Holky, jak se připravujete na obřad z emočního pohledu...
Bojim se, že budu brečet, respektive, že budu mít záchvat pláče celý obřad a že nebudu schopná říct ani slib :-(
Bože, jak se toho bojím...
Máte někdo nějaký recept, abych se obrněla... 8-) a nebrečela????
Zajímavé, a proč se toho bojíš? Už se ti někdy něco takového stalo? Možná bych zkusila kontaktovat nějakou psycholožku, je možné domluvit si třeba jen jednorázovou schůzku. Ale je pravda, že je pracné najít nějakou dobrou/dobrého, v nejhorším si tam prostě jen popovídáš. Já bych si zkusila představovat, že jsem v té situaci, jakože stojím u teho oltáře atd., a to co nejčastěji, a čekala bych, že časem si na tu představu zvyknu a obrním se tak nějak sama od sebe, ale to možná nebude funguvat na každého.
Já bych to na psychologa fakt neviděla....není blázen....hodně nevěst se bojí, že to propláčou, protože je to překrásný den a někdy když jsou citlivé, tak je všechno a hned rozpláče. Tak se neboj, já se toho taky bojím...ale všechny holky co obrečely svatby druhých...tak když se vdávaly...tak ukáplo jen pár slz a to je všechno :-)...myslíš na tolik věcí....že zapomeneš i brečet kolikrát :D
Já brečela :-N ne kvůli tomu že se vdávám :-N :-D ale proto že se den před svatbou na mne vysr** vlastní otec a k oltáři mne vedl kamarád :-S když oddávající řekl že máme poděkovat za lásku a výchovu rodičům, že maminky nás porodili a otcové vychovali tak sem začla brečet...manžel otce již nemá dlouho a já prostě nemohla přes srdce přenést že vlastnímu otci sem nestála za 15minut , důležitých minut, v mém životě ;-( :-( :-( :-( :-( :-(
a ač sem se bála že to přijde pak mi to bylo fuk....prostě mi tekly slzy no :-D :-N =-)
Já si myslím, že slzy k tomu tak trochu patří a že se na to ani připravit nedá. Já sem samozřejmě brečela, když sem viděla svoje krásné auto, když došel manžel s kytkou a u obřadu sme brečeli oba, když hráli žalm a občas ukápla nějáká ta slza..U slibu se manžel začal smát, aby se nerozbrečel a jásem pak nemohla začít, protože sem se smála taky..No a pak sem řvala jako želva u gratulací :-D Mimochodem, když sem ráno na líčení prohlásila, že budu brečet, tak fotografka zajásala a těšila se na focení dvakrát tolik :-D A pak už to bylo v pohodě, jen v neděli sem brečela při každé vzpomínce na předchozí den a to fakt nešlo zastavit.. Byl to den plný emocí a nevím, proč bych měla řešit své slzy, prostě sem takovej dojímací, plakací typ- takže sem si to užila i se slzama..
Tak hlavní je se nebát. Ber to jako fakt - ano, budeš nervní, jo, asi budeš i slzet, to k tomu patří. Věř mi, že jen tohle přijmeš a smíříš se s tím, mnohem víc se uklidníš no a ve výsledku možná ani nebudeš tolik nervozní :-) Na uvolnění si dej panáka :-)
Jinak nevím, jako kdyby hrozilo fakt, že se tam prohneš do hysterického pláče, tak bych asi holt začala myslet na něco úplně jinýho než svatbu (ponožky oddávajícího, nákupní seznam na víkend..prostě něco, o čem víš, že tě spolehlivě uzemní)
A já probulela celý obřad. No a? Myslela jsem, že ne, od rána jsem byla vysmátá, všechno to bylo nádherný, komorní a romantický. A když jsem přišla před nastávajícího a viděla, že je šťastný a já byla taky, tak jsem prostě spustila slzičky. A tekly celý obřad. Nebyla jsem zarudlá, neměla záchvaty pláče, jen mi prostě tekly slzy. Usoplená jsem byla až po obřadě, kdy mě kompletně rozbrečela moje svědkyně, jak byla dojatá a neschopná slova. A za pět minut to zase bylo všechno v pořádku. A bylo to krásný a chce se mi brečet, kdykoliv si na to vzpomenu, protože ta chvíle za slzičky dojetí prostě stála.
Stejně tiché slzy mi pak tekly, když jsem ve 14.týdnu viděla na ultrazvuku opravdové miminko, ne jen chumel. Prostě malé tiché slzičky dojetí, žádné záchvaty pláče.
K takovým chvílím to prostě patří a netřeba se jim bránit. Proč na svojí svatbě vypadat jako ledová královna, když je naprosto normální nechat ukápnout slzu? Líčí profesionálové, takže se to nerozmaže a na svatbě jsou lidi, které milujete, tak přeci není potřeba zachovávat kamenou tvář, jen klidně ukaž emoce :-)
Ahoj,
já taky celý obřad probrečela.. jak píše @kajovaevicka .. tekly mi prostě slzy..Jinak jsem byla celý den vysmátá.. I před kostelem jsem se tlemila "jak lečo" :-D a vlezli jsme s taťkou do kostela a já se rozbrečela jako malý dítě... a když byly gratulace, tak byli všichni (až na oddávající a matrikářku) uřvaní.. tak jsem nebyla sama :-D :-D
ja jsem se dopredu desila toho, jak budu brecet, hlavne pri gratulacich, protoze mi doma stacilo pustit si pisnicky, co jsem mela vybrane na obrad, predstavit si tu atmosferu a uz jsem hledala kapesniky :) rikala jsem i kosmeticce, urcite vsechno vodeodolne... no a pak nic, byla jsem fakt prekvapena. prislo mi to cele jako skvela akce, takze jsem se jen smala.. asi to bylo i tim, ze proslov nebyl nijak dojemny, takze se to dalo. ale jinak si myslim, ze brecet na svatbe dojetim je uplne normalni :) je to proste jedinecny den...
Já čekala dojetí jak hrom, ale nakonec jsme měli vysmáto. To oddávající málem uronila slzičku ;) Mě dostalo až přání sestřenice. Žije už dlouho v Římě, ale stejně si vzpomněla na básničku, kterou jsme spolu složily u babičky na Trhovkách když nám bylo 10 - romantická báseň o manželsví - s tím, že dětské sny se plní... :-) No a pak sestřička, ta mě svým nádherně trefným přáním taky sestřelila. Prostě mě znaj holky moje. Skoro slzím i teď, jak na to vzpomínám.
Bulela jsem jak želva a nikomu to nevadilo. Neboj, pokud budeš plakat šťestím, nebude to nikomu vadit ani v tvém případě ;) (A fotografové slzičky prý milují ;))
u mě to bylo úplně stejný, jak píše elinorka, dopředu jsem byla dojatá úplně ze všeho, a pak při obřadu nic. jen jsem byla úplně rozklepaná, že jsem se málem nepodepsala. ale byla to taková příjemná nervozita ;-)