Ahoj holky (a pokud sem zavítá i muž, tak i jemu ahoj :-D )
Včera jsem měla na uchu přes hodinu mámu a já jsem z toho hovoru doteď taková všelijaká. Máma se zase totiž litovala, jak nic nestíhá, jak se chtěla dívat na Pouta a zavolala Jitka (mimochodem Jitka je z Ameriky a volala z letiště, letí teď za mámou) a celý Pouta spolu mluvily, ach ach. No tak na to jsem logicky odvětila něco ve stylu, "když sem na víc než týden jede, tak snad nemusíte spolu viset další hodinu na drátě, ne? Tím spíš že ses chtěla dívat..." No a další mámina kamarádka chtěla tohle a ona ji zase nedokázala odmítnout, ta chtěla tamto.... A scénář totožný. Tak už jsem se neudržela a řekla jí, že přátelství je hezká věc, ale "vocamcaď pocamcaď," že musí hájit i svoje zájmy a soukromí, a ne se vydat všanc, že to už není přátelství, ale blbost. Anebo - ať to takhle dělá, ale pak ať si nestěžuje, že nemá čas na sebe.
Vítr nastal ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že jednou za čas se zamyslím nad všemi svými kamarády a známými, jestli je ten vztah oboustranně vyváženej, nebo jestli to náhodou není jen tak, že já do toho vztahu dávám a protistrana jenom bere. Tak jsem byla poučená, že takhle to NESMÍM DĚLAT. Ale já si nepíšu "účetnictví přátelství," jen chci vědět jestli nejsem za blba... Pak se ještě začala obhajovat, že ona je obklopená přáteli PRÁVĚ PROTO, že se chová PRÁVĚ TAKHLE...
Bylo mi jí líto, ta její hlasitá obhajoba sama sebe mi přišla jako zoufalé volání o pomoc, ale tragické je, že ona si není ochotná připustit, že pomoc potřebuje.
Co myslíte, která z nás měla větší díl pravdy?
Holky, tak mě tohle před 2 měsíci vyčetla moje ségra. Moje ségra, za kterou bych dejchala, kdykoliv potřebovala pohlídat dítě, tak jsem si brala dovolenou, aby ona mohla do práce apod. Když se malej narodil, dodělávala si střední školu. Bylo to půl roku před naší maturitou... já jí vypracovávala seminárky, maturitní otázky, zpracovávala úkoly z NJ a účetnictví, vysvětlovala ekonomiku... navíc jsem vždy po škole šla hned z vlaku k nim, vyměnili jsme si dítě a já se o něj starala až do večera, dokud ona nepřijela ze školy... I když byl můj švagr doma, tak já stejně malýho vykoupala, nakrmila, dala spát... ale to je jen zlomek toho co všechno jsem byla ochotna pro ní udělat, když se pohádala s rodičema, já se jí zastávala a pohádala se kvůli ní s nima taky... naši se rozvedli, když mi bylo 15 a já tenkrát zůstala s tátou, kterej byl furt v práci. A tak jsem se na ní upnula...
Teď jsme si koupili a zrekonstruovali byt, koupili auto a garáž. A najednou jsem se dozvěděla, že jsem rozmazlenej parchant, kterej má všechno a plno urážek, výčitek, apod. Ve finále mi řekla, že mi ani na svatbu nepůjde.
Teď se už sice bavíme, ale myslím, že už to nikdy nebude takový.
Tak si taky připadám taková hodně "využitá". :-D Ségra pro mě byla moje nejlepší kamarádka! :-|
Právě! Já si prostě myslím, že rodina by měla držet při sobě. Vždyť rodinu máme jen jednu... kamarádů a přátel můžeme mít!
Jenže rodina právě člověku ublíží mnohem víc než kamarádi. :-(
len.tilko, jenže přátele si vybíráš sama, podle nějakého klíče.... například máma mi vybírala za kamarády ňoumy, takové ty chlapce a děvčátka se zasněnýma očima, kteří pohnou světem (ve své fantazii), zatímco já radši lidi s nábojem a vnitřní jiskrou, trochu rošťáky. A ti se samozřejmě mamince pro mě nelíbili....
moje kolegině v práci říkala: " po přízni řízni" asi na tom něco bude............
je to smutný vidím to i u nás, a přítel ten je rád že nachal celou svoji rodinu 150 km daleko od ná, ideální by bylo, kdybychom se šoupli ještě dalších 150 a nechali tak daleko i tu moji, pak už by nám nic nechybělo
jenže taky se říká že rodinu si bohužel nevybíráme, kdežto přátele ano
jestli ono to nebude tím s těma rodinejma trablema
protě musíme přijmou to, co nám příroda nebo bůh či osud , přisoudila
tím nechci nijak snižovat vaše trápení
pěkný asi si ho vezmu za své, nevím jestli jsem takovej blb, ale mám v poslední době pocit, že jsou na mě všichni hnusní...........už jsem asi paranoidní.............
no ještě nepracuju až od 1.8. bych měla, ale to zase nebude tak daleko jen na stavbu a zpět :-D
ale slíbili jsme návštěvu michalově sestřenici,jsou z Prahy, což by bylo určo na víkend, tak by se to dalo skloubit, ale ještě nejsme konkrétně domluveni....
pepi, já si myslím, že přátelství by mělo být oboustrané - tzn. přibližně stejnou měrou dát a stejnou měrou dávat, jinak to začne skřípat.. Anebo člověk může dávat víc než bere, ale musí to dělat s láskou a s tím, že si ten nepoměr uvědomuje a nevadí mu to. Jakmile se člověk pro přátele obětuje a přitom mu to vadí, jako tvojí mámě, tak je to špatně..Já mám jednu takovou kamarádku, která trpěla depresema a bulimií a všechny své starosti házela na mě. Psala mi šílené maily, ve kterých si vylévala srdce.. Nejdřív jsem se jí snažila pomáhat, utěšovat, ale bylo to pořád stejné. Po čase jsem zjistila, jak už mě to strašně vyčerpává a cítila jsem, že je zbytečné jí radit, protože ona ani rady nechce, jen si někomu vylít srdce. Ale i to už prostě bylo nad mé síly. Už jsem ani nechtěla číst její maily a když jsem jí popadesáté odepisovala to samé, tak jsem pochopila, že to tak nejde dál a napsala jsem jí, že už nemám síly v tomto dál pokračovat a že bude lepší, když si přestaneme na chvíli psát. Měla jsem hrozný strach, aby si třeba něco neudělala a abych si to pak nevyčítala, ale nakonec se ukázalo, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Teprve až když jsem jí to napsala takhle na tvrdo, tak to pochopila a začala chodit k psychologovi. Skoro rok jsme o sobě nevěděly, pak mi napsala, že už je vyléčená a že by to chtěla zkusit znova. Souhlasila jsem a je to o něčem úplně jiném.. Takže příliš se obětovat pro druhé jim někdy může být víc na škodu, než k užitku..
Marinko, tvůj příspěvek by si měla přečíst moje máma a zareagovat jako ta tvoje kamarádka. Mám o ní totiž doopravdy strach, dělá i jiné blbosti, ale poradit si nenechá, tím spíš ne ode mně, "vidělas to někde aby kuře poučovalo slepici?," zeptá se mě vždy ftipně.
Oproti tomu moje nejnej kámoška (má svědkyně) mi říká, že je nepřirozené, aby se tele staralo o krávu, a ať na ni kašlu, má zodpovědnost za svá rozhodnutí. Já se o to vší silou snažím, ale mám o ni strach, šíííílený strach.
pepi, já se ti nedivím, člověk to nemůže přehlížet, i kdyby si stokrát opakoval tu hlášku, že se tele nemá starat o krávu :-) Jednou je to tvoje máma a bojíš se o ni.. Člověk by měl vždy udělat nejvíc, co může a pokud se ani pak nic nezmění, tak ji musíš nechat..Třeba si něco musí prožít a může to pochopit jedině ona sama. Ale vím, že je to těžké, nechat člověk svému osudu.. Ale někdy je to fakt jediná možnost, jak mu pomoct!
marinko, nabízela jsem pomoc nesčíselněkrát, dávala varianty, kontakty našla... a ona mi řekla "tak to zařiď," a ještě tak povýšeně... To jsem se zase už šprajcla, je svéprávná, a když už jí to přinesu na stříbrném tácu pod nos, tak se taky může snažit. Ale to je jedno. Musí se sama vzpamatovat a říct, co chce.
pepi: To je přsně ono - ona sama se musí rozhodnout!! Ty jí můžeš ukázat možnosti, říct jí, že pokud se rozhodne k tomu a k tomu, tak budeš při ní, ale nemůžeš za ni dělat ty rozhodující kroky. Myslím, že tvá máme je přesně ten případ, který chce, aby ho ostatní litovali, pomáhali mu apod., ale přitom nic moc měnit nechce. Takže když s tím přestaneš, možná nastanou docela velké změny.. Za pokus to stojí, ne?