Možná jste některé četly, že měsíc a půl před svatbou jsem zjistila, že si partner zaplatil za sexuální praktiku (rukou). Už je to 10 dní, 10 dní bez spánku, 10 dní bez jídla, 10 dní, kdy funguju jen kvůli naší malé dcerce, která mě potřebuje, začíná dělat první krůčky.. Nejdřív byl šok, pláč, výčitky, vyhodila jsem ho.. Pak jsem si řekla, že jo, že to zvládnem, že se nic rušit nebude. Že prostě uklouzl, bylo to teď náročné období, ikdyž ho nic neomlouvá.. A pak, po týdnu jsem se složila. Zničehonic, asi to nějak doznělo. Byly to hodiny hysterického pláče, výbuchů emocí, dokonce jsem ho i zmlátila a pak už jsem jen apaticky seděla a opakovala, že se nechci ráno probudit ;-( Domluvili jsme se, že se to celý zruší. Že se nemůžu na vlastní svatbě přetvařovat.. Spíš jsem mu to možná chtěla dát sežrat.. Takže všechny obvolal, omluvil se jim, dokonce jim i řekl důvod, několikrát jim do telefonu brečel, že to prostě posral (pak totiž všichni volali a psali mě). Už uběhly dva dny. A mě je to všechno hrozně líto. Neumím si představit plánovat svatbu znovu. Neumím a nechci být nervozní zase rok dopředu (a že jsem fakt byla). Dělat nový oznámení.. připadá mi to, jako bych se vdávala podruhé. A já vím, že si ho vezmu. Vím, že to překonáme, vím, že nás miluje a byl vždy úžasný partner a hlavně taky táta. V plánu máme i poradnu, dnes se objednáme. A já si tak říkám, jak by jste se vy, jako hosti, na nás dívali, kdybychom zase všem volali, že to platí? Je to už moc hloupý? Já ho mám prostě ráda.. A vím, že on by se nejradši neviděl, že to udělal. Neexistuje pro to omluva, a já na to ani nikdy nezapomenu.. Ale v srdci, v srdci už možná odpuštěno má. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.. Díky za vaše názory..
@yumy zvlastni jak prislovi nikdy nerikej nikdy, okamzite neguje sama sebe co? :) takovy cestinarsky orisek :) Ale zpatky k tematu. Asi chapu jak to myslis, jen mam proste jinak nastavene hodnoty. Ja rozhodne nebudu s partnerem jen proto, ze je mi verny, ale jinak je to hnup. Jen mam vernost nastavenou jako jednu ze zakladnich hodnot vztahu, bez ni si proste vztah nedovedu vubec predstavit. Ale porad neberu vernost jako samozrejmost, ale jako neco ceho je potreba si vazit! Vzdyt dneska uz se nevera pomalu povazuje za neco normalniho... A z toho je mi vazne smutno, takhle by to vazne nemelo byt nastavene... Uplne nesouhlasim, ze se nevera tyka jen vztahu, ktere maji problemy. Bohuzel asi kazdy dokazeme najit v okoli i pripad fungujiciho vztahu, kdy jeden ujel. A nevera pokud vztah neni v poradku? Tak to uz je uplne slabostvi! Pokud se problemy objevi (a ze se objevi asi vsude) tak se maji resit a ne od nich utikat timhle zpusobem. To je problem dnesni doby, ono je to totiz mnohem jednodussi, nez problemy opravdu resit. Ano, muze se stat, ze uz vztah zachranit nejde, ani ja tuhle moznost nevylucuju. Ale v tom pripade se da taky cestne ukoncit s uctou ke cloveku, ktery stal roky po nasem boku. Ale vidim, ze jsem se svymi nazory dinosaurus, neda se nic delat :-D Me staci, ze ma stejny nazor muj partner. At se kazdy zaridi jak se mu libi a jak to vyhovuje jemu a jeho polovicce :)
Nikdy neříkejte nikdy holky!!!! Nikdy jsem se nechtěla rozvádět...a hle... je to za dveřmi. I když si myslíte, že toho druhého znáte....není to tak, překvapit vás může kdykoliv...věřte mi :-( A odpouštění nevěry? I to jsem si říkala, NIKDY bych neodpustila...ale po zkušenostech z minulosti vím, že se to stát může komukoliv a tak co....proč zahodit skvělý vztah i lásku kvuli jednomu šlápnutí vedle? Pokud někoho opravdu milujete...odpustíte.
@jita48 já s tebou v podstatě souhlasím, bohužel mé zkušenosti mluví jinak...já si taky říkala že bych nikdy...než jsem si to zažila na vlastní kůži a pocítila jaké je dostat se na životní zcestí a nevědět co mám dělat...a dělat věci nemorální ve snaze dojít k nějakému poznání a štěstí...tím se určitě neobhajuju, nevěra je ošklivá věc která nemá ve vztahu co dělat...jen prostě já už vím, že nikdy nevím,co mi život přichystá....co se stane a koho potkám...a i když mám teď nějaké hodnoty, za deset let je můžu mít někde úplně jinde...protože když mi bylo dvacet, měla jsem je taky jiné.
Ale určitě nikoho o svém názoru nepřesvědčuju...já všem, včetně sebe přeju šťastné, věrné a spokojené manželství...já jen prostě říkám, že si svého přítele chci vzít v dobrém i zlém a ledacos s ním prožít a vydržet. A to platí i pro nevěru..protože jsou věci, kterých si vážím o něco víc, než jen fyzické věrnosti.
Zahodíte kvuli jedné nevěře třeba 20let společného života a fungující rodinu s dětma? Taková ta velká zamilovanost časem zmizí a nastoupí další stádium lásky. Pak už myslím, že se na to člověk kouká jinak i po těch letech, než ve 20ti, kdy mám jiné hodnoty a ještě nevím o čem ten život vlastně je. Někdo je má třebas i dřív no. A nikdy nevíme, co nás čeká za trable a nástrahy. Fandím všem manželstvím, které to přes všechno to ustály až do konce :-)
@akinomkaka nejde o to, že s něčím počítáš. to bys mohla říct, že počítám s tím, že se rozvedeme. ne, nepočítám, ale vím, že se to může stát, protože takové věci se dějí. Ano, beru si svého přítele s tím, že jsem si vědoma, že se za pět, deset, patnáct nebo dvacet let klidně můžem rozvést. To neznamená, že bych to chtěla nebo s tím počítala. Budu dělat všechno proto aby se to nestalo, ale zkrátka už nemám takové iluze, abych si nepřipouštěla možnost, že to nemusí být napořád.
@nikaa666 no já asi jo...jako bych dnes neváhala a zahodila klidně 20 let manželství pro jednu facku, ono všechno je jednou poprvé, a pak se člověk nestačí divit, s jakou pravidelností a samozřejmostí se to začne opakovat :-(
@pupickova muže a nemusí se to opakovat....je to jen o lidech. Hele znám pár takovejch, kteří uklouzli a vše dál funguje jak má....někdy i líp. Stát se muže opravdu cokoliv!!!! A propo...bití je zas jiná kapitola, to bych neustála já....jednou by na mě šáhl a balím kufr ;-)
Mela by sis poradne ujasnit, jestli je to to, co urcite chces. Jak psala Petra, nikdo nema pravo vas soudit a ti, kdo vas maji radi budou jen radi! Takze drzim palce :-)
@nikaa666 no já nevím...někdy si to ta ženská fakt zaslouží :-D Zažila jsem, když kámoš dal facku svý holce, nějak se opila, vyváděla a byla hrozně sprostá na jeho rodiče....tohle teda ustáli a i když nejsem příznivce násilí, tak tehdy to fakt sedlo a uznala to i ona...
Nikdy není nic prostě a jednoduše černobílý, to je jedno jistý...takže ano, umím si představit i facku, která je na místě, stejně tak jako i to, že po jednorázovém úletu jedeme dál a zapomeneme na to....ale těžký by to asi bylo, to určitě!!!
ono je to těžký holky, sama teď prožívám manželskou krizi, naštěstí v tom není nevěra, i když kdo ví? Nevím, jak bych se zachovala v případě nevěry, nedovedu to posoudit, ale zahodit skvělý vztah jen kvůli jednomu šlápnutí vedle? Asi by mi trvalo hodně dlouho než bych odpustila, ale pokud to byla opravdu jen jednorázová akce, která se nebude opakovat, odpustila bych...
@yumy mluvíš mi z duše..rozhodně bych nad tím nemávla rukou, ale taky pro mě není nevěra to nejhorší zlo a víc by mi vadily jiné věci...je to o prioritách..a v osmnácti jsem na to měla názor uplně jiný..
@pecana a musim říct, že se mi ulevilo...od tý doby, co nepovažuju věrnost, za to nejpodstatnější ve vztahu a dokážu vidět i jiné věci, se mi tak nějak dýchá lepčeji :-D
@memollka@pecana jsem ráda, že v tom nejsem sama...oni se hodnoty s věkem a zkušenostmi mění, jiné byli v 18ti jiné v 25ti a jiné jsou teď...a jiné budou za deset let, proto nemůžu nikdy vědět, co bude :-)
Já jsem si názor na nevěru upravila, když jsem sama nevěrná byla. Najednou to dokážu posoudit i z odvrácené strany a veřte mi, žádnej med to není...čímž nevěru ani sebe neobhajuju...rozhodně se to dělat nemá, ale já už vím, že za tím většinou stojí hodně věcí, které se težko popisují....pro mě už jsou dneska ve vztahu důležitejší věci než bezmezná věrnost, protože podle mě být věrný není vlastnost... :-)
někdo tu píše, že facka v pravý čas, tohle neuznávám,nikdy si to ke mě žádný muž nedovolil, to by byl absolutní konec, a co se týká nevěry, máme s přítelem stejné hodnoty, celkem jsme na sebe závislí, vyhovujeme si ve všem, co bude za deset let nevím, ale i tak budu ráda, že jsem ho potkala a zažila obyč. štěstí
eliso,
už jsem Tvůj příběh četla i jinde, aspoň myslím, že to jsi Ty. ;-) Žádná nejsme ve Tvé kůži, musíš si to rozhodnout sama. Jen řeknu, co bych teď udělala já. Svatbu bych nechala odloženou a počkala, jak se to vyvine a až se to uklidní... pokud vás ke svatbě nenutí hypotéka nebo jiné "praktické věci", opravdu bych se do toho nehnala. Je to moc čerstvé, je to pár dní a je jasné, že se přítel kaje, ale opravdu bych počkala pár měsíců, jak se to vyvrbí, jak se bude chovat dál...Možná ho víc mrzí to, že se to provalilo a že tím trpíš, ale že by vyloženě litoval toho, že to udělal, to asi ne... On to totiž udělal svéprávně a s rozmyslem. Teď dělá zlomeného, ale po svatbě Tě bude mít jistou...samozřejmě do hlavy mu nevidíme, ale chlapské myšlení tak trochu znám :-| Já bych toto asi měla problém odpustit, jen tak snadno bych se mu znovu neoddávala...nechala bych mu to trochu déle "sežrat", aby věděl, že nedopustíš, aby se to opakovalo... Chovej se k němu vlídně jako dosud, aby věděl, co v Tobě má za poklad, a snaž se na tu věc aspoň trochu zapomenout, ale teď narychlo se nevdávej. Vzít se můžete vždycky, případná rozluka je pak "s papírem" složitější. A mít svatební vzpomínky spojené s probrečenými nocemi a přemýšlením zda jo a nebo ne, to asi taky není nic o čem by člověk pak vyprávěl vnoučatům. Prostě mi příjde, že by bylo dobré, abys ho měla v hrsti Ty a ne on Tebe. :-(