Ahoj holky,
mám takovou prazvláštní otázku.
Proč my ženy vlastně tak toužíme po svatbě? Máte pro to nějaká rozumné vysvětlení? :-D Já to cítím tak, že pro mě ten den znamená spoustu lásky, přátelství a kladných emocí. K tomu samozřejmě syndrom princezny, každá znás si asi jednou v životě chce připadat krásná a obdivováná x-)
Jaký je Váš názor?
Díky:)
To je otázka. Vůbec netoužim být obdivovanou princeznou, ideální svatba je pro mě jen ve dvou, ale přitom touhu zažít svatbu v sobě cítim taky. Mám pár teorií, ale jasnej důvod, proč vlastně chci svatbu, neznám. Je to touha vytvořit rodinu, bezpečí, sdílení, tvorba hnízda, potřeba jistoty, romantika...? Bůh ví :)
Tak ja treba vubec netouzim bejt princezna- nemam rada kdyz na me kouka moc oci, je mi to spis neprijemny, na vetsine svatbach jsme se zdejchli brzo nekam pryc, nejsem vubec tanecni typ takze nejsem moc ukazkova nevesta. Ale tesim se na to ze na me u oltare bude cekat chlap kteryho miluju a se kterym si planuju rodinu. Vadilo by mi v budoucnu kdybych jen ja v nasi rodine mela jine prijmeni :-) A taky chci ukazat nekdy neco svym detem..jaci jsme byli s tatinkem krasavci :-D
Tak to já obdivovanou princeznou být toužím :-D Že se jediný den bude točit jen kolem nás, na to se těším :) ale to samozřejmě není důvod pro svatbu. Chceme hlavně, aby naše dítě mělo jednou stejné příjmení jako my, je to pro nás taky pocit, že jeden druhýmu patříme - těžko se tyhle pocity vysvětlují - můj snoubenec neměl nikdo pořádné rodinné zázemí, táta mu umřel když byl malej, pak otčím tyran a střídání "pánů" doma, chce prostě svou vlastní RODINU.
Princeznou a středem pozornosti jsem byla už několikrát i mimo svatbu:-) Tak to důvod nebyl. Spíš jsme dospěli a chtěli stvrdt rozhodnutí být s tím druhým a ten den byla oslava naší lásky. A bohužel jsme v poslední době byli i svědci úmrtí velmi mladých lidí..tak i čistě praktická stránka manželství se nám začala zdát rozumná.