S přítelem se známe 6 let, 5x sme se rozešli, a vrátili k sobě, z toho 4x jsem mu dala kopačky já, na popáté on mě. Přesto jsme se ale k sobě vrátili, a jsme spolu už skoro 4 roky, z toho máme dvě děti. Moc se milujeme. Často myslíme na to samé, pobrukujeme si zároveň stejnou písničku. Blbneme jako malý... V sexu to není nic moc, mě se moc nechce :-/ Nu ale požádal mě o ruku, a já řekla ano. Za pár týdnů se máme vzít. Včera to odřekl. Jsem na něj nepříjemná, protivná, štěkám po něm.... Protože toho je na mě občas moc. Nestíhám doma, mám blbý vstahy v rodině, ktere mě teď před svatbou stresují.. Začala jsem zapomínat, což ze mě začalo dělat nespolehlivou-nesnášim nespolehlivost. Každopádně jsem tim přítele odradila od svatby, prý si připadá nemilovaný, dokonce nevěděl, zda nemám milence... Bojí se, že se brzy rozvedem. Holky já vůbec netušila, že se takhle cítí. Já to brala tak, že základem je naše láska, ať si řeknem cokoliv zlého, ať se nepohodnem jakkoliv, tak láska je silnější, a nic zlého nemá váhu. Je to skvělý chlap, hodný, tolerantní, milující, super táta, ačkoliv nervík, není pro stresové situace, nemá nervy na čtyřměsíčního synka, takže se podle toho chová, a podle toho se i já pak chovám k němu. Každopádně je to dobrý chlap. A já se teď cítím..... pošpiněně... Asi potřebuji slyšet vaše názory... Nebo zkušenosti...
@stastnevdana my jsme treba s pritelem 6,5roku. Svatbu jsme chteli, planovali, ale bum najednou tehotenstvi. Svatba se odlozila. A nelituji toho. Treba to tazatelka mela taky tak... My si treba rikali, zkusime pocit, stejne to na poprve nevyjde, bude to treba rok trvat... a bum... hned napoprve. My mame dite, pristi rok svatba, stavime dum.. nekdy clovek mysli, ale realita je uplne jina... Tim nechci samo na Tebe utocit, spise, ze ne vzdy to jde podle nalajnovaneho. :-)