlo mě se zeptat, jestli tady má někdo stejné pocity...pokaždé, když přijedeme k našim, mám pocit, že se vše točí kolem mého muže. Co bude máma vařit k obědu, jak se má, co nového v práci...asi si řeknete, že můžu být šťastná, že ho naši tak přijali, ale já se cítím odstrčená. Když si někdy s mámou volám, nezapomene se zeptat, jestli mu vařím pořádná jídla, že on musí pořádně jíst, že on se mnou nebude na těch mých dietách (ano, vařím mu i obědy do krabiček s sebou do prace). Když mi moje máma po svatebním obřadu gratulovala, řekla mi takovým vycitavym tónem, abych na něj byla hodná...A tenhle víkend to vygradovalo. U mě vevnitř. Naši malují a my jim přijeli pomoct. Ať udělám já cokoli, je to samozřejmost nebo se se mnou táta principielně dohaduje, že jsem tu tašku/skrínku/kýbl měla postavit doprava a ne doleva. Ale co udělá můj muž je překrásné, nádherné, úžasné (pracuje v kanceláři, maluje poprvé, takže si umíte představit, jak je obratný :-)) Už si teda s mámou děláme legraci, že když my dvě něco například rozbijeme, řekněme tátovi, že to byl můj manžel a projde to :-))) Máte to někdo podobně?
Ahoj, mám to úplně stejně. Tedy - nemyslím si, že by ho měli raději, ale v podstatě od začátku poslouchám, jak mám být vděčná, že si mě vzal takový supr chlap a jak to má se mnou těžké...o manželovi mluví moje matka jako o Apollónovi kříženém s mužem a otcem roku, já jsem "ta problematická". U nás to tedy odráží dlouhodobé vztahy s rodiči, ale pochopitelně mě to tu a tam taky štve. Nemyslím si ani, že je pro náš vztah žádoucí a dobré, aby muž při každé návštěvě mých rodičů poslouchal, jak je skvělý a jak mám být vděčná, že ho mám . staví nás to do dost nerovné pozice. Můj chlap je opravdu bezva, ale je to taky jen člověk a má pochopitelně i své chyby - tak jako každý, na druhou stranu myslím, že já nejsem tak strašná. Jinak, u nás je tím do nebe vynášejícím rodičem máma, táta se snaží zachovat si střízlivější pohled.
Svět je bohužel stále postaven na tom, že většina věcí, co dělá žena, je přece "automatická" a muže je potřeba za všechno obdivovat a chválit. A žena má být přeci "vděčná", že si ji nějaký ten muž vezme. Aby teda jako nebyla ta stará panna, nedejbože bezdětná! :D podle mě s tím nic moc dělat nejde.. jediné, co lze, je svoje vlastní děti vychovat jinak. Aby se tenhle absurdní přístup vymýtil jednou provždy.
@armvdd Na tom by něco být mohlo - s manželem jsem se seznámila totiž až relativně pozdě - ve 29 letech, můj předešlý partner byl navíc velmi problematický (chorobně žárlivý) a myslím, že rodiče už začínali počítat s tím, že zůstanu sama. Čili sympatický a inteligentní muž bez patrné patologie osobnosti, který mě navíc chtěl, jim asi připadal jako zázrak :-D.
@veronika_8_6_2018 Myslíš s partnerem nebo s rodiči?
No, úplně stejně to sice nemám, ale naši taky žijí v přesvědčení, že jsem jako žena naprosté selhání, protože jsem odjakživa odmítala z principu dělat hospodyni svému muži či případným dětem a prosazovala rovnoprávnost, kdy na domácnosti se podílejí oba, a rozhodně nemyslím stylem, že muž je hrdý na to, že "doma pomáhá", když je to i jeho domov. Úklid a mytí čehokoli nesnáším, nepořádek mě nechává naprosto chladnou a jak rád říká můj tatínek, mám myšlení chlapa, což je v ČR pro většinu lidí naprostá katastrofa. Takže když jsem se rozešla s mým ex (podotýkám, že se se mnou nikdy žádný chlap nerozešel ani nehádal, oba předchozí vážné vztahy jsem ukončila já), moje maminka při každém pohledu na mě začala brečet, že už si nikdy nikoho nenajdu, a tatínek prohlašoval, že jsem udělala chybu a zkazila si život, protože mě přeci nebil a byl na mě hodný. No, teď jsem vdaná za toho nejúžasnějšího muže, cizince, takže naštěstí moje myšlení naprosto sdílí, a myslím, že našim i mojí babičce se dost ulevilo, že jsem se "konečně" vdala a mého muže milují, obzvlášť moje babička, která na něj nedá dopustit, ačkoli mu vůbec nerozumí :-D a když jí namísto mě naschvál vyluxoval dům můj muž, zatímco já pila s maminkou kafe, myslela jsem, že to nepřežije :-D Souhlasím, že jediné řešení asi je postarat se o to, aby další generace byla vychována jinak...
@qetinka86 Ono je to asi dané i tím, co píše @armvdd - že v Čechách je "svobodná a bezdětná" stále vnímáno jako jakýsi cejch, přestože o pár km na západ je to zcela normální stav nad kterým se nikdo nepozastavuje a soukromá věc každého jednotlivce...jinak souhlas.
Neřekla bych, že ho mají raději, ale tebe mají rádi jako dceru (nejvíc) a jeho si hýčkají jako jejího muže. Asi jsou rádi, že sis našla jeho a chtějí váš tímhle podporovat. Buď ráda. Já od táty pořád cítím, že ideální by podle něj asi nebyl nikdo – náročný otec, který pro dceru chce to nej, nezazlívám mu to, i když někdy mě to mrzí. 8-)
@qetinka86 Ano, to taky...musíš prostě splňovat zlatý střed - muž, dvě rozkošné dětičky (pokud máš víc, lidé v Tvém okolí si zas dost možná budou ťukat na hlavu, jak jsi nezodpovědná) a na tváři věčné veselí a šťastný konzumní úsměv...
@qetinka86 No, tak to vůbec! Když nebudeš rodit, nikdy s Tebou žádný muž nebude! :D já jsem si zažila dokonce naprosto absurdní výlevy, když někteří zjistili, že jsme se zasnoubili. Moje idea trvalé bezdětnosti je všeobecně známá, ale evidentně to není pouze moje (naše) věc! Že prý po svatbě se rodí děti, přičemž na mou reakci, že se naštěstí neřídím tím, co společnost očekává a že si prostě prožijeme život jak chceme my, jsem se dozvěděla, že na moje názory příroda naštěstí sere a že prý ať se konečně začnu chovat normálně :D argumenty o nezvratném vyhynutí bílé rasy zapříčiněném tím, že neporodím alespoň jednoho potomka, jsou samozřejmostí. Nikdy mě nenapadlo, že zásnubami se z mé dělohy stává veřejný majetek :D
Ještě by to mohlo být tak, že vaši neustále chválí tvého muže jen zkrátka proto, že si jich samotných málo všímá (třeba je spíše tížší a mlčenlivé povahy) a oni mají potřebu na sebe proto stále upozorňovat, aby se jim víc věnoval. A čím na sebe nejlépe upozorní? No tím, když mu budou pochlebovat a podstrojovat. Možná jim jen prostě chybí, aby je také někdo výrazněji za něco pochválil :)
U nas je to to same! Nerekla bych teda, ze me nemaji radi. Obcas o tom zavtipkuju, tojo, ale ve skutecnosti si to nemyslim a netrapi me to, natoz abychom se kvuli tomu hadali. Ale taky mu podstrojuji, chvali ho, obcas mam fakt pocit, ze by ho samou laskou snedli i s babickou v cele (a to jsou rozvedeni!). Ale jsem rada, ze spolu maji dobry vztah, takze me to netrapi. (Jsem odjakziva zvykla na to, ze cokoliv udelam, vymyslim, rozhodnu atd. Je spatne, takze oni se vlastne ve vztahu ke mne vubec nezmenili)
Naši tohle dělají taky. Ale není to jako u ostatních, co tu psaly. U nás je to z důvodu, že "on je host, tak ho musíme zabavit a udržet s ním konverzaci, zatímco já jako dcera jsem domácí a jejich, tak přece počkám, až na mě přijde řada". Sedím u vlastních rodičů vždycky jako ta poslední a nikdo se se mnou nebaví. Přitom vztahy máme výborné, jen prostě na mě při návštěvě není čas.