Jak jsme se zasnoubili aneb prsten od srdce

Pokud někdy budu mít děti (moc se do nich nehrnu a ani vlastně nevím, jestli je vůbec chci), budu jim tenhle příběh vyprávět k pobavení. Už jej znají všichni naši kamarádi i celá naše rodina a přijde mi tak milý a úsměvný, že se s ním musím podělit i s vámi.

Vše začalo o vánocích v roce 2017. Byly to už třetí vánoce, které jsme s přítelem slavili sami a společně v našem bytě. Jako každý rok jsem chystala bramborový salát, po kterém se zase zaprášilo a přítel dostal na starost kapra. U večeře při svíčkách jsme přemýšleli, jaké všechny tradice dodržujeme a zda nepřidáme nějakou novou. Napadlo mne házení střevícem, ale nechtěla jsem to zmiňovat. Přítel svatbu nechce a já jsem s tím v pohodě. Po krájení jablíčka a pouštění lodiček vyrobených ze skořápek jsme se ocitli v kuchyni jeden proti druhému. Dívám se na něj a uvědomuji si, že opravdu nepotřebuji velkolepou, ani žádnou jinou svatbu. Nejsem ta holka, která touží po zásnubním prstenu s briliantem nebo po zásnubách v exotice, při západu slunce. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí a pak jako kdyby mi četl myšlenky, navrh házení střevícem. Prý to zná a mohlo by to být zajímavé. Souhlasím hlavně z toho důvodu, že chci vidět jeho reakci, kdyby se to náhodou opravdu povedlo. 

Po zjištění, že mám všechny sandálky a lodičky schované, mi nabízí svou papuči. Smějeme se tomu, jak šílení, ale proč vlastně ne. Stavím se zády ke vchodovým dveřím, zavírám oči, představuji si ten jeho šokovaný výraz a hážu. 
A je to tam! 
Papuče dopadla špičkou ke dveřím a já se křením, jak měsíček na hnoji. On stojí s vážným výrazem a povídá: "No, tak teď už si tě opravdu budu muset vzít" Nevěřím mu, směju se a on to mezitím ještě dvakrát zopakuje. Po tom, co se zaseknu a zeptám se, jestli to opravdu myslí vážně, povídá: "Jop, myslím to vážně a říkám, že v průběhu příštího roku to přijde." No, tak teda jo! 

Půl roku nad tím dumám, přemýšlím a děsím se toho, co přijde.

Jedeme do Anglie za kamarády na návštěvu. Čekám, že u London Eye nebo na London bridge to přijde. Nic. Někde jinde v Londýně? Nic.
Jedeme do Maďarska. V Budapešti u budovy parlamentu čekám, že to přijde. Nic. 
Při každém výletu mi ta myšlenka v koutku hlavy bliká jako červené upozornění zpráv na facebooku. A pořád nic. 

V červnu už mě to nebaví, kašlu na všechno! Až to přijde, tak to přijde. Je to jen v jeho režii, pokud se rozhodne, bude to fajn, pokud ne, nic se neděje. 

A potom, jedeme do Španělska na dovolenou. Druhý den, po náročné noci, kdy jsme hledali ubytování jen v kraťasech a triku s rukávem v horách, kde byly jen 2 stupně a pak spali v apartmánu bez topení, se vydáváme do pohoří Sierra Nevada. Cesta je nádherná, chodíme vysoko mezi mraky a mraky chodí mezi námi. Nacházíme první sníh se kterým se koulujeme. Super zážitek uprostřed léta. Jdeme kolem takzvané "hovní jámy" (obrovská díra v zemi plná kozích bobků - že by kozy měly přírodní záchod?) a míjí nás několik šílenců, kteří do toho kopce, který my dva tak tak udýcháme, jezdí na kole.
Když už jsme skoro u vrcholku, zastavujeme. Před námi se objevuje nádherná scenérie plná kopců pokrytých sněhem a stezek vytvořených pouze korskými kozami. Přítel se najednou otáčí zády a kouká dolů na tu obrovskou kopu sněhu. "Týjo, to je sněhu, to je neskutečné" Tohle od něj slyším několikrát. Později se mi svěřil s tím, že zrovna v tu chvíli už se snažil dostat prstýnek ze šňůrky na kalhotách. Hned ráno si ho tam přivázal, aby ho neztratil a přivázal ho tak dobře, že nešel dolů. Stojí tam už dlouhou dobu, já mezitím stihla vyfotit každý kout a najednou přichází mrak, který nás pomalu zahaluje. Všude cítím elektrické napětí, kolem nás to začíná jiskřit. Dokonce mi vstávají vlasy na hlavě.
 
"Zlato, já to nechci moc uspěchat, ale asi bychom měli jít" říkám. 
"Některé věci se nedají uspěchat" odpovídá a v tu chvíli se mu podaří vyprostit prstýnek ze spárů kalhotové šńůrky. 
Dvěma kroky se ke mně přiblíží a já, protože nevím, co chce dělat, se malým krůčkem přiblížím k němu. Ten malý krůček způsobí, že místo, aby poklekl přede mne, tak klekne přímo na moji nohu a ve chvíli, kdy klečí a vyslovuje se, já nechápavě koukám na tu nohu. 
Po té otázce sestávající ze tří slov, jsem tak mimo, že ze mě vystřelí první, naprosto nevhodná slova. 

"To jako fakt?"
"Ehm.. klečíš mi na noze"  a ještě ukážu na tu nohu. 
On trpělivě čeká, až mi to dojde a stále klečí. Je to nejdelší minuta v jeho životě. Potom mi dojde, co se vlastně stalo a vykoktám ano, vezmu si tě.
Dostávám krásný prstýnek, který mi padne jako ulitý. 

Po cestě dolů zpět na pláž zjišťuji, jak vlastně ten prstýnek vznikl. Při našem prvním rande, jsme šli do kina. Přítel platil lístky a z té pětistovky mu vrátili desetikorunu, kterou si schoval do kapsy společně s lístky. Při stěhování vše strčil do krabičky a zapomněl na to. Při dalším stěhování už začal přemýšlet, co s tím udělá. Protože jsem jednu dobu často mluvila o svatbě a dívala se občas na nějaké zásnubní prstýnky a všechny je víceméně pomluvila, jak se mi nelíbí, byl v docela nemilé situaci. Nedokázal najít prstýnek, který by mi sedl. A tak ho prostě vyrobil.

Z té desetikoruny tvrdou dřinou vytvořil ten nejkrásnější prstýnek, jaký jsem mohla dostat, Celé čtyři měsíce na něm pracoval. Dokončil ho den před naším odjezdem do Španělska. A důvod proč to všechno podstoupil? Nechtěl mi dát jen tak nějaký prsten. Nechtěl jen zajít do zlatnictví, ukázat prstem a zaplatit. Chtěl do toho dát něco, co by mi ukázalo, jak moc mu na mě záleží a jak moc mě miluje. Dal do toho něco ze sebe. Minimálně ten pot :) 

Prstýnek, ve kterém jde ještě poznat nápis Česká Republika stále nosím a po svatbě ho budu nosit také, jen na druhé ruce.