Ahoj holky, chtěla bych se zeptat, jestli jste s přítelem téma svatby probírali a tím pádem pak žádost o ruku čekaly, anebo váš partner přišel s žádostí o ruku zcela nečekaně bez toho, aniž byste se o tom někdy bavili? Co je podle vás "lepší"? A co jste prožívaly, když to přišlo nečekaně?
Ahoj,my jsme o svatbe sem tam mluvili….ale jen tak obecne,nic konkretniho jako kde bychom chteli a kdy. Nicmene jsem zadost o ruku tusila,jeli jsme na pobyt a pritel se choval jinak nez obvykle. Bohuzel zadne prekvapeni,ale i tak jsem byla stastne 😊
Holky jsou zblblé ze všech amerických filmů a přejí si naprosto nečekanou a úžasnou žádost o ruku. Mně to přijde jako nesmysl. Na svatbu minimálně jednou v dlouhodobém vztahu dojde řeč. Bavit se o budoucnosti je normální. Je to velký krok a ne každý sdílí stejné hodnoty. Takže si myslím, že je potřeba si sdělit, co od života s partnerem čekáme. Zažila jsem nádhernou žádost o ruku. Nebyla jak z amerického filmu, ale takovou já jsem ani nechtěla. Šlo mi o to gesto, že se mnou můj milovaný chce sdílet svůj život jako můj manžel a já budu moct hrdě nosit jeho příjmení. Za mě lepší, když se pobavíte a víte, že sdílíte stejné hodnoty (svatba, děti, finance, bydlení). A i tak může být žádost nečekaná, ale už prostě budete na jedné vlně.
My se o tom začali bavit cca po roce vztahu a věděli jsme i datum kdy se chceme vzít, pak jsme si vyhledali kdy to vychází na patek nebo sobotu (2022 a 2023) a řekli jsme si ze jestli nám bude i tehdy fajn jako bylo v roce tak ze se vezmeme. V únoru 2021 jsme zaplatili zálohu za stodolu a já žádný prsten neměla... Byla taky corona a neměl možnost někam jít. Prsten byl doma od dubna (musel ho objednat) ale dostala jsem ho až v září... Ale vim ze jsme byli na několika výletech a říkala jsem si ze to určitě už udělá... Udělal to až v září 2021 přesně rok a den od našeho termínu. Takže ano bavili jsme se a ano nebylo to žádný překvapení ale upřímně nelituju raději chci chlapa co si se mnou tyhle důležité věci vyplanuje předem než aby to byla hrrr akce hura na kozu 😉 a co hlavně v te době rok na vyplanovani svatby byl malo - plno nevěst rušilo svatby kvůli korone a tím bookovali všechny dodavatele i v dalších termínech a prvoplanove nevěsty byly v háji 😉 říkal nám to i majitel stodoly, ze proto dal termíny už v únoru i když je normálně vypisuje az duben az květen, abychom vůbec měli nějakou šanci. Takže může přijít cokoliv takového znovu a proto su rada ze jsme to řešili už od roku 2019 😊 ten wow efekt fakt nepotřebuji
Tak nezijeme v 19. stoleti, kdy zena musi poslusne cekat, jestli ji napadnik pozada o ruku. Je to, sakra, taky muj zivot a moje budoucnost! Tak na tom, jak se svym zivotem nalozim, chci mit podil a ne jen poslusne cekat, nez/jestli se partner rozhoupe. Myslim, ze v kvalitnim vyzralem vztahu by ta zadost nemela byt zadne prekvapeni ze strany partnera, ale ani 'nezadost', protoze spousta zenskych ceka a ceka a ceka - byla jsem kdysi jednou z nich, s jednim byvalym partnerem jsem cekala 10 let! A promarnila nejmladsi roky! Od te doby se aktivne podilim na tom, jakym smerem se vztah bude ubirat. Pokud s tim ma partner problem, evidentne chceme kazdy neco jineho a neni duvod tuhle agonii (ona ceka, on doufa, ze se nebude muset k nicemu zavazat) prodluzovat.
Jsem spravedlive rozhorcena! 😄 Protoze jestli neceho lituju, tak toho, ze jsem s tim bym byvalym tydytem vyplytvala 10 let zivota cekanim na to, jestli si me panacek vezme. Nejvtipnejsi bylo, ze kdyz jsem se s nim rozesla, cumel jako pero z gauce a NAJEDNOU navrhl, ze se tedy vezmeme, protoze me nechtel ztratit. No smula, jelimane! Dodnes je sam, ani s nikym nerandi (uz je to 7 let od naseho rozchodu), dobre mu tak! Kdybych mela nekdy dceru, durazne bych ji kladla na srdce, at neztraci cas s nekym, s kym nemuze OTEVRENE mluvit o budoucnosti. Otevrena a transparentni komunikace pak tedy vylucuje jakekoliv prekvapeni v podobe neocekavane zadosti o ruku (nebo jeji absenci).
Ahoj,
Já jsem taky pořád strašná romantička, takže bych si hrozně přála, aby to bylo tak, že hned poté, co jsem si sama uvědomila, že bych si opravdu přála svatbu a manželství, by si můj kluk sám od sebe vzpomněl, že chce vlastně totéž a třeba za měsíc nebo dva přišel s kytkou a prstenem 😄
Ale zároveň poslední dobou vidím, že život opravdu není pohádka. Měla jsem 8 let přítele, se kterým jsme už byli na sebe hodně naladění, takový to, že už víte, co si ten druhý myslí... O svatbě jsme už mluvili hodně a dlouho, přesto mě nepožádal. Když jsme to spolu zpětně po rozchodu probírali, pořád tvrdil, že nebyl čas, nebo tohle nebo tamto... Abych pravdu řekla, vlastně mě to celé dost zklamalo.
Momentálně mám přítele cca rok a půl a jedu všechno odznova, ale snad už celkem poučená mu rovnou od začátku říkám, co chci. I když někdy je to mega těžký, strach z reakce a tak... Ono když jste ty romantické duše, dá fakt práci nepřestat věřit, že i když vám partner hned nevidí všechno na očích, neznamená to, že by vás měl míň rád.
Moc se mi líbí co napsala zanet. Mega cením ten nadhled (tůdle jelimane 😄), vlastně bych se ráda propracovala přesně k tomuhle stejnému přístupu, tak snad časem. Myslím, že k tomu si vlastně každá musíme dozrát.
Ze srdce gratuluji těm, kterým se povedlo to krásné překvapení, i všem aktivním a komunikativním ženám 🙂 Snad se každá dostane svou cestou k láskyplnému a trvalému manželství ❤️
Samozřejmě jsme se s partnerem bavili o společné budoucnosti, o svatbě, dětech, atd. v teoretické rovině. Žádost o ruku jsem v ten moment ale vůbec nečekala a bylo to velké překvapení 🙂
My jsme spolu v době zasnoubení byli už 7,5 roku, takže jsme o tom samozřejmě několikrát mluvili, věděli jsme oba, že to chceme 🙂 Přiznám se, že ke konci už jsem možná víc tlačila na pilu - byly jsme z vysoké tři kámošky, obě dvě měly mnohem kratší vztah a obě se během léta 2020 zasnoubily.. Ač jsem jim to strašně přála, tak se přiznám, že jsem jim to i trochu záviděla, tak jsem to doma lehce víc začala předhazovat (i když se později ukázalo, že v tu dobu už byl prstýnek dávno v šuplíku v nočním stolku).. 🙂
Ale nakonec i to, že to člověk lehce čeká neznamená, že to nemůže být překvapení 🙂 Vojta (můj teď už manžel) mi už dlouho dopředu řekl, ať si nic neplánuju na jeden konkrétní víkend, takže mi mysl samozřejmě hned začala šrotovat a fabulovat, že to určitě přijde.. Každopádně nakonec mi navykládal, že jedeme na víkendové rybářské závody (vášnivý rybář a já znechucený a znuděný pozorovatel).. Navíc je to srandista, takže ač jsem čekala, že to třeba přijde, uplně jsem si představovala, jak mě ten prstýnek nechá vytáhnout nějaké smradlavé rybě z pusy.. Nikdy nebyl romantik, tajemství nikdy neudržel (ani si nepamatuju, jestli jsem někdy byla překvapená z Vánočního dárku, protože ač to vymyslel, vždycky to nakonec prokecl), ten den mě navlíknul do podvlíkaček a tří vrstev oblečení, že u vody bude zima (a byl říjen).. Upřímně jsem i měla nedaleko od svých dní, takže jsem v kombinaci s představou kam jedu byla ukázkově protivná.. Jeli jsme k Pálavě, takže po cestě jestli si neuděláme zastávku na Sirotčím hrádku - teď mě v těch vrstvách fakt rychle hnal do toho kopce, takže protivnost se blížila levelu milion.. No ale vyšplhali jsme tam, najednou klečel, za ním v oknu hrádku připravená kytice růží a šampus (jeho kamarádi jeli před námi a připravili to tam, což jsem nevěděla), a nakonec přesně 10.10.2020 v 10:20 to přišlo, i proto mě tak hnal 😄 Takže abych se vrátila k začátku - i když se to dá lehce čekat a může se o tom člověk bavit, neznamená to, že člověk nemůže být překvapený - já byla překvapená dost, že takový neromantik jako on dokázal takto naplánovat zásnuby, abych o tom nevěděla 🙂
Začali jsme o tom mluvit cca 2 měsíce od seznámení, prostě nebylo co řešit a oba jsme to měli stejně. Žádost proběhla o pár měsíců později 10 měsíců od seznámení a svatba bude necelé 4 měsíce od zásnub. Nechápu, kdo na tom co plánuje rok a víc, už takhle mi to připadá hrozně dlouhá doba a neníí co dělat 🙂
A jo, čekala jsem to, protože se jednoho večera v dobré náladě prořekl, že už se rozhodl. A jelikož jsme jeli na naše oblíbené místo, kde jsme měli 1. rande (a bude i svatba), tak mi to bylo jasný.
@pilade tak to koukám, klobou dolů 🙂 my spolu budeme srpnu 4 roky a bavili jsme se o tom asi rok zpátky. No a na vánoce mě požádal a pomale všechno chystáme 🙂
My se o svatbě bavili celkem průběžně. Jednu dobu víc, pak zase míň, nadhodili jsme si představu svatby, jestli kostel nebo ne, kolik lidí atd. Prostě takový ten dospělý rozhovor, na nic jsme si nehráli. Nikdy ale nezaznělo nic určitého. Každopádně věděli jsme oba, že to přijde - můj nastávající říkal, že ani ne po měsíci našeho setkávání (ještě jsme spolu ani oficiálně nechodili) už věděl, že si mě chce vzít. Nakonec jsme byli na dovolené, prošli všechna ta nejvíc nejhezčí místa vhodná pro takovou tu oznamující insta fotku, no ale žádost stále nepřicházela (ikdyž jednou už ve mně zamrazilo, když na fakt krásné vyhlídce cosi lovil v batohu😄). No a pár dní na to (stále na té dovolené) jen tak sedíme večer, kecáme, popíjíme, bavíme se, že mám asi 14 dní zpoždění (v mém případě celkem běžný stav) a že co kdybychom čekali mimčo. Nastávající hned reagoval, že by mu to nevadilo a že bychom to zvládli. A tak jsme pokračovali ve vykládání o budoucnosti, v plánování, ve snění, až prostě šel pro "něco" do domečku a bylo to🙂. Nejkrásnější okamžik v životě. Nikde nikdo, jen my dva. Žádní turisté, kteří by nám tleskali nebo si nás fotili. Byl to přesně náš styl...a já samozřejmě plakala dojetím. Takže ikdyž jsem to už víceméně čekala, vlastně mě to v daný moment pořádně sebralo.
Měla jsem to hodně "romantické" 😄 . Mluvili jsme o tom aspoň už tři roky (to jsem chytla 2 kytky pár dní po sobě). No a v lednu tohoto roku jsme si v koupelně prostě řekli, že teda už jakože jo a vezmeme se a aby se neřeklo, tak se mě snoubenec zeptal čistě pro pocit 😄 . Takže asi taková romantika to byla. Lidé na toto reagují pozitivně, pobaví je to 😄
Vždycky jsem toužila po romantickém překvapení, ale když troje vánoce nepřišlo, o narozeniny jsem taky čekala marně a Valentýn totéž, tak bych se dočkala možná za XXX let 😄 . Jestli to chcete oba, tak se vykašlete na nějakou děsně romantickou žádost, stejně už taková nebude. Když se nad tím takto zamýšlíte, tak ve výsledku vás to potěší, ale už to nebude to naprosto nečekané WOW.
A tak to já půjdu proti proudu... Pro mě byla žádost o ruku velké překvapení, které jsem vůbec nečekala 🙂 pro mě nebyla svatba úplně na prvním místě, ve vztahu jsme byli už pět let a vše klapalo jak mělo. Možná jsme o ní někdy v minulosti mluvili, jakože jednou, v budoucnu, možná....
A pak to jednou přišlo, byli jsme ve Švédsku, po dlouhé, náročné túře mě vytáhnul ještě na podívat se na vodopád, nějak jsem se tam s vypětím sil odtáhla, kecla jsem sebou na pláž, že si oddechnu a budu se na chvíli koukat na jezero, když v tu chvíli si přede mnou klekl s prstýnkem 🙂 pár dní po tom jsem si i říkala, že klidně bych i se svatbou počkala, ale pak jsem se začala těšit a svatbu jsem začala chtít 🙂
A já jsem za to takhle ráda, že to bylo pro mě překvapení. Kdybych na ten okamžik stále čekala, byl by mi podezřelý každý výlet a tak podobně, a to by podle mě bylo k zbláznění. I moje kamarádka mi po návratu říkala, že si myslela, že mě nyní už manžel požádá, jen já jsem byla úplně mimo 😄
@mirkach89 Tak já mám za sebou 13letý vztah a nakonec jsme se nikdy nevzali. A teď s budoucím manželem to bylo jasné skoro hned, a to je i o 6 let mladší 🙂
@mirkach89 Ne ne, ten dlouhodobý skončil vzájemnou domluvou. A bylo to naše nejlepší rozhodnutí 🙂 Já jsem teď maximálně spokojená a on tedy ani po skoro 3 letech nikoho stálého nemá...
My jsme o životní plánech a představách mluvili celkem brzo, abychom zjistili, co ten druhý chce. Svatbu tam měl, ale až se víc poznáme. Já jsem pak téma svatba začala rozebírat víc detailněji, protože mi tak nějak nestačilo někdy v budoucnu, protože mi přišlo, že partner tématu svatba trochu vyhýbá, tak abych věděla proč. Jednou jsem mu řekla, že jestli otěhotním před svatbou, tak dám příjmení dětí po sobě a opravdu nebudu řešit svatbu s pupíkem na poslední chvílí, aby bylo vše dle tradice. Já se i v téhle době přestala bavit o svatbě a říkala si, že s ním asi budu žít do 50 na psí knížku, ale že on mi za to stojí. Asi 2-3 měsíce na to přišla žádost o ruku. Teda on to byl spíš návrh než žádost, protože jsem si četla v posteli a on říkal, že uvažoval o svatbě, že by si mě rád vzal. Moje reakce byla, jestli si dělá srandu, on že ne a já, jestli je to fakt vtip, že to není vtipný 😄 Prstýnek jsme pak vybírali společně. (Já mu i kdysi řekla, že bych si jednou zásnubní prstýnek chtěla vybrat sama, je to šperk, který budu nosit nejvíc já.) "Žádost" přišla asi po 2 letech vztahu.
Když jsem se s ním o tom zpětně bavila, tak říkal, že ho štvalo okolí, kdy se ho pořád ptalo a co vy dva, kdy do toho praštíte, tvůj mladší brácha je ženatý atp., že potřeboval prostor, že to udělá ze své vůle a ne na nátlak okolí.
Já nejsem moc na romantická gesta a překvapení, trochu mě to děsí a já nedokážu reagovat úplně nadšeně, naštěstí můj muž není přehnaný romantik a je radši, když mu sdělím, co chci za dárek k narozeninám a pak to třeba jdeme koupit spolu 🙂
Za mě je lepší se o tom bavit, je to důležitý krok, pro někoho nemusí být svatba důležitá a neví, že se druhá osoba trápí a touží po tom.
Pro někoho trapné neplánované, pro mě romantika a úžasná chvíle. A byla jsem překvapena, mile překvapena 🙂
Bavili jsme se o svých snech a planech do budoucna, jak podle nás chceme zit, jak má vypadat rodina a život. To bylo asi po půl roce vztahu, když jsme se k sobě oficiálně nastěhovali. Po 9 mesicich mě překvapil pod vrcholem Sněžky na vyhlídce při západu slunce po sileny túře a sněhový vanici 🙈😂 Opravdu mě to v tu chvíli překvapilo a bylo to krásný. Vzali jsme se za další 4 měsíce 🙂 Možná je to rychle, ale chteli jsme spolu začít budovat společný zivot. Navíc máme oba už dost za sebou, takže víme, co chceme.