Přiznávám se, že hned potom co jsem si prožila ten krásný okamžik, kdy svému vyvolenému řeknete „ano“ na větu "Vezmeš si mě?", následovalo velké zděšení, jak to s tou svatbou uděláme. Přiznávám se, že pochází, dnes už asi z typické české rodiny, kdy se rodiče rozvedli, a obě rodiny se dohádaly. Představa, že by naše svatba měla toto všechno zase stmelit, mi přišla absurdní až nereálná.
Jako každý v této době jsem zabrousila na internet. Odkaz na Beremese na mě vykoukl hned, ale přiznávám se, že s registrací jsem váha. Až po čase, kdy jsem zjistila, že někam se prostě jinak nedostanu, jsem rezignovala. Naráz jsem byla v úžasu. Veškeré hrůzy, které se mi odehrávaly v hlavě, byly najednou tu, „černé na bílém“. Nevěsty, které bojují s panovačnými tchýněmi, zasněnými maminkami i spořivými tatínky. Pro pochopení časového období, prošli jsme s manželem pár let, od zasnoubení k svatbě, tak že i beremese prošlo vývojem jeho příběhů. Najednou se začali objevovat zahraniční svatby bez rodiny, bez starostí, prostě v ráji. Svatby, které nebyli na radnici ale v parku nebo na louce. A především svatby, kam nebyla zvaná tetička z dvacátého kolena, kterou si stejně nikdo nepamatuje, ale na svatbu jste ji do té doby přece pozvat museli, protože by Vás všichni pomluvili! Páry se začali brát v tajnosti jen se svědky, aby si to mohli skutečně prožít spolu.
A bylo to tam! Naše představa svatby se úplně změnila. Z povinných rodinných hostů, zůstali jen ti, kteří jsou stále s námi, skutečně nás znají a prožívají s námi nejen to veselé (narozeny, vánoce a promoce) ale i to špatné … Z radnice se stal park Lužánky. Protože, už jsem na beremese slyšela, jak těžké je řešit svatbu se záložním „suchým“ plánem, věděla jsem, že chci obřad vevnitř. Obřad se odehrál v centru volného času, mezi obrazy dětí, žíněnkami na cvičení a školními židlemi ale tu pohodovou atmosféru otevřeného prostoru v centru města a zároveň bez lidí bych za nic nevyměnila. Na obřad dorazilo dvacet lidí, následovalo krátké focení v parku a pak rodiny oběd jen par kroků vedle, samozřejmě krájení dortu a padla… Ano, můj svatební den skončil v 16.30.. S manželem jsme byli tak rádi že můžeme být spolu sami …. Po oddechu následovalo večer sraz ve městě s přáteli a typický sobotní večer, tanec a sklenka vína, to bylo vše. A bylo to božské, krásné a přitom stručné, krátké.
Nemusím Vám vykládat, jak jsem byla ovlivněna krásnými šaty zde, z mé dětské představy nevěsty ve velké róbě s korunkou, staly jednoduché šaty s hřebíkem. Z patrového dortu, jednopatrový jogurtový. Z bílých lodiček s otevřenou špičkou, sametové modré špičaté lodičky…a tak bych mohla pokračovat strašně dlouho, tak dlouho jak se hledala a četla a inspirovala se na beremese. Milé nevěsty, to díky Vám jsem nabrala odvahu na neočekávané, odhodlání k nevhodnému a chuť udělat si to prostě po svém. Dnes již píši jako vdaná paní. Jsem si jistá, že právě beremese velmi určovalo, to jaká naše svatba byla, tak že prostě „Děkuji“.
