ahojk holky, já mám svatbu za necelé 3 týdny a řeším v sobě příjmení. už jsem na matrice teda vyplnila, že budu mít to přítelovo, ale pěkně jsem to obrečela.... nejprve jsem chtěla aby si vzal moje příjmení, ze začátku mu to bylo jedno, ale pak nevím proč nějak cuknul... pak jsem si říkala, že si nechám obě dvě, že to bude takové zvykací a třeba v budoucnu budu používat jen jedno společné.... z toho jsem pak ucuknula já, protože jsem se nechtěla otravovat se dvěma - vše podepisovat, představovat se atd.... JAKO VLASTNĚ NEVÍM CO CHCI, jak jsem zjistila :-). Ideální by bylo si nechat svoje příjmení a přítel aby měl také svoje příjmení, ale to mi bortí zase představu o tom "rodině". Nové příjmení mi přijde cizí, přijdu si jako kdybych měla být jeho sestra.... připadá mi to, že ztrácím svoji identitu..... Tedy ani jedna je 3 možných variant mi nevyhovuje. Píšu to sem záměrně, protože by mne zajímalo, jestli existuje taky takový člověk (holka), která by cítila stejně!?
Mám pocit, že se přestávám těšit na svatu, protože mne volba příjmení hodně štve. :-(
@luj89 hm, to se těžko popisuje do pár vět, ale obecně si myslím, že ženy jsou více pečující, citlivé, zaměřené na mezilidské vztahy, emoce, barvy. Podporují, pečují více o děti a tudíž i o rodinu a domácnost (po dobu, kdy jsou výhradně doma). Dětem více odpustí a více toho tolerují.
Muže ideálně vnímám jako energické a statečné osobnosti, zaměřené více na výkon, aktivitu, na cíl, rozum a praktické záležitosti (většina mužů dodnes přináší více peněz do domácnosti). Děti motivují k většímu výkonu, v tomhle ohledu na ně bývají trochu "tvrdší".
Když to tak čtu, je to docela zjednodušující a určitě je toho hodně, co jsem opominula. Navíc je to o nějakém vyzařování a energii, to se těžko popisuje.
Já si nechci brát příjmení manžela jen proto, aby věděli, že k němu patřím... Vím to já a ví to on a to je snad nejdůležitější :) Já se nemohla smířit s tím, že bych se vzdala svého příjmení, a proto jsem se rozhodla nechat si své rodné a přijmout i jeho. Uznávám, že se svatbou začíná další fáze života, ale nevím, proč bych se měla vzdát té předchozí a jména s ní spojeného. Když jsme to spolu řešili, tak mi dokonce nabídl, že si vezme moje příjmení, ale to jsem odmítla. On mi nenutí své a já po něm nechci, aby si bral moje. Myslím, že je to volba každého, to příjmení budu nosit já, tak snad si o něm taky já můžu rozhodnout :) A není kvůli tomu snad nutné "nadávat" ostatním do feministek...
@petrakn7 mnohdy to není jen o tom, že k němu patříš, i když je to takové pro okolí snadno určující - než všude vysvětlovat, že jste manželé, byť máte každý jiné příjmení. U obou zas často ženy otravuje, že mají na oficiální papíry všude dvě příjmení - tudíž podepisování je dlouhé. Je to na každém, co si zvolí a závisí i na okolnostech. Nejšílenější jsou případy, kdy se dítě jmenuje jinak než matka i otec (viz krásná scénka z Hrdého Budžese)
Uvědomuju si, že dvě příjmení jsou dlouhá, ale po tom "úředním zmatku", co nastane po svatbě, už do styku s úřady snad nepřijdu tolikrát, aby mě to začalo štvát... Pojmenovat dítě jinak, než se jmenují rodiče, považuju za projev extrémní nerozhodnosti a lehkého šílenství :)
@duckie "Tadyhle Hélenka se jmenuje Freisteinová, její maminka se jmenuje Součková a její tatínek se jmenuje Brďoch. No to jsem ještě nikdy neviděla, ale u divadla se to asi tak nebere. To je asi nevlastní tatínek, víííííď Hééélenko? :-D :-D :-D "
@esufi podepisovat se může člověk jak chce, ikdybych byla nováková bramborová, a podepisovala se jako jahodová, nikdo s tím nemůže nic udělat, podpis je prostě podpis :-D já třeba budu mít dvě příjmení a podpis mám natrénovaný velmi jednoduše - jen iniciály :)
Ahoj. Měla jsem to a stále 2 roky po svatbě mám stejné. Vzala jsem si manželovo příjmení a nemůžu se srovnat se ztrátou identity. Měla jsem nějakou kariéru za sebou, takže to bylo fakt nelehký rozhodnutí. Možná kdybychom se brali po roce, tak ve fázi zamilovanosti bych byla šťastná, ale po 6 letech už jsem to vnímala jinak. Chtěla jsem jít do jeho jména v mužském tvaru, jméno je německého původu, ale nakonec kvůli tomu, že se věčně někde představuju (včetně telefonu) jsem od toho upustila. Nejhorší je, že se jmenuju stejně jako tchýně s tím rozdílem, že mám titul, resp. dva. No ale i po dvou letech mě to štve a hodně zvažuju, že si nechám dát aspoň tu mužskou podobu jména, protože mě daleko víc štve to, že se jmenuju "jako tchýně", kterou nesnášim.
Máme tři týdny do svatby a taky jsem se nad tím pozastavila, moje příjmení není nijak krásné a vždycky jsem se těšila až se vdám a budu mít jiné (jen né zvířecí) :-) ale pospední dobou přemýšlím, že budu mít cizí příjmení, když mi někdo řekne přítelovým přijmením, přijdu si jako jeho máma. :-D Nechtěla bych, abychom měli každý jiné jméno a nechci mít dvě, to mi přijde divné... takže se s tím snad brzy sžiju :-))) Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama.