Oddával jsem už víc než tisíckrát...
Dělal jsem oddávajícího pastora na hrozně moc svatbách a většinou se mi podařilo se do toho nechat tak vtáhnout, že jsem měl pocit, jako bych se ženil sám. I tak se vždycky těším, až budu zase oddávat, protože svatby jsou většinou velká legrace.
Ne že by je tak někdo plánoval. Ale protože svatby jsou vznešené události, při kterých vystupují stresovaní amatéři, NIKDY nic nejde tak, jak má. Zdá se, že svatby různé nehody a všechny možné šílenosti, skrývající se v rodinných komorách, přitahují jako magnet. Svatby různým způsobem odhalí pravou podstatu všech kolem.
Povím vám o jedné ukázkové svatbě. Katastrofální příběh. Kupodivu s dobrým koncem, třebaže, až se vyprávění rozběhne, o tom můžete mít jisté pochybnosti - jako jsem je měl i já.
Ústřední postavou tohoto dramatu byla matka nevěsty (MN). Ani nevěsta, ani ženich, ba ani pastor. Matka. Obvykle zdvořilou, racionálně uvažující, inteligentní a rozumnou osobu - matku - oznámení dcery o zásnubách dokonale vyšinulo. Nemyslím, že byla nešťastná, jak se často stává. Právě naopak. Úplně se tetelila radostí. A ještě než se prach usadil, stačila svou radostí nakazit všechny ostatní.
Nikdo to netušil, ale ta paní měla v ruce scénář představení, který by odsouhlasil i producent Cecil B. De-Mille. Něco jako královská svatba hodná princezny. A protože to byly její peníze, těžko se dalo odmítnout. Otec se modlil, aby nevěsta prchla z domu. Jeho modlitby neměly být vyslyšeny.
Matka na to měla sedm měsíců a žádný detail neměl být ponechán náhodě nebo lidskému omylu. Nezapomnělo se vůbec na nic. Zákusky, dary, hostina. S nevěstou a ženichem jsem se sešel jenom třikrát. MN mě navštěvovala každý týden a v mé kanceláři byla neméně často než uklízečka. (Zavolal mi člověk pověřený organizací hostiny a ptal se mě, jestli jde opravdu o svatbu nebo jestli se připletl k nějaké invazi. "K invazi", řekl jsem mu.)
Byl najatý osmnáctičlenný orchestr žesťových i dřevěných dechových nástrojů. (Kostelní varhany prostě nestačily - jsou moc "kostelní".) Přání nevěsty ohledně zařízení domácnosti registrovali v obchodech až v New Yorku na východě a v Atlantě na jihu. Nejenže družičky měly mít šaty na zakázku, ale i smokingy pro ženicha a jeho družinu byly z obchodu - kdepak z půjčovny, co vás napadá. Z obchodu. Jako by to ještě nestačilo, tak snubní prstýnek byl klenotníkovi vrácen, aby do něj mohl vsadit větší kámen. MN to v tichosti financovala. Když říkám, že ta paní byla vyšinutá, myslím tím VYŠINUTÁ.
Když se teď ohlížím zpět, připadá mi, že generálka a večeře den před tou velkou událostí nebyly nepodobné tomu, co se v noci před Waterloo odehrávalo v Napoleonově táboře. Nic nebylo ponecháno náhodě. Nic se následujícího dne nemohlo vítězství postavit do cesty. Na tuhle svatbu NIKDY nikdo nezapomene. (Tak jako nikdy nikdo nezapomněl na Waterloo. Ze stejných důvodů - jak se ukázalo.)
Nemilosrdný osud už se valil po cestě a nastala hodina pravdy. Slavnostně odění hosté zaplnili kostel. Bylo zapáleno tolik svíček, že den vedle toho byl jak večerní soumrak. Z kůru, kde byl orchestr, se snášela velebná hudba. A MN majestátně plula uličkou s důležitostí operní divy při premiéře. Ještě nikdy v životě se matka nevěsty neposadila s větším uspokojením. Dokázala to. Zářila, rozdávala úsměvy, vzdychala.
Hudba se ztišila a devět - počítám dobře, devět - načančaných družiček napochodovalo dlouhou uličkou, zatímco vyšňořený ženich se svou družinou apaticky kráčel na své místo. A konečně, ach konečně, orchestr spustil svatební pochod. Přichází nevěsta. Před ní čtyři princezničky nadšeně rozhazují okvětní lístky a dva malí kluci nesou prstýnky - každý jeden. Shromáždění povstalo a všichni se dychtivě otočili.
Ach, ta nevěsta. Oblékali ji několik hodin, ne-li dní. V jejím těle nezbylo ani trochu adrenalinu. Zůstala sama se svým otcem v přijímací síni kostela a během nekonečného průvodu družiček chodila kolem stolů přetékajících lahůdkami a roztržitě ochutnávala. Nejdřív malé růžové, žluté a zelené peprmintové bonbóny. Pak přešla ke stříbrným mísám s různými oříšky a vyzobávala pekanové ořechy. Pak si dala jednu dvě sýrové kuličky, nějakou tu černou olivu, hrst polévaných mandlí, páreček napíchnutý na ozdobném párátku, několik krevetek zabalených do plátečku slaniny a krekry s paštičkou. A zapila to sklenkou růžového šampaňského. Tu jí dal otec. Na uklidněnou.
Když nevěsta vstoupila, neupoutaly vás její šaty, ale její obličej. Byl bílý. Protože uličkou kráčel živý odjištěný granát.
Nevěsta zvracela. Zrovna když kráčela kolem své matky. Tím „zvracela“ nemyslím nějaké malinké ublinknutí do kapesníčku, jaké bychom si představovali u dámy. Jednoduše se poblila. Na to neexistuje slušné slovo. Prostě ohodila presbytář, dvě družičky, ženicha, kluka, co nesl prsten, a mě. O detailech mám přesnou představu. Máme to na videu. Natáčely to tři kamery. MN myslela na všechno.
Když nevěsta vyvrhla předkrmy, šampaňské a zbytky důstojnosti, zhroutila se do náruče otce, zatímco ženich se posadil na podlahu přesně tam, kde stál. Byl tak otřesený, že vůbec nemohl fungovat. A matka nevěsty omdlela. Zhroutila se jako hadrová panenka.
Předvedli jsme tam před oltářem takové protipožární cvičení, jaké by mohli překonat snad jen bratři Marxové. Mládenci kolem heroicky pobíhali, květinové princezničky ječely, družičky vzlykaly a lidé se slabšími žaludky mířili k východům. A celou tu dobu nic netušící orchestr dál vyhrával. Nevěsta se dostala - přímo se ztratila v jiném stadiu vědomí. Zápach čerstvých zvratků se táhl kostelem a mísil se s kouřem blikotajících svíček. Na mysli vytanul Napoleon a Waterloo. Byly spatřeny jen dvě usmívající se osoby. Ženichova matka a nevěstin otec.
A co jsme tedy udělali? No vrátili jsme se do reality. Hosté byli vyzváni, aby se přesunuli do přijímací síně, ale nejedli a nepili tolik, jako by jedli a pili za jiných okolností. Nevěstu chlácholili, umyli, nastrojili do šatů jedné družičky. Ženich, který se už vzpamatoval, ji líbal a objímal. (Vždycky ho za to bude mít ráda. Když řekl "v dobrém i zlém", myslel to vážně.) V obřadu jsme pokračovali tam, kde byl přerušen, tichem zněla sólová flétna, zaznělo, co zaznít mělo, a vše se zpečetilo. Všichni slzeli, jak se to na svatbách sluší a patří - hlavně proto, že ženich po celý obřad nevěstu objímal. A žádný ženich nikdy nevěstu nepolíbil tak něžně jako on.
Jestli si lidé přejí, aby svatby byly nezapomenutelné, pak v jejich případě šlo o kolosální úspěch. NIKDO, kdo tam byl, na to NIKDY nezapomene. Žili pak šťastně jako kdokoliv jiný - vlastně šťastněji než většina lidí. Teď jsou spolu asi dvanáct let, a mají tři šikovné děti.
Ale to ještě není konec. To nejlepší teprve přijde. Při desátém výročí té katastrofální události se konal večírek. Dali dohromady tři televizory, oznámili, že pořádají večírek, a sezvali nejlepší přátele. (Vzpomeňte si, že na místě nešťastné události byly tři videokamery, a tak promítali všechny tři filmy najednou.) Mělo to obrovský úspěch, zvlášť doprovodné slovo a možnost film zastavit - když je vše vidět obrázek po obrázku, je to trochu drsnější. Největších ovací se dostalo okamžiku, kdy se kamera zaměřila na úsměv na tváři otce nevěsty ve chvilce, kdy přihlížel, jak křísí jeho ženu.
Důvodem, proč říkám, že tohle je to nejlepší, není ten samotný večírek, ale kdo to organizoval. Samozřejmě. Nechvalně známá MN. Matka nevěsty je stále čilá, ale dnes je daleko pokornější. Nejenže odpustila manželovi a všem ostatním jejich účast na tom debaklu, ona odpustila i sobě. A nikdo se filmu nesmál víc než ona.
Na tuhle její vlastnost se hodí dvě slova. Šarm a vznešenost.
To proto s ní ten stejný usmívající se pán žije už čtyřicet let. A proto ji má její dcera pořád ráda.
-----------------------------------------
Převzato z knihy Roberta Fulghuma „Už hořela, když jsem si do ní lehal“
(http://www.argo.cz/knihy/108137/uz-horela-kdyz-jsem-si-do-ni-lehal)