Tak se to stalo! Hrozně dlouho jsme se s přítelem bavili plánováním naší svatby a vymýšlením nejrůznějších scénářů... Snad tři roky jsme se se trumfovali v dokonalejších a stylovějších nápadech na náš svatební den a variant bylo snad milion. Až jsme - během posledního plánování a vymýšlení hloupostí - najednou zjistili, že máme vlastně všechno zařízené. Jen to říct rodičům... Jeho rodina si myslela, že je to legrace a nechtěli nám věřit. Má rodina zase předpokládala, že jsem těhotná. Nikoho nejspíš nenapadlo, že bychom se po téměř devíti letech chození mohli chtít brát prostě jenom tak, že se máme rádi. Jen moje babička našla jiný důvod, než těhotenství: "No jo, jdeš na to dobře... Mladší nebudete. A pak bys ani nedostala vdovskej důchod." Ona je zkrátka mistr situace.
Svatbu jsem si naplánovali na 1. září 2012. Ne proto, že jsem učitelka (jak si mnozí myslí). Důvod je prostý - je to přesně v polovině mezi mými a přítelovými narozeninami a tak si snad tohle datum zapamatujeme. Jsme totiž hrozní - výročí seznámení nevíme ani jeden! Jen tak matně tušíme, že asi v srpnu...
Před námi je teď tedy pět měsíců příprav, ladění a nácviku psychické odolnosti proti všem "dobře míněným radám" a tlaku maminek (tedy především jedné z maminek...). Zatím jsme odhodlaní držet se své vlastní představy a nenechat se nikým vyvést z míry. Protože naše svatba prostě bude jedinečná :-)
Tak nám držte palce,
B.
A odolajte tlaku co nejvíc!