Měla jsem černé svědomí. Že patřím k těm, kterým je najednou církev dobrá, když selže starosta i místostarosta jako oddávající. Dneska jsme měli první schůzku s farářem. Cítila jsem se, jako bych něco ukradla a šla na exkurzi na policejní stanici. Po vstupu do místnosti jsem nasála nosem tu vůni, kterou jsem zbožňovala u dědy doma. Sedla jsem si ke stolu a sklopila hlavu. Pan farář mluvil tiše a já hltala každé slovo. Vykládal průběh obřadu. Když se dostal ke slibu, připadala jsem si jako mrkací panenka. Tak moc jsem se snažila, aby mi slzy nestekly. Už nemám černé svědomí. Mám takové tmavě šedé. Jsem los pokrytos, která říká sakra a hůř, která nechodí do kostela, která se obrací k modlitbám, jen když je někdo blízký nemocný. Ale až budu mít děti, řeknu jim, proč byl Ježíš ukřižovaný, proč jsou Velikonoce, přečtu jim místo pohádky Šifru mistra Leonarda, vezmu je minimálně na Vánoční mši, koupím ji jednu malou obrázkovou Bibli a nechám to na nich, co všechno by rádi o tom věděli.
A já tímto děkuji českobratrské církvi evangelické, že mi dodala představu krásného obřadu, kde se možná všichni ateisté, včetně mě, na chvilku zamyslí..
Děkuju, jsem na tom stejně
A na svatbě se obávám, že mi přes vzlyky nebude ani rozumět. 